Milá Pavlo,

celkem bez dechu jsem dočetla tvůj příspěvek Jestli nás neposlechnete... ! Nebývá časté, že někdo tak pěkně vystihne podstatu věci – pregnantně, ještě k tomu krásným jazykem... A navíc (a to je myslím nejvíc neobvyklé) se odborná znalost pojí s citem a upřímností, empatií, jak byste možná řekli vy psychologové. Zdá se, že opravdové hodnoty jsou dosti hlubokou součástí lidské bytosti – nějaké teoretické úvahy mohou vycházet až z této přesvědčivosti a přesvědčenosti.

Proto ale svůj dopis nepíšu – v tomto čísle našeho časopisu je dobrých příspěvků více. Jedno ti ale chci důrazně vyčíst. Ve své naivitě možná netušíš, že existuje dosti početná skupina lidí, kteří neznají hodnoty, co nejdou vyjádřit v penězích. Kytka jako rozbahněná cesta – obojí je volně k dispozici, lze to mít hned a bez jakéhokoli vkladu. Jenže takové mít je k ničemu – čistě tento typ vztahu kytku spolehlivě zahubí, a vlastnictví rozbahněných cest zase nadělá hlupáky z nás. Mohli bychom je teoreticky hromadit, založit si sbírku nebo je alespoň zmapovat pro případ potřeby. Úroky z toho však nepoplynou, naše cena v očích (určitého typu společnosti) stoupat nebude, a vlastně by to pro nás znamenalo pouhou starost. Tedy pokud bychom si ji připustili – proč se starat o něco, co nám neoplatí stejně, tedy užitkem? V tomto případě je na místě lhostejnost – příroda se nedotýká podstatných (v určitém smyslu) aspektů lidského života. Její „prvky“ ani nemohou figurovat jako nějaký faktor, natož měřítko. V tomto případě kdoví, jestli kytka vlastně není horší – cesta se chová dosti předvídatelně (ledaže by najednou vyschla), kdežto u kytky nikdy nevíš: bude kvést nebo zvadne? Prostě budí klamné naděje, i když vlastně na co? Ani rozkvetlá kytka neudělá žádný rozdíl.

Prostě penězi se dá měřit všechno, a pokud to nic nestojí, ani my o to nemusíme stát. Platí to i naopak – kurz, který má uvedenou cenu, přece musí být dobrý! Je-li zde ochota platit, stoupá užitná hodnota produktu, i kdyby ostatní součásti, ze kterých se cena stanovuje, byly mizivé (doufám, že moje vzpomínky na ekonomii mne nezrazují). Věci s hodnotou hmatatelnou jsou jaksi jistější, a pokud jde o kurz, pak jeho výsledky přece musí být trvalejší. Tento „trvalý efekt“ pouhý pobyt v přírodě nemá – přece když se přece zaplatí za transformaci, tak by se člověk taky transformovat měl.

Takto si vlastně můžeme ustavit zcela unikátní systém hodnot a priorit, který nás zavede do světa zcela virtuálního a nepotřebného. I když trvalého.

Takže vnést do povědomí (určitého typu) lidí myšlenku, že i v přírodě je o co stát (protože to bude něco stát) – to je přece čin záslužný. Nebo snad ne?