ČESKÁ POZICE: Představte se, prosím, jaký máte vztah k vědě a k rozhodovacím procesům, kde jste všude působil a čím se zabýváte?

Říha: Jsem vystudovaný architekt a celý život jsem působil ve státní správě nebo v projektových organizacích pro státní správu, pracujících v územním a strategickém plánování a později i v posuzování vlivů na životní prostředí. To jsou průřezové obory, kde Vás už na škole učí, že jde o týmovou práci, kterou nikdo nezvládne kvalitně sám v celém rozsahu. Musíte spolupracovat s odborníky z mnoha oborů, abyste obsáhl vše relevantní, co rozhoduje o užitečnosti výsledků Vaší práce. Musíte mít slušný obecný přehled o vývoji v přírodních, společenských i technických vědách, ve výzkumu, v technice, jinak nejste schopen rozeznat, koho všeho k práci přizvat jako specialistu na to, co sám do hloubky neznáte a ani nemůžete znát. Od dob encyklopedistů nikdo nedokáže obsáhnout celé lidské vědění, historickou zkušenost lidstva sám. Proto mám hluboký respekt jak k filosofům a „generalistům“, orientujícím se v obecných souvislostech lidského bytí a konání, i ke „specialistům“, kteří pronikají do hloubky dílčích problémů, někdy i za cenu „ztráty orientace“ v těch obecných souvislostech. Hlavní „kumšt“ vedoucích týmů u takových průřezových oborů je pak umět využít kladů a přínosů obou přístupů, rozeznat hierarchii problémů a postupů k jejich řešení podle míry obecnosti anebo konkrétnosti. V tom je věda nenahraditelná a učí nás pokoře. Totiž odolat pokušení myslet si, že na takovou práci stačím sám, že mohu suplovat ony spolupracovníky, aniž bych ohrozil výsledek.

ČESKÁ POZICE: Dlouhodobě kritizujete úroveň spolupráce mezi vědci a politiky, politici podle vás na výsledky vědy příliš nehledí. Z čeho tak usuzujete?

Říha: Politici a úředníci jsou nositeli a vykonavateli veřejné moci a správy, pohybují se (nebo se mají pohybovat) v zajetých mantinelech, daných Ústavou, zákony, předpisy. V jejich rámci ovšem prosazují zájmy své nebo zájmových skupin, které je do funkcí vyslaly. Kdyby hájili opravdu veřejné zájmy, tedy společné zájmy obyvatel celé země, neobešli by se jednak bez kvalitních, objektivních informací o stavu a trendech v našem území, v naší společnosti, jednak bez znalostí o možném dalším vývoji, které poskytují právě věda a výzkum. Odpovědností politiků a úředníků je ve veřejných rozpočtech vyhradit dostatek prostředků pro vědu a výzkum i pro další odborné instituce, umět formulovat společenskou objednávku, co pro kvalitní výkon státní moci a správy potřebují, a výsledky pak skutečně inteligentně využívat ke zkvalitnění strategického i územního plánování a rozhodování. Pracovníci vědy a výzkumu, zejména výzkumu základního, se naopak snaží překračovat meze dosavadního vědění, objevovat nové možnosti lidstva při zachování a rozumnému užívání darů přírody, objevovat skryté vazby a souvislostí, které pokud narušíme, ohrozíme křehký planetární ekosystém, lidskou existenci a tím i sami sebe. Musejí být svobodnější a kreativnější, než politici a úředníci. Ti jim kromě existenční jistoty musejí poskytnout i důvěru a prostor pro bádání. Mnohé vědecké objevy a využitelné výsledky výzkumu vznikly jako původně nezamýšlené vedlejší výsledky práce na něčem jiném nebo zcela náhodně. Žádný politik nebo úředník si nemůže myslet, že ví lépe, než vědci sami, co může přispět ke zvýšení prestiže či konkurenceschopnosti našeho hospodářství – musí se do určité míry spolehnout na vnitřní hnací síly vědy a výzkumu, pokud nejde ovšem o cílené zadání přímo z výroby pro aplikovaný a technologický výzkum. Věda a výzkum ve svých výstupech nabízejí nové náhledy na náš svět, na jeho problémy, často i návody k jejich možnému řešení, dokonce ve variantách. Ale dost často tyto výstupy namísto praxe končí v zásuvkách úředníků nebo politiků, kteří je neumějí nebo nechtějí aplikovat, protože sledují jiné zájmy, než skutečný pokrok a obecné blaho.

