Vyjadřuje názor, že ani pracovníci veřejné správy, ale ani environmentální hnutí a veřejnost se dodnes nenaučily nové možnosti a nástroje účasti na správě věcí veřejných využívat, profesionalizovat svou činnost a povznést se z polohy intuitivního a emotivního působení do méně efektního, ale efektivního, objektivního posuzování záležitostí životního prostředí. K naplnění pojmu „(dlouhodobě) udržitelného vývoje“ patří v podmínkách pluralitní zastupitelské demokracie také „vyjít s lidmi“ - přesvědčovat, jít příkladem, ale nevnucovat většině menšinový názor násilím a umět se vyrovnat s tím, když neprorazím hned. Semínka působení ekologů a environmentalistů na veřejnost klíčila dlouho, ale vzklíčila a sílí. Je třeba tuto setbu unáhlenými a násilnickými výstupy nezničit.

Vážení přátelé,¨

musím předeslat, že se mi nelíbí zvolený název konference. Nechali jsme si jím vnutit deformovaný pohled našeho pomýleného presidenta, který ostatní většinová společnost nesdílí. Je to reflexe postoje defenzivního, zatímco vyladění Josefa Vavrouška a počátků STUŽ bylo naopak průkopnické, sebevědomé a velkoryse přehlížející extrémní názory, jako je ten Klausův, osamocený dnes již i ve světě a působící spíše jako kuriozita typu dvouhlavého telete.

A teď k věci. Od Listopadu roku 1989 do roku 1992 vykonali lidé z Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV a ti z nás, kteří jsme jim přišli na pomoc při budování nové legislativy a nových správních struktur ochrany životního prostředí, neuvěřitelný kus práce na založení celého nového správního oboru a jeho koncepčním zaměření. „Modrá kniha“ o stavu životního prostředí, zděděného po více než 40-leté etapě „budování socialismu“ a „Duhový program“ pro nápravu tohoto stavu daly práci na tomto úseku jasný směr i cíl na léta dopředu a tato práce měla dodnes jasné a nepopiratelné kladné efekty ve vývoji životního prostředí v 90. letech. Dodnes tyto koncepční dokumenty naplňujeme a nejsme hotoví, protože základní cíl - převést celou zemi a celou EU na trajektorii dlouhodobé udržitelnosti, se nám zatím nedaří splnit. Obávám se že od odchodu lidí s vizí, jakými byli Josef Vavroušek, Bedřich Moldan, Ivan Dejmal, František Urban a některých dalších se z výkonu státní správy stala jen rutina a étos zakladatelů se rychle z veřejné správy vytrácel. Nepochybně to souviselo s politickým vývojem - likvidací federace, rozdělením ČSFR, s vytlačením lidí, jako byli výše jmenovaní z veřejné správy a jejich nahrazení „lidmi jiného ražení“, jako byli František Benda neblahé paměti. Těžiště aktivit ekologů a environmentalistů se tak bohužel dostalo do opozice a do nevládního sektoru, což je mnohem slabší pozice k ovlivňování chování exekutivních orgánů.

Považuji za nešťastné, že nevládní environmentální hnutí od úmrtí Josefa Vavrouška nevygenerovalo podobného ideového vůdce a rezignovalo na určitou koncepční jednotu v cílech a metodách působení na exekutivu i veřejnost při usilování o nastoupení na trajektorii udržitelného života a vývoje. Nepředstavují ji existující environmentální hnutí a NGO’s a na politickém kolbišti jí podle mého názoru není ani Strana zelených. V čem si ji představuji? V navázání na odkaz Josefa Vavrouška, který byl vzděláním strojní a systémový inženýr, milující přírodu a krajinu i lidi, jak dokazoval svými koníčky a svým angažmá v práci, při horolezectví, vysokohorské turistice, na výpravě do Lambaréné. Žádný fanatik, razící heslo „Všechno špatně, zpátky do jeskyní a na stromy a začneme znovu“. Neměl odpor k technice, k technologii, nesnížil by se k neobjektivní argumentaci, aby prosadil nějaký svůj názor. To někteří z nás neumí. V zájmu svého „pojetí věci“ jsme schopní vyzdvihovat v argumentaci jednostranně jen klady námi prosazovaných řešení a potlačovat nebo zatajovat zápory, jiné objektivní vlastnosti a jevy, které se nám nehodí. Nedomýšlíme důsledky svých postojů a činů v jiných hierarchických úrovních, bohužel včetně vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví, v prostoru a v čase, v ekonomických i politických souvislostech. Popuzujeme tak proti environmentalistům a ekologům i odbornou i laickou veřejnost, když svými činy bráníme nebo zdržujeme realizaci staveb, které se pro svůj význam v širším hospodářském a územním kontextu prosadí i přes náš odpor, ale mnohem později, dráž a za cenu poškozování lidí i přírody větším, než je nutné, právě prodlužováním neúnosného stávajícího stavu. Nepřátelská psychóza vytvořená tím proti nám ve správních strukturách, v podnikatelské sféře i veřejnosti pak snižuje účinnost našeho působení tam, kde bychom jejich podporu potřebovali.

