Před námi leží útlá knížka s názvem „Přemítání o člověku, životě a době,“ jejímž autorem je Jiří Hermach, i když dvě části této knihy napsala Jarmila Lakosilová, která spolu s Jiřím Hermachem byla autorkou velmi úspěšného rozhlasového rozjímání, jež se stalo i základem této publikace. Jde o knihu, která mluví z hloubi našich duchovních potřeb, a to i tehdy, když si naše potřeby neuvědomujeme zcela jednoznačně. Je v ní vroucnost toho nejhlubšího sdělení a současně sdílení s námi se všemi.

Žijeme v době, kdy se cení jen výkony silové, asertivní. Říkáme jim úspěchy a existují celé ohromné instituce, které se živí jen tím, jak tyto úspěchy vytvářet a udržovat. Mladá generace snad ani nic jiného v životě nehledá. Naše stoly jsou plné knih, které nám mají pomoci k osobnímu úspěchu. Jak se máme tvářit, jak máme mluvit, jak říkat „ne,“ jak se oblékat, kam chodit do společnosti atd. atd. Manažerské schopnosti jsou téměř nadpřirozenou výbavou moderních nadlidí. Mládí, asertivita, úspěch, síla a zdraví – to jsou znaky naší přítomnosti. Většina společenských věd se orientuje tímto směrem. Informace, které jsou základními v médiích všeho druhu, jsou informace vedoucí k tomuto cíli. Psychologické příručky, stovky poučných publikací nás strkají do stále rychlejší honby za osobním úspěchem, za úspěchem firmy. Učíme se vyplňovat formuláře, psát výroční zprávy, abychom snáze prosadili vlastní vůli, učíme se usmívat, abychom vyzařovali jistotu a sílu.

A v této době, která je tolik agresivní, najednou leží před námi knížka, z níž k nám přichází něco dávno zapomenutého, kouzelného a předobrého. Působí to jako zázrak. Jde v podstatě o to, že tato kniha před námi rozprostře rozměr času, na který se dávno zapomnělo. Jen si všimněme, minulost se dnes bere jako to, co již není, a co již nikdy nebude, a proto nemá cenu se tím zaobírat. Stovky moderních liberálů jsou lidmi, kteří nevědí vůbec nic o historii, protože to je přece dávno odbyté! Důležitá je přece jen budoucnost, a ta bude úplně nová, nebude nic společného s minulostí. Vše minulé je přece vyřízené, totálně vyřízené. Tento postoj ke světu je vždy znakem nekultivovanosti a v podstatě nebetyčné hlouposti.

Hermachova kniha naopak ukazuje, jak se minulost otvírá novým způsobem a spoluvytváří naši přítomnost. Jak rozměr času není založen jen linií “minulost, přítomnost a budoucnost,“ ale jedná se o čas, jenž je celkem pronikajícím všechny tři výměry. Tento čas není věčností, jak by mohlo někoho napadnout, ale jde o něco, co v našich osobních životech, stejně jako v životech lidstva, se stále vrací v obohacené podobě, co je vždy poprvé, a co je vždy nové a originální. Jde o to, co je „za zrakem“, co je tedy zázrakem. A tento zázrak umí jen člověk zachytit, jen člověk mu umí porozumět. O tento rozměr času jde v této malé knížce. Velikost člověka je proto velikostí, protože má v sobě tajemství, jak sama sebe vždy znovu a znovu přesahovat, přestupovat. To jen malost lidská chrání sama sebe tak, že vždy zůstává bez přesahu, tj. zůstává vždy jen malostí. Taková malost pak potřebuje triky a lstivost, aby vytvořila dojem velikosti, potřebuje signum síly, samozřejmé platnosti, potřebuje agresivitu, lomoz a neustálé ovace.