ČESKÁ POZICE: Než začneme s kritikou, rád bych se zeptal jinak. Co dělají vědci proto, aby výsledky jejich práce byly více vidět?

Říha: Nabízejí politikům a úředníkům sami témata, která na základě studia stavu a vývoje v zemi a ve společnosti považují za aktuálně důležitá. Ať už publikováním výsledků své práce v odborné i obecné publicistice, nebo v různých projektech, nabízených resortům, přes Grantovou agenturu ČR, nebo v reakcích na výzvy z decizní sféry. Nejlepší propagací je, když najdou realizátora svých výstupů a ty se osvědčí v praxi viditelnými výsledky. To ovšem vyžaduje právě osvícenost na straně politiků, úředníků, ale třeba i soukromých podnikatelských subjektů, schopných číst a ochotných výstupy dotáhnout až do praktické aplikace – nového uspořádání věcí v ekonomické nebo sociální oblasti, zavedení nových technologií apod. Obávám se, že takových hlav ve správě věcí veřejných ani v podnikatelské sféře zatím moc nemáme. Vyžaduje to smysl pro odpovědnost, celoživotní studium, představivost a určitou odvahu samostatného myšlení. Dnes se ovšem více honoruje loajalita k politické straně, k nadřízeným, „nevyčnívání“, aby dotyčný nevzbudil dojem, že může politicky dosazenému šéfovi – neodborníkovi „přerůst přes hlavu“.

Ve středu 24. dubna 2013 proběhl například na pozvání Komise životního prostředí Akademie věd ČR v Praze odborný seminář na téma Úloha vědy v rozhodovacím procesu ochrany životního prostředí. Vystoupila zde řada odborníků, např. Prof. Bedřich Moldan z COŽP UK (s historickým přehledem o uplatňování výsledků vědy v ochraně ŽP od roku 1990 dodnes), Prof. Karel Kindelmann z PF UK (s aktuální informací o problémech s uplatňováním vědeckých poznatků v Národním parku Šumava), Prof. Iva Ritschelová (s informací o statistických údajích o životním prostředí, sledovaných ČSÚ a orgány EU), Ing. Jiří Adamovský z VŠB – TU Ostrava (s informací o projektu sledování kvality života jako předpokladu rozvoje Moravsko-slezského kraje), MUDr. Radim Šrám z Ústavu experimentální medicíny AV ČR (se zprávou o (ne-)využívání poznatků o vlivu znečištění ovzduší na zdravotní stav populace) a Kamila Plocková z OS Čisté nebe (s informací o využívání vědeckých poznatků při aktivitách občanské společnosti). V diskusi vystoupili mimo jiné i Dr. Ivan Gabal a Mgr. Lukáš Ženatý. Téměř ve všech těchto vystoupeních se jako červená nit táhl stesk vystupujících, že na rozdíl od počátku těsně polistopadových 90. let minulého století není o jejich výsledky u politiků a v decizní sféře žádoucí zájem a rozhodovací procesy jdou úplně jinými cestami, ke škodě výsledků.

.....

ČESKÁ POZICE: Předpokládám, že mezi politiky o seminář příliš velký zájem nebyl?

Říha: Já většinu přítomných neznal, tak to nemohu úplně s jistotou říci. Ale zaznamenal jsem jen přítomnost Mgr. Lukáše Ženatého z ostravské ODS, což je ovšem bývalý pracovník MŽP z úseku péče o životní prostředí, tedy politik – odborník.

Na to, o jak závažné téma se jednalo, skutečně zarazila nízká účast a téměř úplná absence lidí z decizní sféry – tedy těch, kteří jednak rozhodují o veřejných prostředcích pro vědu a výzkum, o žádoucích tématech, hrazených z nich, ale také o využití výsledků vědy a výzkumu v koncepční a rozhodovací praxi úřadů.

ČESKÁ POZICE: Nechci být jízlivý, ale pokud své výsledky vědci prezentují jen na odborných konferencích, seminářích a publikují je v impaktovaných časopisech, tedy vždy uvnitř své komunity, tak tím příliš pomoci nemohou?

