Články související s tímto stručným úvodem přináší různorodé názory na výsledky dvouletého výzkumu odcizování dětí a mládeže přírodnímu prostředí. Šlo o projekt realizovaný v Toulcově dvoře, jehož hlavní koordinátorkou byla Emilka Strejčková. Výsledky (včetně pokusu o jejich průběžné doplňování dalšími příspěvky) jsou v plném znění, ovšem bez názvu, jejž by bylo možno citovat, shromážděny na výše zmíněných stránkách Děti a město.

V době, kdy recenze vznikaly, byla navíc k dispozici brožurka Děti, aby byly a žily (Strejčková, E. (ed.) (2005). Praha: MŽP ČR. ISBN 80-7212-382-3). Oponentský posudek Petra Saka dorazil až v době uzávěrky a zveřejňujeme jej proto v plném znění; podobně také Usnesení Komise pro životní prostředí Akademie věd ČR, které tato úctyhodná instituce vydala po představení výsledků výzkumu v dubnu tohoto roku. Tématu se týká i příbuzná publikace Emilky Strejčkové: Děti pro pětihory (1998, Praha: ZS Toulcův dvůr – v posuzovaných materiálech však chybí). O samotném výzkumu se ale mezi ekologicky orientovanou veřejností hodně ví a poměrně často mluví; odborná diskuze k této problematice je proto velmi vítána. Zde předkládáme hodnocení příspěvku Důsledky odcizení Hany Klonfarové a Heleny Vostradovské (Pavla Koucká), Výzkumu antropocentrických a biocentrických postojů k přírodě v české populaci provedeného Markem Fraňkem (Pavla Koucká). Markéta Braun Kohlová hodnotila články Heleny Vostradovské, Jana Krajhanzla a Emilky Strejčkové; Iva Hönigová zase Evy Kopecké, Josefa Zelenky a Květy Jechové.

Souhrnně lze říci, že celý projekt byl velmi ambiciózní – měl poskytnout nejen zajímavé vědecké výsledky, chtěl se také stát nástrojem pozitivních společenských změn. Emilka Strejčková mi kdysi napsala: Pokud jde o mne, tak mi jde o zdárný vývoj dětí a rozhodně ne o nějaké ideologické výklady. Mám zájem na udržitelném vývoji dalších generací; snad by mohlo pomoci, pokud nás spojí stejný cíl. To je krásně řečeno, ve vztahu k vědecké práci je ale možná právě zde kámen úrazu: prvoplánová snaha ovlivnit politická rozhodnutí, a to shromážděním co nejvíce prokazatelných argumentů, vede někdy k méně kritickému přístupu. To se týká výběru výzkumných témat (i jejich realizátorů), vzájemného sladění dílčích otázek atd.

Envigogika nechce hodnotit praktický přínos – to přenechá publikacím či médiím jiným – a zaměřuje se především na posun v oblasti odborné. Takto je ale pak celkový (ač letmý) dojem z provedeného výzkumu tak trochu rozpačitý. Téma je aktuální, důležité a zajímavé. Avšak řada použitých metodik má různé závažné nedostatky, jednotlivé studie se výrazně liší kvalitou zpracováni, chybí provázání studií, přesah, nadhled. Z uvedených anotací není jasné, co z čeho vyplývá, dochází k matení pojmů (Pavla Koucká). To vše je patrné na první pohled, v situaci, kdy jedna osoba nemůže skutečně fundovaně posoudit všechny součásti, neboť jejich odborné zaměření je poměrně různorodé. Domnívám se ovšem, že z (podobné) pozice poučeného laika (zběhlého nejvýše v jedné z využitých odborností) je těžké takto komplexní výzkum koordinovat – odpovědnost za podobný celek by měla náležet kolektivu, pro který by byl vypracován mechanismus dialogu přesahujícího jejich úzké profesní zájmy.

Další zdroje:

Soubor článků – Kol.: Recenze projektu Výzkum odcizování člověka přírodě. In: Envigogika 1/2006.