Vědět o čase, jenž stále v sobě poprvé rodí velikost lidského ducha, znamená mít v sobě velikost, která se stále znovu a znovu originálně rodí, a stává se větší a větší. Přesně tato strunka smyslu proniká kapitolkami s názvy „Frekvence času“, „Souvislosti“, „Výlety za poznáním.“ Ta poslední kapitolka patří paní Jarmile Lakosilové, stejně jako jedná část z předmluvy s názvem „Kousek historie“. Oba dva vytvářejí v této publikaci most vzájemnosti, jenž byl budován při besedách s posluchači v českém rozhlase. Vůbec se nedivím, že myšlenky z těchto besed padaly do unavených dušiček posluchačů jako živá voda. Myšlení tohoto druhu totiž dává i neúspěšnému člověku, tomu který již není mladý ani zdravý, pocítit, že v životě jde přece jen o něco vyššího, co vlastně nekončí a neumírá, co je jen třeba vždy znovu a znovu probouzet a kultivovat. „Mládí je to, co je obsaženo ve stáří,“ vrací se Čapkova myšlenka a přimyká se ke smyslu tohoto dílka, které leží před námi.

V době, kdy je důležitá jen zářivá budoucnost a „růst růstu“ je jedinou hodnotou, v době, kdy je požadována specializace a expertnost, je požadavek a bytostná potřeba spočinout v celku bez okrajů něčím, co většina nechápe. Ale rozhlasové povídání Jiřího Hermacha vypovídá o opaku. Stovky dopisů, které reagovaly na toto vysílání dokazují, že jsou mezi námi ti, kteří celek potřebují. A to celek laskavý a vřelý stejně jako byla maminka Jiřího Hermacha, která mu otevírala svět na Malé Straně. Najednou pociťujeme, že život není jen dopřednost a honba za úspěchy, ale je i darem, jenž uchovává „mládí“ ve stáří, a to v podobě tázání. Tyto otázky přivádějí čtenáře do horizontů dobra, sebedůvěry, můžeme se vracet domů. A proto je nutno nést odpovědnost za dar života. Život zde není jen k tomu, aby něco vyráběl, život se má nést jen tak, bez práce a efektivity, v úctě k životu, tak jak o tom píše Albert Schweitzer.

To není náhoda, že Jiří Hermach tak často mluví o celku a celistvosti. Proto píše o čase, vždyť čas to není jen cesta vpřed. Čas je i minulost, která se k nám vrací velmi často z budoucnosti, ozvěny dávných kroků jsou tím, co diriguje naše často podvědomé rozhodování, naše intence. Zjednodušená technologičnost, snaha vše učinit přístupným masám, žít v praktičnosti pochopené jako kauzální užitečnost, to vše je málo pro úctu a vznešenost daru života. O tom je tato knížka!

Proto vědomí a myšlení není vše, co tvoří náš lidský základ a redukce tohoto druhu, to je právě tato „kauzální užitečnost“. Proto ta neustálá potřeba celistvosti, k níž Jiřího Hermacha nedovedlo jen studium filozofie, ale i jeho zkušenosti z Indie a především nejmodernější objevy z teoretické fyziky, vždyť se jedná o autora, jenž je původně technikem a dobrým znalcem přírody.

„Mladí nejsou tak staří, aby mohli být skutečně mladí,“ řekl kdesi Heidegger. Proč? Protože vše se dere dopředu k tomu, co bude lepší než je přítomnost. To, proč člověk má odpovědnost za celek světa, není dáno jeho božským původem, ale tím, že o tomto celku ví, ví o celistvosti a to je téma, které se pod různými převleky táhne celým „Přemítáním o člověku, životě a době“. Proto autorův ostych před absolutními pravdami, proto jeho potřeba tolerance, proto jeho ostražitost před zvyky, instinkty a pudy. Pro člověka znajícího celek, je celistvost posvátné tajemství. Přesně toto najdeme i u Jiřího Hermacha. Nechává na sebe působit dávné mýty a otevírá se přesaženému, pečlivě se chráně před zjednodušeními liberálů, kteří jsou vždy s minulostí okamžitě hotovi, a to proto, že o celistvosti nevědí, protože neznají počátky, ale jen začátky.