Říha: Ale oni politiky a úředníky na tyto konference a semináře zvou také, pracují často jako členové poradních orgánů exekutivy, např. ve vědeckých radách ministerstev, v Radě pro vědu a výzkum nebo v Radě pro udržitelný rozvoj při vládě. Jenže ty nejsou svolávány buď vůbec, nebo jen sporadicky a formálně. Mnozí politici a vysocí státní či krajští politici se tam nechají najmenovat a tím to končí, nikdy je tam nevidíte, v nejlepším případě za sebe pošlou nějakého subalterního úředníka, který nesmí nic rozhodnout ani iniciovat, takže tyto poradní orgány vlády nefungují, jak by měly. Při úrovni mnohých dnešních politiků se ani nelze divit, protože by se na takových fórech při jakémkoli improvizovaném, předem nepřipraveném (někým jiným) vystoupení ztrapnili.

ČESKÁ POZICE: Čím si tedy vysvětlujete malý zájem o výsledky vědeckých prací mezi politiky?

Říha: Kromě již řečeného je to i samolibost některých politiků a arogance úředníků, zaštítěných i při zjevném odborném a někdy i morálním deficitu stranickou příslušností a koaliční loajalitou, kteří jsou přesvědčení, že se svěřeným mandátem z voleb nebo jmenováním se jim náhle dostalo i potřebné kvalifikace pro výkon jakékoliv funkce, i mimo svůj obor. Tam, kde ministrem financí je vystudovaný chemik, ministrem životního prostředí může být vystudovaný publicista, ministrem průmyslu a obchodu lékař, ministryní kultury vychovatelka či družinářka, ministrem zemědělství hasič, tam to podle toho také vypadá.

Vláda a její odborné orgány pro vědu a výzkum jsou navíc postiženy resortismem, neschopností překonat kompetenční bariéry a spory, využívat kapacity vědy a výzkumu podle komplexního, celospolečensky orientovaného programu a skutečně systémově tak, aby byly využitelné pro výkony státní správy v zájmu dlouhodobě udržitelného vývoje a v jeho součásti – ochraně životního prostředí. Jenže pojem „udržitelný rozvoj“, ačkoliv má přesnou definici, zneužívá kde kdo k odůvodnění výdajů, které s původním významem tohoto pojmu nemají nic společného a spíše ilustrují snahu po dlouhodobě fungujících penězovodech do soukromé sféry, aniž se za to sféře veřejné dostane jakékoliv pozitivum ve výsledcích takového „investování“.

ČESKÁ POZICE: Vy jste ve veřejné sféře působil v 90. letech coby náměstek tří ministrů životního prostředí. Co se od té doby ve vztahu veřejné sféry k vědě a výzkumu změnilo?

Říha: Já jsem nastupoval v roce 1990 jako náměstek ministra životního prostředí RNDr. Bedřicha Moldana, CSc. To byl tenkrát a je dodnes pan vědec, nikoliv politická loutka. Také nás náměstky si vybral podle odborné pověsti z předchozích působišť a totéž platilo o ředitelích odborů a oddělení. Bylo to šťastné období, kdy politické vlivy byly dočasně potlačeny, což lze připsat k dobru i předsedovi české vlády JUDr. Petru Pithartovi a předsedkyni ČNR JUDr. Dagmar Burešové. To trvalo i za působení Ing. Ivana Dejmala ve funkci ministra, ale skončilo po rozdělení ČSFR a nástupu premiéra Václava Klause. Ministerstvo zdědilo i bohatou vědecko-výzkumnou základnu, které ponechalo prostor pro vlastní transformaci do nových podmínek. Když MŽP tehdy navštívil MUDr. Radim Šrám, CSc. z Ústavu experimentální medicíny ČSAV a nabídl výzkumný úkol, ozřejmující vztahy mezi stavem životního prostředí a zdravotním stavem obyvatel v pánevních okresech tehdejšího Severočeského kraje, byl na MŽP vyslyšen a byly mu poskytnuty vstupní finance, ačkoliv ten úkol byl na pomezí kompetencí MŽP a Ministerstva zdravotnictví, protože jsme chtěli k ozdravění životního prostředí znát, kam cílit konkrétní opatření. Teprve potom se k financování přidalo MZd ČR a dokonce americká pomoc, a to vybavením i financemi. Cítili jsme to jako akutně užitečné pro tamní obyvatele. Třetí ministr životního prostředí Ing. František Benda už byl jen politická loutka, využitá k demontáži mnohých kompetencí MŽP a jejich převodu zpět k „výrobním rezortům“, ať už šlo o geologii a surovinovou politiku, vodní a lesní hospodářství, o územní plánování a stavební řád. Brzy se jemu a jeho nástupcům podařilo některé výzkumné a projektové organizace zrušit a jejich majetky rozprodat nebo rozkrást, ačkoliv dnes kapacity s jejich zaměřením a odbornou erudicí zjevně chybějí a jsou suplovány zakázkami u pochybných organizací s drahými, přitom ale povrchními a v praxi nepoužitelnými výstupy, zatímco mnohé užitečné práce jiných leží někde v šuplících.

