Jozef Keulartz ve své knize sleduje vývoj holistických konceptů od jejich slibných začátků – spojených s nadšením z objevu celku jako (vědeckého) principu, jež umožňuje vysvětlení jevů a procesů ne již pouze na základě mechanických sil a pohybů. Empirické zkušenosti typu „celek je více nežli suma svých částí“ podobným úvahám poskytují legitimitu; v pohledu objektivním se ovšem takto uchopený celek postupně a nevyhnutelně proměňuje v ideologický nástroj. Představa o celku jakožto „svorníku“, zdroji určité síly či energie, které pak působí ve smyslu soudržnosti a pozitivní orientace světa a projevují se jako jeho sebeorganizace, autopoiesis, (ačkoli je i z vědeckého hlediska je poněkud diskutabilní) ústí postupně do systémových teorií. Tyto teorie se ukázaly jako široce (univerzálně) vědecky platné a použitelné; jejich další ekologické aj. aplikace jsou dodnes velmi běžné. Nový typ vztahů, vycházející z takto objektivně pozorovaných tendencí k utváření celku, také následně založil četné koncepty sociální a postupně si dokonce činil ambice na určité „vědecké řízení společnosti“. V tomto přístupu jako by věda byla schopna podložit úvahy rázu etického, postavit je na „reálný“ základ a směrovat poté k praktickému využití. Lidské jednání by pak mohlo být plně racionální a vycházet z pouhé objektivní nutnosti – je třeba přece zabránit narušení soudržnosti celku a jeho následné destrukci. Jak ale autor dále dokazuje (viz výše citovaný překlad části knihy), to by mohlo vést k totalitě ve smyslu politického uspořádání. Nelze se totiž snažit urovnat sociální různici vznikající kolem praktického smyslu této nové jednoty poukazem na objektivní a vědecky legitimní obraz přírody a monopolizovat tak sociální debatu. Cílem by naopak měl být diversifikovaný pohled a vytvoření demokratické krajiny života.

Podobným tématem se zabývá, ale zcela jinou metodou postupuje, i Radim Palouš. Jeho kniha Totalismus a holismus vyznívá jako vášnivá obhajoba holistického způsobu vztahování se k celku, který je totalismu zcela protikladný. Jak autor zdůrazňuje, jestliže „…přijímáme různé mody postřehování pravdy o světě“, pak se nám holismus nemusí nutně proměnit v nadřazený univerzální pohled, který všemu (stejně) rozumí a který lze petrifikovat do bezproblémových jistot, jediné pravdy. Objektivní přístup je jen jednou z možností, jak se k pravdě blížit, a v knize je pak „epistemologický pohled ponechán poněkud stranou“. Hlavní důraz je kladen na ontologii, k níž „explicitně přistupuje zřetel agathologický“, tedy ohled na to, co je v realitě dobré. Přirozená podstata skutečnosti může přijít výrazněji ke slovu; holistický pohled pak plně zachycuje pluralitu, aniž by upadl do opačného extrému – relativismu.