Počátky jsou vždy poprvé, stejně jako je jaro každý rok poprvé, stejně jako každé dítě se narodí poprvé a každý z nás poprvé a naposled jednou umřeme. Originalita počátku tak stojí v příkrém kontrastu se začátkem. Ten se opakuje a je vždy stejný, kdežto počátek je vždy počátečnější a počátečnější, tzn. jaro je každým rokem krásnější a tajemnější a člověk pociťuje nevýslovnou vděčnost k neznámému tvůrci. V tomto vděku utichají i jednotlivá slova, nejsou schopna vyjádřit hloubku díků vůči tomuto tajemnému zrodu. I když je řeč zavinutým organizmem, jak sám říká na straně 36, někdy její výpovědní síla narazí na tajemství, a pak je nutno jen ztichnout a zůstat bez pohnutí. Láska jako intuice nekonečna, jako touha po ztraceném celku, to vše patří do souvislosti s tichem a tajemstvím. Přesně toto pociťuje mnoho obyčejných lidí, kteří žijí své životy ve stínu těch úspěšných, mladých, krásných a zdravých. K těm promluvil Jiří Hermach s Jarmilou Lakosilovou velmi vlídně, s přátelským porozuměním a s nesmírnou láskou. Proto je tato kniha takovým pohlazením pro současného člověka, „ztracenečka“ v záplavě informací, bankovních zpráv a reklam.

„Už tento obrázek nám dává možnost nahlédnout oprávněnost tvrzení – v hlubinách jsme se vším totožni či každý z nás je my, byť se na první pohled zdají být nesmyslná.“ Tento citát ze strany 43 je kotvou, pramenem smyslu mnoha myšlenek a tvrzení v tomto spisku. Pak rozumíme jinak slovu „bližní,“ pak porozumíme kapitole „Doteky.“

Když byla semena rozsévána rukou, když byly dopisy psány rukou, bylo zde víc vroucnosti, a ta dnes chybí. Jednostranný pohled na přírodu škodí životu, život je vždy celistvost, celistvost nepředmětná, bez okrajů, tajemná. Proto je Jiřímu Hermachovi učitelem nad jiné Mikuláš Kusánský, proto je inteligence cítění pro člověka stejně podstatná jako schopnost logicky soudit. Jen pozor na „částečkovost“ našeho poznání! Proto nemůžeme od sebe odtrhávat vzdělání a svobodu, proto pravda a láska spolu souvisejí. Proto člověk pýchy je vždy jednorozměrným a necelistvým člověkem. K tomuto základnímu tónu celé knížečky patří naprosto organicky a nutně i kapitola „Výlety za poznáním,“ kterou její autorka Jarmila Lakosilová uvádí ukázku z knihy vyprávějící neuvěřitelný osud Heleny Kellerové, pod názvem „Cestami světla.“ Tento osud naplňuje všechny intence Jiřího Hermacha poukazem ke skutečnému příběhu dívky, která svou celistvost našla a uskutečnila, přestože byla hluchoslepá.

Ne, náš život je darem nad naše síly, je tajemstvím, je nepochopitelným obdarováním. Je moc pěkné žít, je moc pěkné zestárnout a dobrat se společného dna věcí a lidí a všech vztahů. I když toto pochopení je dobráním se pomocí „doteků,“ přes dětskou víru ve spojení dobra, pravdy a lásky. Ne, život není jen úspěch v tržním prostředí, a to je úleva a naděje v jednom. Proto předložená publikace působí jako lék. Děkujeme jejich autorům.

Zdroj

• Hermach, Jiří. Přemítání o člověku, životě a době : fakta, úvahy, souvislosti. 1. vyd. Praha : NLN, 2006. 134 s. ISBN 80-7106-815-2.