Úvodník 2009/IV/2
Obsah hlavního článku
Abstrakt
2009-10-29 13:19:13
Vážení čtenáři,
zdá se, že Akční plán Státního programu EVVO na nejbližší tři roky byl úspěšně schválen vládou[1], takže i my můžeme přejít do „akce", kterou v tomto případě může být hloubkový ponor do nového čísla našeho časopisu. Co v něm tentokrát nejdete:
Efektivita, evaluace a podpora programů environmentální výchovy autorů Jana Činčery, Jiřího Kulicha a Dity Gollové představuje rozsáhlý výzkum, který byl proveden mezi českými organizacemi nabízejícími programy environmentální výchovy. Zabývá se způsobem, jakým se běžně (ve vybraných programech EV) stanovují vzdělávací cíle a hodnotí míra jejich dosažení; současně na empirických datech ukazuje, do jaké míry efektivitu nabízených programů posuzuje veřejná správa například v rámci jejich financování. Dospívá k závěrům velmi zajímavým, a tak by tento článek mohl být (jak se vyjádřil jeden z recenzentů): „...zásadním příspěvkem do diskuse ke kvalitě environmentálního vzdělání v ČR, a také asi jedním z nejdůležitějších, jaký byl doposud napsán. ... Aby však naplnil své vlastní cíle, totiž přispět ke zkvalitnění metodiky, evaluace i podpory programů EV, měl by otevřít skutečnou odbornou diskusi nad těmito tématy..."
To mu samozřejmě přejeme, a současně ukazujeme, jak by taková (odborně podložená) debata mohla vypadat. Do kritické polemiky s texty z minulého čísla vstupuje Jan Činčera v příspěvku Výstupy či procesy: paradigmatický (kvazi)spor environmentální výchovy. V něm srovnává a z historického hlediska rozebírá hlavní myšlenková východiska environmentálně orientovaných vzdělávacích programů - právě tato východiska totiž často motivují praktické aktivity, fungují jako kritérium při vytyčování jejich cílů i výběru metod. Autorovi jde sice převážně o ideové podhoubí západní provenience, v našich podmínkách jsou ale podobná paradigmata přítomna rovněž, a působí jako zdroj častých nedorozumění právě svou skrytou a přitom rozporuplnou povahou. A tak je odborné i veřejné diskuse na toto téma, podobně jako i „...trochy teorie EV v české záplavě praxe, opravdu potřeba. Rozšiřuje se tak totiž nejen obec odborníků, ale i poučených laiků..." kteří často společně tahají za strategické nitky ovlivňující vývoj na dlouhé roky dopředu (také toto je myšlenka jednoho z externích posuzovatelů článku).
Se zaměřením časopisu jen zdánlivě nesouvisí filosoficky laděné úvahy v textu „Krajina a evoluce"? Evolučně-psychologické teorie percepce krajiny Marca Stelly a Karla Stibrala. Je dobré si ovšem připomenout, že příroda není pro člověka jen zdrojem surovin, poskytuje prostředí nutné nikoli pouze pro jeho fyzické přežití. Souvisí se stavem duše (psyché), má schopnost zrcadlit její nálady, a také na ni působit ve smyslu harmonickém. Představuje i jeden z ideálů krásy, odborně řečeno utváří estetické preference, a zde je právě jádro sporu. Jde o dispozici vrozenou, podmíněnou biologickými potřebami našich předků - a jedná se tedy víceméně o jev evolučně uzavřený? Nebo je krása (mimo jiné i přírody) fenoménem spíše kulturním, a vyjadřuje lidskou touhu zakusit ideální svět, vytvořit prostor pro poezii, a vlastně potřebu se na čas oprostit od tzv. „přírodní nutnosti"? Text je obsahově velmi závažný - snaha prezentovat podstatu člověka čistě biologicky může totiž být, při současném stavu biologicko-filosofického myšlení, hra s ohněm poměrně velmi nebezpečným.
Na závěr recenzované rubriky představuje Alois Hynek se svými kolegy vzdělávací projekt Geografického ústavu PřF MU v Brně, cílem kterého je trvale udržitelný rozvoj krajiny Deblínska na Tišnovsku. Jde o příklad spojení univerzity, základní školy, veřejné správy a dospělé veřejnosti, jehož výsledkem je posílení environmentálního vědomí a praktickým důsledkem zlepšení kvality životního prostředí - především pokud se jedná o významné krajinné prvky, oběh vody a jiné fenomény každodenního života. Autoři tak prokazují možnosti zlepšení stavu krajiny z hlediska trvalé udržitelnosti i v případě, kdy chybí Místní agenda 21.
Na případové studie ve výuce navazuje v rubrice Inspirace Dana Bartáková - ve svém článku Praxe projektové výuky... ukazuje projekt „Monitorování bezobratlých a ekologické analýzy", rozebírá jej ve srovnání s výzkumy minulými. Kristýna Neubergová pak hledá možné cesty k uchopení výuky trvale udržitelného rozvoje na technických vysokých školách, a poukazuje na hlavní problémové okruhy. Přináší konkrétní příklad z dopravní fakulty ČVUT a také doporučení, jak takové studium dále rozvíjet. Oba příspěvky byly prezentovány na konferenci Metody a možnosti ve výuce udržitelnosti na VŠ (více informací včetně všech prezentací můžete nalézt na tomto odkaze).
A protože se již stmívá, přichází za námi Jiří Nečas se svým příběhem Vlci a zajíci v pohádkovém lese. Jeho děj se sice odvíjí v postupném řešení soustavy lineárních diferenciálních rovnic 1. řádu, z nich jsou ale odvozeny závěry a ponaučení svou povahou spíše mytologické. Text tak do reality dnešního světa přináší osudový prvek, přiznejme si ale, že tím rozpoznává její pravou podstatu.
Něco o knihách vycházejících v době nedávno minulé se dozvíte v rubrice Recenze, a to už je pro tentokrát všechno, těšíme se na vaše příspěvky ještě do konce roku. Pište, a spolu s námi tento osud naklánějte...
Aby však tento čas nebyl hektický, to vám všem přeje
Jana + Jirka + Lenka (redakce)
PS: A můžete se podívat i do ruriky Dopisy a názory, kam nám už napsal Martin Říha
[1] Akční plán Státního programu environmentálního vzdělání, výchovy a osvěty na léta 2010-2012 byl vládou schválen dne 19. října 2009 usnesením č. 1302 (viz http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/web/cs?Open&2009&10-19)