To však není vše. Zabydleli jsme se v některých pohodlných klišé, kterými zbytečně popuzujeme orgány veřejné správy. K nim patří např. kritika úřadů, že veřejná projednání svolávají na prázdniny, na nevhodné dny nebo hodiny, aby omezily možnost účasti veřejnosti. Jenže musejí-li v tyto dny a hodiny pracovat úředníci, měli by si ten čas udělat i ti, kdo chrání své zájmy, je-li to pro ně tak důležité. Život a lhůty pro vyřízení se na úřadech pro naše pohodlí nezastaví. Musíme se také naučit, že chceme-li, aby se našimi připomínkami někdo zabýval, musíme dodržovat správní lhůty pro podání vyjádření. Sebelépe připravené vyjádření k EIA záměru nebo SEA je k ničemu, přijde-li na krajský úřad nebo MŽP po lhůtě. V zákonu už není měkká formulace z dřívějška, že k pozdě uplatněným připomínkám a námitkám příslušný orgán nemusí přihlédnout, ale je tam natvrdo uvedeno nepřihlédne. Dalším protivným a neoprávněným klišé bývá paušální kritizování tzv. „salámové metody“ u některých investic i tam, kde celek byl posouzen (např. v SEA koncepce nebo územního plánu) a rozdělení např. liniové dopravní investice na jednotlivé stavby je logické jak z investičně - ekonomických a časových, tak funkčních důvodů a v žádném případě neslouží k „oblafnutí“ veřejnosti. Měli bychom se naučit odpovědnosti a nebýt permanentní opozicí za každou cenu. Prosadíme jen reálné požadavky, protože se sice můžeme zúčastnit tvorby společenského konsensu, ale nemůžeme si vynutit prosazení menšinového stanoviska, nedokážeme-li o své pravdě přesvědčit i ty další, kteří hájí jiné zájmy. To je demokracie. Ta nesnáší tendenčnost a proti vůli většiny prosazované levičáctví, se kterým má naše společnost letitou zkušenost. Je třeba se hodně učit, hodně vědět, ctít pravdu a řád ve správě věcí veřejných. Nebojovat á priori s úřady, které mají ve vínku hájit stejné zájmy, ale spíše spolu s nimi za zdravé životní prostředí. Respektovat i „protivníky“ a snažit se pochopit, o co jde jim, zda ony zdánlivě protichůdné zájmy přeci jen nelze nějakým tvořivým způsobem „srovnat pod jeden klobouk“. Nekřičet „Ne!“, ale hledat řešení, „jak ano“. Pak nás budou brát vážně a naplníme tím lépe odkaz Josefa Vavrouška, než chováním, usvědčujícím nás někdy ze sklonů ne-li k anarchii, tak k neobjektivnosti a malé zodpovědnosti.

Může se Vám zdát, že jsem z obecné koncepční úrovně po úvodu „sklouzl“ do úrovně detailu a opustil téma, zda dlouhodobá udržitelnost je vize nebo ideologie. Jsem přesvědčen, že pokud se ve svých veřejných vystoupeních, ve správních řízeních a při podobných příležitostech budeme držet objektivních dat a faktů, pokud se nenecháme strhnout stádovostí k příklonu k některé ze stran zastánců jen zdánlivě neslučitelných pojmů jako je „pokrok“, „rozvoj“, považující ochranu prostředí a veřejného zdraví za nepřátelskou překážku na jedné a „ochrana území před jakýmikoliv, i pozitivními změnami“ na druhé straně, vykonáme pro koncepčnost a objektivitu, pro reálnou a zdravou vizi budoucnosti víc, než necháme-li se vláčet ideologiemi, vč. té „brčálově zelené“. Jsem také přesvědčen, že se rozhodující koncepční úroveň po našem vstupu do EU a s růstem globálních souvislostí udržitelnosti života přesouvá na nadnárodní a nadstátní úroveň programování, plánování a regulace, takže tam je třeba přenést část našich koncepčních aktivit, neřešit problémy ŽP jen v hranicích ČR a nevystupovat jako „ostrov v oceánu“. Jen tak podchytíme všechny potřebné teritoriální, věcné, společenské i ekonomické souvislosti našeho snažení.

Děkuji Vám za pozornost.

V Praze dne 3. prosince 2007                                               Ing. arch. Martin Říha