Bohužel musím konstatovat, že vývoj směřuje nadále spíše k horšímu. Od 90. let minulého století se „podařilo“ nejen zdecimovat mnohá odborná pracoviště vědy a výzkumu, jejichž výsledky dříve veřejná správa hojně využívala, ale ukazuje se dále, že kvalifikační a morální úroveň některých ministrů, jejich náměstků a dalších vedoucích pracovníků ministerstev i některých dalších ústředních úřadů, ale i krajů a měst či obcí, je cca od poloviny 90. let 20. století natolik poznamenána upřednostňováním loajality k politickým stranám a zájmovým skupinám, že to hraničí se sabotáží veřejných zájmů. Z těch se stalo málem sprosté slovo.

ČESKÁ POZICE: Lze jim vyčítat loajalitu vůči politickým stranám? Byli za ně přece zvoleni?

Říha: Volná soutěž demokratických politických stran, jak je v Ústavě definován náš politický systém, může fungovat jen tam, kde samy politické strany jsou vnitřně demokratické a jejich členstvo spojuje dlouhodobá společná idea o fungování společnosti. Takové strany navrhují do veřejných funkcí lidi morálně pevné a odborně zdatné, ne zneuživatele moci. Strany také nejsou cílem, ale prostředkem k ucházení se o čest spravovat dočasně věci veřejné, nikoliv k parazitování na veřejné moci a správě a na veřejných rozpočtech a penězovodech. Tak to ale u nás zjevně nefunguje.

Loajalita vítězí nad odborností a čistým štítem tak, že to racionální financování vědy a výzkumu i využívání jejich výsledků v koncepční a rozhodovací praxi přinejmenším značně deformuje a někde dokonce vylučuje.

ČESKÁ POZICE: Jak konkrétně se tato neodbornost a klientelismus projevují v praktické politice?

Říha: ….

Reagují-li např. funkcionáři města Ostravy a Moravsko-slezského kraje na varovné, exaktními metodami prokázané poškozování zdraví dětí a jejich genetické výbavy, způsobované znečištěním ovzduší nikoliv tím, aby využili všech zákonných možností k zlepšení situace jednáním a tlakem na hlavní znečišťovatele, ale podáním žaloby pro šíření poplašné zprávy na lékaře, kteří na to upozorňují, pak se od konce 80. let 20. století nic nenaučili. Jsou na tom mentálně hůře, než byli tehdejší komunističtí funkcionáři v Severočeském kraji. Reaguje-li ministr životního prostředí na data o znečištění ovzduší na Ostravsku a Karvínsku jen líbivými řečmi, že se bude jejich problémy zabývat, se snahou uchlácholit tamní funkcionáře a obyvatele, ale není-li schopen ve spolupráci s ministrem zdravotnictví a krajem finančně zajistit účinné pokračování a zdokonalení monitoringu kvality ovzduší, zdravotního stavu populace a hledat nástroje pro cílený zásah k řešení příčin, nikoliv jen následků stavu a trendů v území, jako to učinil v 90. letech v Severočeském kraji Program ozdravění životního prostředí a navazující tzv. „Program Teplice“, a to i ve spolupráci s Polskem, je Moravanům a Slezanům ministerstvo k ničemu.

ČESKÁ POZICE: Přece lze ale najít i mnoho pozitivních příkladů. Spalovny odpadu například podléhají přísným kontrolám emisí, vozy musí splňovat EURO normy. I to jsou přece výsledky vědy aplikované do života, není to tak?

