Editorial 2012/VII/2
Main Article Content
Abstract
2012-09-15 00:00:00
Vážení naši přátelé a příznivci,
Envigogika se vám opět hlásí, v době, kdy podzim je definitivně zde a my jsme se zase vrátili do škol. A protože se v takovém čase začíná opakováním, zrekapitulujeme si tuto naši situaci i my. Dnes a každý všední den sedí v lavicích základních škol v naší zemi něco přes ¾ milionu dětí, a z těchto dětí později více nežli dvě třetiny dokončí ještě stupně další, absolvují školy střední nebo vysoké. Jestliže před padesáti lety počet lidí s nejméně výučním listem nedosahoval ani 20 % populace (maturitu či vysokoškolský titul mělo jen 10% dospělého obyvatelstva), kdežto 80 % připadalo na ty, kteří vychodili pouze školu základní, v současné době je tomu přesně naopak (nejméně maturitu má skoro polovina lidí, a vyučených je více než třetina). Takže nakonec počet těch, co mají pouze vzdělání základní, jen o málo převyšuje počet vysokoškoláků (17 resp. 12 %), a podíl této „intelektuální elity“ stále stoupá – ale pozor, stoupá i množství lidí tzv. bez vzdělání [1]. Vypadá to tedy, že všichni se stále více zabýváme činností vysoce abstraktní, a věci obyčejné ztrácejí svoji cenu. Jsme vzdělanější, proto(že) život jednotlivce je stále složitější, a také chod společnosti se proměnil na složitou technologii. Prostor, kde se mohou projevit přirozené touhy či rozhodnutí, se tak ale stále zmenšuje a je také čím dál těžší jej znovu otevírat či bránit. V tomto vysoce sofistikovaném, na údržbu náročném světě se dobře daří především systémům jeho správy, přičemž služba těmto systémům stojí většinu myšlenkové energie nás všech. Na tom jistě není nic špatného – pokud by technologie této správy či údržby soustavně neodvracela pozornost od toho, co má být spravováno. A tak právě v souvislostech světa mizejícího je třeba otázky po smyslu a cílech (nejen) vzdělání klást vždy znovu…
…což se stále pokoušíme činit. Chceme tak především ukázat, že mnohé z toho, co by mohlo být ve víru doby zapomenuto, může mít pro člověka zásadní význam ‑ a tak je třeba tyto mizející prostory svobody a přirozenosti stále otevírat, a také si uvědomovat jejich místo či působení ve vzdělávání. Tato reflexe pak může být i způsobem vedení kritického dialogu s těmi, kdo tento smysl a význam třeba nenahlédli. Za nás jej vedou naši (často osvědčení) autoři, a tak se i v tomto čísle Jan Činčera zabývá hodnocením programu, který má rozvíjet vnímání přírody „všemi smysly“ a zkoumá jeho působení na různé skupiny žáků. Tomáš Matějček a Jan Bartoš dokládají, že orientace učitelů a studentů učitelství všemožných aprobací v základních environmentálních pojmech (a tedy jejich gramotnost v této oblasti) je povětšinou nedostatečná a svědčí o jejich poměrně povrchní informovanosti. Strach z lesa, to je téma dalšího výzkumu Jana Činčery ‑ jak je vidět, dnešní děti do lesa moc nechodí, a jejich představy o nebezpečích, která tam mohou potkat, jsou navíc nereálné. Co s tím? Pomohou nám znalosti, tak, jak je nabízejí dostupné učebnice? Metodiku jejich hodnocení, široce použitelnou na různé obory či předmětné oblasti, představuje (v jazyce anglickém) Libuše Hrabí. Nebo je třeba zapojit cit, dotyk, vlastní tělo a jeho spontánní projevy? Ondřej Navrátil uvádí několik výtvarných strategií využitelných ve výuce, které dokáží zprostředkovat osobní prožitek přírody.
To je přehled textů pedagogického zaměření, v tomto čísle ovšem věnujte pozornost též příspěvkům s obsahem odlišným. Když jsme před lety pojmenovali jednu z rubrik Inspirace, netušili jsme, jak moc jsme se strefili do jejího budoucího obsahu. A tak vám dnes můžeme pro inspiraci nabídnout mj. texty, které by mohly sloužit jinému okruhu čtenářů nebo i praxi – ale neslouží. Ať již jsou důvody, proč zabloudily k nám, jakékoli, pro Envigogiku je to dobře a v tomto čísle si tedy můžete přečíst vynikající studii o možnostech efektivního využití urbanizovaného území i způsobech jejich hodnocení z „pera“ Jiřiny Bergatt Jacksonové, nebo zajímavý přehled celosvětové spotřeby nerostných surovin, ukazující (neradostný) výhled do budoucna, jak jej zpracovala Zdeňka Petáková. O vyhlídkách kraje, který historicky těžbě surovin sloužil v Čechách – Krušnohoří – píše Petr Mikšíček: „energetická“ pověst této krajině podle něj přináší stále nové (ekonomické) zneužívání, byť by se mohla proměnit v energii duchovní. Tak jako i mnohé další naše touhy a přání…
…a tak pokud i vy toužíte se dozvědět více, než najdete na našich stránkách, přečtěte si recenze a knihy, kterých se týkají: tentokrát ekologické etiky i etické výchovy jako takové, filosofie Rudolfa Kolářského i Martina Heideggera, a v neposlední řadě můžete kriticky pohlédnout na jednu „zajímavou“ diplomovou práci vzbuzující četné úvahy o smyslu a směřování vysokého školství.
A to už jsme se vrátili zpět k našim začátkům – k přemýšlení o tom, co je a kam směřuje vzdělanost v naší společnosti dnes. Ponecháme vás s ním o samotě, jsme však zde pro případ, že by vám nad texty tohoto čísla přišlo na mysl cokoli podnětného, nebo třeba kritického.
Krásné podzimní dny přeje
Jana a Jirka Dlouzí, Jana Šauerová, Andrew Barton a Lenka Parkánová (která na nás myslí ve švýcarském Saint Gallenu)
[1] Viz Český statistický úřad ©, 2012. Souhrnná data o České republice, Obyvatelstvo podle dosaženého vzdělání. [online] dostupné na http://notes.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/souhrnna_data_o_ceske_republice