Mimo jiné v něm zazněl příspěvek prof. Pavla Kindlmanna z PřF UK o aktuálních problémech s uplatňováním vědy v managementu lesů v Národním parku Šumava. Autor v tomto příspěvku předvedl názorně, jak by vědec podle mého názoru vystupovat v žádném případě neměl. Jako zastánce „bezzásahovosti“ proti kůrovci a co nejrychlejšího rozšíření plochy I. zóny Národního parku, kde by se měl tento princip uplatňovat, k obnově „divočiny“ a samoregulace zdejšího ekosystému, použil jen málo věcných „tvrdých dat“ a nevyvratitelných argumentů, ale s pomocí tendenčně vytržených úryvků z nedávného televizního pořadu „Nedej se“ na stejné téma, rovněž pojatého tendenčně, se pokusil hlavně „znectít“ oponenty, hájící jiný přístup k problému. Dopustil se přitom nepřípustné generalizace oponentů. Hodil „do jednoho pytle“ ty, kteří vidí nepůvodní stejnověký monokulturní smrkový les II. a III. zóny pouze jako výrobní prostředek, produkující zpeněžitelnou dřevní hmotu, a proto prosazují kácení kůrovcem napadených stromů, s těmi, kteří chtějí co nejdéle udržet zdravý vzrostlý les především pro jeho ekologické mimoprodukční funkce, jako jsou funkce krajinotvorné, klimatické a mikroklimatické, půdoochranné, vodoakumulační a odtok regulující, tedy protipovodňové, ekosystémové, výchovné, vzdělávací i rekreační.

Tito zastánci lesnických postupů v managementu lesů II. a III. zóny národního parku upřednostňovali a upřednostňují zásahy proti kůrovci hned při napadení jednotlivých stromů či malých skupin, aby proti jeho rozšíření ochránili okolní porost. Vzniklé světliny po výběrovém, nikoliv velkoplošném kácení pak navrhují v souladu s lesním zákonem hned podsazovat novými sazenicemi, již odpovídajícími potřebě pestřejší druhové skladby a stanovištním podmínkám, chránit je po dostatečně dlouhou dobu proti okusu zvěří a zajistit tak nenásilně přechod od smrkové monokultury k cílovému - druhově i věkově různorodému porostu, daleko odolnějšímu proti přemnožení škůdců nejen smrku, ale všech zde zastoupených druhů. Při tom nepřipustit, aby velké plochy lesa zůstaly uschlé, jak to vidíme dnes po ponechání lesů na pospas kůrovci pod praporem „bezzásahovosti“ a návratu „divočiny“. Tento jimi preferovaný lesnický management samozřejmě není bezzásahový. Pomáhá ale kontinuálnímu udržení lesního porostu, zastínění keřového i bylinného patra a udržení zemní vlhkosti, což chrání zde se vyskytující rostlinné i živočišné druhy, které při změně mikroklimatu a vystavení půdy větru a slunci o své prostředí přicházejí a mizí. Brání tím i rozvoji větrné a vodní eroze, zachovává krajinný ráz a atraktivitu lesa pro výchovu, osvětu, pro rekreaci. Těmto lesníkům nejde o masivní těžbu a prodej dřeva, jak tvrdí jejich odpůrci, ale o uplatnění znalostí lesnické vědy v zájmu rychlejší přeměny nepřirozené stejnověké monokultury smrku na žádoucí stabilní druhově pestřejší a různověký les. Ten teprve bude schopný oné žádoucí samoregulace, umožňující rozšíření bezzásahové I. zóny. Čekání, až takový les vznikne spontánně, náletem, zbytečně prodlužuje tuto etapu žádoucí transformace. Ze zbylých nepůvodních rodících smrků bude i nálet druhově nepůvodní a semena jiných druhů dřevin se sem dostanou větrem a přenosem zvěří ze vzdálenějších smíšených lesů za dlouho, náhodně a nedostatečně. S těmito věcnými argumenty se měl pan profesor Kindlmann vypořádat, ne dělat z odpůrců, rovněž vědců, argumentujících věcně, hlupáky, „dřevožrouty“ a lidi vědecky beznadějně zaostalé v poučkách z 50. let minulého století.

Že se neumějí k sobě chovat politici, že na tuto „pseudoatraktivitu“ konfliktů naskakují někteří novináři a publicisté, to už jsme si bohužel zvykli. Ale jsou profese, kde respekt a úcta ke kolegům i z jiných oborů, i přes jinakost názorů, bývaly součástí etiky. Vnímali jsme tak a mnozí vnímají dodnes vztahy mezi lékaři, vysokoškolskými profesory i učiteli, právníky a samozřejmě i vědci, kterým přeci jen připisujeme jistou noblesu jako součást jejich životní výbavy, jejich vzdělání a výchovy. Přemýšlím-li o možných příčinách dnešní etické „nedostatečnosti“ dříve úctyhodných profesí, musím kromě zničujícího poklesu nároků na lidi veřejně činné, působící v politice a ve sdělovacích prostředcích, nutně pátrat i po rozdílu mezi dřívějšími a dnešními vzdělávacími systémy středo- a vysokoškoláků před jejich oborovou specializací. Rozdíl vidím v tom, že nemají společný, dostatečně hluboký filosofický a humanistický základ, zastřešující všechny vědy a tvořící jakýsi morální kompas k rozpoznání, jak se má člověk orientovat ve světě, motivovat k pozitivní práci ve prospěch bližních, jak se má i ve velmi speciálním a úzkém oboru, kterému se v životě věnuje, ztotožnit s obecnějším usilováním společnosti k dobru, k pokroku, k pozitivnímu vývoji i v mezilidských vztazích, k empatii a k toleranci. Obavám se, že se dnes při výchově a vzdělávání mladých lidí příliš věnujeme jakési „technologii pro dosahování úspěchu“ a zanedbáváme zkoumání vizí, cílů, čím můžeme být užiteční jiným, jak obohatit svou prací svět, ne jen sebe. Bez hlubších filosofických základů, shrnujících a zobecňujících tisícileté zkušenosti lidstva, se stáváme omezenými sobci, postrádajícími vědomí sounáležitosti s jinými lidmi, s kolegy v práci, s rodinou. Namísto žádoucí kooperace si konkurujeme, utrácíme energii v šarvátkách a chybí nám ke skutečné plodné spolupráci. Abychom odvrhli nectnosti vnuceného kolektivismu z dob reálného socialismu, uzavíráme se ve svých individuálních skořápkách. Namísto hledání společných postupů na sebe štěkáme a podezříváme se á priori z neupřímnosti, z nekalých úmyslů. S náboženstvím jsme odvrhli i Desatero a s vaničkou ideové manipulace jsme vylili i étos skutečně „veřejných“, tedy nám všem společných zájmů, ke kterým patří při rozvinuté společenské dělbě práce i tolerance k odlišnému, pokud neškodí, a sociální smír.

Možná bychom se ve vlastním zájmu měli k některým zkušenostem a osvědčeným principům vrátit. Ne z nějakého staromilství, ale z prostého pudu sebezáchovy. Abychom se navzájem nepožrali. Je nás lidí na Zemi už přes 6 miliard a bude nás přibývat. Nenaučíme-li se spolu vycházet ve zmenšujícím se světě po dobrém, nemůže to dobře skončit. To není žádná věda, na to by nám měl stačit zdravý selský rozum.

V Hradci Králové 26. dubna 2013