Říha: Netvrdím, že všechno je u nás špatné a výsledky vědy se neuplatňují vůbec. U odpadů je to však více tlakem zvenčí, od orgánů EU, než výsledkem uplatňování výsledků vlastní vědy a výzkumu. A když už mluvíme o odpadech a o sanaci starých ekologických škod, máme tu i odstrašující příklady nefungování dobrých vztahů a přenášení výsledků vědy do praxe, např. neuvěřitelný způsob sanace lagun bývalého podniku Ostramo v Ostravě. To čarování na místě, pokračující obtěžování okolí, převoz směsi na meziskládku u Litvínova a pak znovu do cementárny v Čížkovicích ke spálení, to je tedy síla. Přitom vědecko-výzkumných kapacit včetně vysokých škol příslušného zaměření k inteligentnímu řešení je v ČR dost. Jen je využít a nesnažit se řešení ošulit nebo přenést jinam.

ČESKÁ POZICE: Ptám se možná podruhé, trochu podobně. Ale proč samotní vědci proti tomuto systému nijak výrazně neprotestují?

Říha: Strach z utažení i těch nedostatečných toků peněz do jejich institucí jim to nedovoluje otevřeně říci. Mohli by skončit – rozhodnutím právě těch neumětelů, kteří mají bohužel moc o financích do veřejné sféry rozhodovat, ačkoliv myslí hlavně na své soukromé a skupinové zájmy a na cesty, jak veřejné prostředky tímto směrem „odklonit“.

ČESKÁ POZICE: Jak by si tedy vědci představovali ideální fungování spolupráce mezi vědci a správou věcí veřejných?

Říha: To by měli říci spíše oni sami, já vědec nejsem a netroufám si za ně mluvit. Můj subjektivní názor na fungování toho vztahu jsem ostatně naznačil v odpovědi na Vaši druhou otázku. Vědci by jistě přivítali osvícenější, tedy odborně zdatnější a veřejnými zájmy motivovanou veřejnou správu, sledující aktivně vývoj doma i ve světě nejen v každodenní politice, ale i v obecnějších tématech lidské existence. Která by se nemusela bát věcné diskuze o problémech, které musí řešit, ani s odborníky z vědy a výzkumu. Která by s nimi aktivně konzultovala možné varianty aktuálních problémů, pokud vyžadují před rozhodnutím odbornou analýzu, a byli by schopní zadat a zaplatit to, co od vědy a výzkumu potřebují.

ČESKÁ POZICE: Jak jinak byste si však představoval politiku? Měli by politici být nahrazeni odborníky? Jak by to fungovalo?

Říha: Já jsem přesvědčen, že ministři, předsedové výborů v Poslanecké sněmovně a v Senátu, předsedové dalších ústředních správních úřadů a organizací řízených rezorty, mají být odborníky v oboru, který řídí. A pokud nemohou být odborníky na všechno, co má jejich úřad v kompetenci, pak je jejich odpovědností najít nejlepší dostupné odborníky na funkce náměstků a ředitelů sekcí, ředitelů odborů a vedoucích oddělení a nechat je pracovat bez rušivých diletantských zásahů, motivovaných nikoliv veřejnými zájmy, ale jinak. Takoví úředníci jednak vědí, co je aktuálně v oboru třeba dělat, ale také co potřebují od kapacit vědy a výzkumu, co jim zadat, na co vyčlenit a kolik prostředků z veřejných rozpočtů. Také se snáze domluví mezi ministerstvy o spolupráci a případném spolufinancování, spojení kapacit potřebných pracovišť apod., bez stranických řevnivostí a žárlení na úspěch druhého. A je třeba rozhýbat všechny ty Rady pro vědu a výzkum, a pro udržitelný vývoj, protože tu zoufale chybí strategická vize, zastřešující celé směřování společnosti a zajišťující potřebné mezioborové kooperace. Vůbec tu postrádám jakýsi trvalejší obecný filosofický základ a společný jmenovatel vládnutí. Dokonce i koaliční partneři ve vládě si mnohdy namísto kooperace konkurují, házejí klacky pod nohy, diskreditují politiku a vlastní schopnost konzistentně vládnout v očích veřejnosti.

ČESKÁ POZICE: Zkusme dát příklad ze současnosti. Ministr Chalupa nedávno představil nový zákon o Šumavě. Ekologičtí aktivisté dlouhodobě tvrdí, že tento zákon umožní ničení přírody. Chalupa tvrdí přesný opak. Kde je tedy pravda a jak by k tomu mohla pomoci věda?

