Editorial 2016/XI/2

Abstract

Vážení čtenáři,

po druhé v tomto roce 2016 Vám přinášíme soubor článků o environmentální výchově a příbuzných otázkách. Texty publikované v novém čísle Envigogiky vychází z různých pohledů a přístupů svých autorů, všechny ale svědčí o potřebě určitého zanícení. V hlubším, zaujatějším pohledu se teprve ukazují nečekané souvislosti, otevírají nové možnosti. Vidíme zde, že environmentální výchova může být čistou vodou proudící v korytech suchopárných didaktických teorií; a každá rutina jí naopak škodí. Je potřeba se umět čerstvě dívat, hodnotit, a také nově spatřené bránit před nároky všední každodennosti, která uspává naši ostražitost. Bez soustavné obnovy a konfrontace našeho pohledu se skutečností, či s pohledy odlišnými, lze snadno podlehnout manipulaci a různým typům ideologie, které ohrožují přirozený svět člověka i jeho lidské určení.

Co otevírá tyto nové pohledy v tomto čísle; kdo zde přináší argumenty na podporu přístupů, jež jsou asi nějakým omylem pokládány za alternativní? Monika Janáková se věnuje konceptu permakultury a zkoumá jej ve vztahu k etablovaným teoriím environmentální výchovy. Její přehledová studie, vycházející z četných domácích i zahraničních zdrojů, vymezuje tento koncept spíše jako nástroj pro praxi, který může sloužit například k lepšímu využití zahrad ve výuce. Autorka dochází k závěru, že tento (permakulturní) úhel pohledu by ale mohl být užitečný i jinde, třeba pro podporu místně zakotveného nebo zkušenostního učení. To by právě mohl odhalit teoretický výzkum, který v této oblasti prozatím chybí.

Kromě potřeby teorií, které by mimo jiné osvětlovaly souvislost mezi předmětem (obsahem) učení a použitými metodami, je také nutné se zabývat výsledky takového působení. Jak rozvíjet vztah k přírodě a vědět, že zvolené postupy byly účinné? Tuto otázku si klade Silvie Svobodová a Roman Kroufek, kteří se věnují třem aspektům environmentální gramotnosti : proenvironmentálním postojům,odhodlání k environmentálnímu jednání a reálnému environmentálně odpovědnému chování v běžných životních situacích. Exaktními metodami zjišťují vzájemný vztah mezi těmito složkami a sledují působení dalších faktorů, například pohlaví a věku. Dochází k zajímavým závěrům především ohledně vůle aktivně jednat ve prospěch životního prostředí. Podobným směrem se ubírá Jan Činčera a Jakub Holec – analýzou více než 70 studií dokládají obecné přínosy terénních programů formálního vzdělávání , a zkoumají také jejich dopad na žákovské znalosti, postoje, dovednosti, přesvědčení a chování. Vidíme tak, že terénní výuka je přínosná, u nás však není příliš rozšířená především kvůli předsudkům ze strany učitelů a vedení školy. To by mohlo překonat propojení výuky v učebně a v terénu, tzv. „rozmazaný“ přístup, který autoři doporučují. Možnostem vzdělávacích pobytů v přírodě se věnuje také článek Centra environmentálního vzdělávání z pohledu učitelů Jana Činčery a Filipa Havlíčka , který ukazuje důvody pro volbu služeb těchto Center ze strany učitelů. Učitelé obecně považují úroveň nabízených programů za velmi kvalitní; do spektra poptávaných služeb spadají především krátké programy, které si učitelé vybírají na základě dobré zkušenosti, ceny a vzdálenosti. Nakonec, v anglickém textu tohoto čísla, píší Michal Frainšic, Ivana Turčová a Andrew John Martin o českých letních táborech , které u nás mají dlouholetou tradici a mohly by inspirovat i programy zahraniční. Fenomén letních táborů je unikátní především z hlediska podmínek přípravy tábora a organizace jeho programu, který zařazuje turistiku, hry a aktivity v přírodě. Zásadní roli zde hrají kvalifikovaní, zkušení a vnitřně motivovaní vedoucí, kteří pracují dobrovolně a v jednoduchých podmínkách obvykle připravují jeden dvou- až třítýdenní tábor celý rok. Odměnou jim je vědomí, že pobyt a pohyb venku pomáhá dětem si vytvářet kladný vztah k přírodě.

V inspirativním textu se Valerián Franc zamýšlí nad předpoklady k učitelskému povolání v oboru biologie : na základě svých dlouholetých zkušeností se domýšlí, že některým adeptům ani jejich znalosti nepomohou překonávat odpor k některým živočichům a „nečistému“ přírodnímu prostředí obecně. Protože pak nedokáží se svými žáky sdílet bezvýhradnou lásku k přírodě, na které je založena schopnost trpělivě pozorovat její děje, neměli by na učitelské povolání nejspíš vůbec aspirovat. Uzavíráme novoročním pojednáním o Pavlově kázání v Aténách – Jiří Nečas se věnuje nejen obsahu biblického sdělení , ale i jeho didaktické stránce. Vidíme, že (také) zde je důležitá opravdovost, nikoli kvantitativní ukazatele myšlenkového obratu.

Příjemné čtení vám za redakci Envigogiky přeje

Jana a Jirka Dlouzí