Říha: To jste si zrovna vybral příklad, který dobře ilustruje právě onu resortní roztříštěnost pohledů a neschopnost se domluvit na společných zájmech různých táborů; a také hluboké přesvědčení politiků, že vyvstane-li nějaký problém, je třeba k němu napsat nový zákon. Pokud se lesníci, přírodovědci, ekologové, místní obyvatelé a obce, podnikatelé v cestovním ruchu a rekreaci zakopou na nesmiřitelných pozicích a vedou spolu zákopovou válku, nejsou schopni si vzájemně naslouchat a vnímat, co partner říká a proč to říká, pokud nikdo není ochotný hledat všestranně přijatelný kompromis o funkčním i prostorovém uspořádání území a zájmů v něm přijetím společně dohodnutých pravidel chování i za cenu ústupků, potud nebude mít úspěch žádný „sólový“ výkřik. Kouzlo kompromisu na Šumavě spočívá v diferencovaném pohledu na dílčí součásti území podle místních podmínek a zájmů. Kdo se snaží celou Šumavu „narazit na jedno kopyto“, úspěchu se nedočká. Já vidím naději v nové inteligentně dohodnuté zonaci Národního parku a ve stanovení odlišných, ale dlouhodobě platných pravidel a regulací lidské činnosti pro nově stanovené zóny a jejich vývoj v čase, včetně postupného rozšiřování I. zóny, ovšem v řádu desítek let, ne nějak překotně a za cenu zbytečných ztrát na mimoprodukčních – ekologických ‑ funkcích lesů. To bohužel návrh zákona o NP Šumava z pera MŽP, ale ani konkurenční návrh Plzeňského kraje zatím nesplňují.

ČESKÁ POZICE: Není ale pravdou, že každá ideologie může mít svou vědu? Že každý názor lze podpořit studií? Thomas Kuhn hovořil dokonce o paradigmatu, tedy určitém přístupu k řešení problémů, který je v tu chvíli vlastní určitému společenství odborníků. Jiní odborníci však mohou mít jiné paradigma. Stačí se podívat na protiřečící si studie na téma globální oteplování.

Říha: Tou otázkou jste mi připomněl mé mládí z 50. let minulého století, kdy se s vážnou tváří ve škole přednášelo o „vědecké“ práci T. D. Lysenka v biologii, pěstitelství a chovatelství, a vše ostatní byla „buržoazní pavěda“. Dnes se tak bohužel část přírodovědců chová s despektem k lesnické vědě, ačkoliv ta byla průkopníkem dlouhodobě udržitelného hospodaření v lesích v době, kdy o ekologii jako vědě nikdo ještě ani nesnil. A když jste zmínil pojem „globální oteplování“, to je spíš novinářská zkratka, než vědecký pojem. Ve skutečnosti jde o takovou změnu klimatu, která je charakteristická větší četností i amplitudou odchylek od dlouhodobého normálu. Laicky řečeno, jde o rychlejší změny počasí a častější výskyt extrémů – horka a sucha střídajícího prudké lijáky, bouře, tajfuny. To je fakt, který vidíme všichni a dovedeme si představit i podíl lidského příspěvku na změnách energetického potenciálu atmosféry, zatímco to „oteplování“ nikoliv. Já jsem přesvědčen, že v přírodních vědách, v matematice, fyzice, chemii, biologii není a nemůže být více „pravd“, jako tomu může být v politice, ekonomii nebo v sociálních vědách. Bez ohledu na ideologie. Proto i přístup k možnostem a limitům našeho státního území, k našemu přírodnímu bohatství, by neměl být ideologický a měnící se s každou novou vládní garniturou. Měli bychom být schopní se shodnout na některých danostech našeho území a na racionálním využití jeho zdrojů tak, abychom neochudili zděděné přírodní ani lidmi vytvořené hodnoty, nechovali se tak, jako bychom měli vše spotřebovat pro sebe a zachovali je nebo zmnožili pro naše děti a vnuky. Pokud by takový závazek na sebe vzali politici i úředníci, občané i podnikatelé, pokud bychom dokázali využívat plodů vědy a výzkumu právě k tomuto cíli, udělali bychom víc, než předvádíme při současné invaliditě vládnutí a politickém hašteření o kořist. Pak bychom snad konečně vstoupili do civilizované společnosti 21. století. K tomu nám ještě mnohé chybí.