Proč by měl vzniknout nový časopis? Všude kolem je spousta informací, názorů, nebo taky akcí, které se EV týkají –co tady ještě říci, aby někdo vůbec měl čas si to přečíst? Nebo je to tak, že ve všeobecné záplavě slov a činů přece jenom něco podstatného chybí?

Žijeme v civilizaci Západu, ke které patří nejen vědět, ale také své vědění legitimovat, aby získalo jakousi obecnou platnost – potom teprve je lze využít, dle něj cokoli činit, zařizovat náš svět. Obrazně řečeno, v konkrétním případě není třeba jenom znát vraha (byť jsme jej třeba nachytali při činu), je třeba ho usvědčit, a to postupem, který má svá závazná pravidla – takto je teprve možné, aby se objevila pravda, na základě které lze jednat, vykonat čin, který může a musí mít osobní důsledky pro účastníky sporu. I když se rozhodneme k řešení krajnímu, tedy například trestu smrti, připravili jsme prostředí všeobecného konsenzu – soudcům, jakožto straně nezávislé, stojící nad dílčími zájmy v konfliktu figurujícími, nehrozí pomsta či nějaká jiná forma vypořádání, která by jistě nastoupila v případě, že by nereprezentovali právo zcela objektivní, v jistém smyslu daný případ transcendující.

Ve skutečnosti je „soudního tribunálu“ zapotřebí vždy, když se rozhodujeme pro určité jednání – jakýkoli čin, jenž něco přivádí na svět, jinému zase brání v rozvinutí, a je tak činem v jistém smyslu násilným, odporujícím přirozenému běhu věcí, samovolnému plynutí, do nějž lidská aktivita nevstupuje (Palouš, 1996). Hlavním znakem civilizace Západu je, že otevírá prostor pro činy, aktivní lidské působení; činí to však odpovědně, ve vztahu k (historicky podmíněným) etickým imperativům a vcelku obecně platné morálce. Současně se ovšem má zabránit střetům, které nastupují vždy, když se potkají zájmy různé; etiku tak provází tolerance k názorům a právům jiných. Aby tento vzájemný respekt nebyl slabostí, nevedl k pasivitě (kdo nic nedělá, nic nezkazí), je velmi důležitý kritický dialog – v něm jsou konfrontována různá stanoviska, přičemž se hledají způsoby, jak dosáhnout co nejobjektivnějšího řešení. O řešení právě jde, všechny mechanismy „vyrovnání“ vycházejí z pohledu obráceného k praxi našich životů, takto ovšem (do)časných a nedokonalých, takových, které je třeba stále znovu přezkoumávat. Kritickým (dialektickým) postupem nelze dospět k tzv. ideím, souboru vždy platných pravd, jež přesahují rozměr našeho pobývání ve světě.

V našem (lidském, lidsky životním) prostředí, je na kritickém diskurzu postaven nejen právní systém a všechny důležité instituce, které musí vždy znovu své postupy vystavovat odbornému i veřejnému posuzování, je na něm založena i demokracie jako základní možnost všeobecného dialogu. Kritická diskuze, jež se týká všech, má ukázat řešení nikoli nejpopulárnější (takto snad momentálně nejpřijatelnější), ale právě nejspravedlivější – tomu by měly sloužit rozmanité demokratické korektivy, bez jejichž řádného (a mnohdy náročného) fungování nejde o cestu ke spravedlnosti a moudrému uspořádání. Nastupuje více či méně vyhrocená cesta prosazování rozdílných pohledů na věc – jak se také prakticky ukazuje všude tam, kde kritický dialog a jeho prostředky nebyly plně rozvinuty, v zemích, které k demokracii myšlenkově „nedospěly“.

Do tohoto obrazu zapadá věda jako zcela zvláštní přístup ke skutečnosti – jejím úkolem je vypovídat, ale tak, aby realitu bylo možné za nějaký konec uchopit. Neříká nám tak úplně, jak jsou věci samy o sobě, ale jak k nim my jako lidé můžeme z nějakého konce přistoupit. Ten konec může být teoretický nebo praktický (dle toho se nám také skutečnost jinak jeví), ale vždy je za ním aktivní přístup, tedy lidský čin. Věda nám tedy nezjevuje věčné pravdy, ale je soustavnou diskuzí o tom, jak se jakési (dle určitých pravidel přijatelné) pravdě přiblížit – nikdy tuto pravdu vlastně nemá ve smyslu konečného řešení. Samozřejmě může diskutovat i o svých vlastních pravidlech, ale současně musí mít odvahu (a důkazy atd.), aby prohlásila: „toto v danou chvíli uznávám, to platí“ (vždy za určitých předpokladů). Vědecký obraz tedy také nikdy není definitivní, je založený na dialogu s velmi přísnými pravidly – právě tato pravidla nakonec před odborným „soudem“ umožní obhájit určitou objektivitu. Je třeba ještě dodat, že hru vědy lze těžko za jejími hranicemi hrát – právě pro specifičnost jejích principů a norem. Pokusy zařídit svět „vědecky“ skončily vždy obrovskými tragédiemi – ať už šlo o závěry marxistické sociologie nebo rasově interpretované genetiky.

Oku pedagoga se takové úvahy mohou zdát kacířské – všechny didaktiky se opírají o „pravdy“ již legitimované, jakoby nekonfliktní. Vycházejí z přesvědčení, že není cílem vnášet rozpory do myslí ještě nezralých, nepřipravených, důvěřivých. Tím se však vytváří falešný dojem jednoznačnosti výkladu „světa“ a ztrácí se důležitá dimenze skutečnosti. To, co je transformováno do rozmanitých vzdělávacích obsahů, je mnohorozměrným, stále se dějícím procesem, nezachytitelným vcelku ani ve své „strnulosti“. Ve vztahu k němu může škola nejvýše pěstovat různé myšlenkové nástroje, kterých lze později při popisu či pochopení některých aspektů skutečnosti použít. Rozhodně není možné touto cestou podat „správný obraz“ světa (i když se samozřejmě dá – v obdobích malých společenských proměn – o školní poznatky opřít jistý nepřemýšlivý, na jistotách založený styl života).

Velký problém nastane, když samotná realita vyžaduje proměnu vzdělávacích přístupů – pak stojí jedna jednoznačnost proti druhé a není instance, která by spor vyřešila. Cesta z dilemat, jež před vzdělání staví proměnlivost světa, se hledá různě. Pokud ji ale chceme opřít o jakoukoli autoritu (například vědy) nebo se uchylujeme ke „zdravému rozumu“ jakožto nejvyššímu arbitru (případně a vlastně většinou obojí), je to špatně – těžko říci, která cesta je horší. Věda ve vzdělávací oblasti nehraje svou vlastní hru, a může jí být použito jako argumentu zcela účelově – důkazy pro i proti se vždy najdou. V situaci, kdy se hledá koncept definitivní, se vzdělání stává kolbištěm, na kterém se prosadí názor/autorita v dané chvíli silnější či rozum zdravější. Školství začíná podléhat momentálním politickým módám a libovůli úředníků, kteří to buď myslí dobře nebo také ne. Prosazují se vlivy koncepcí, jež v daných podmínkách nemají živnou půdu myšlenkovou, vznikají řešení čistě formální, kdy jde jen o to, aby se vyhovělo určitým nárokům – a to dokonce ze strany žáků/studentů. Pokud tento teoretický rozbor někomu připomíná nějaké poměry reálné, nechť podpoří podobnou zkušenost autorky článku (způsobem libovolným).

V této situaci se nyní EV ocitá. Požaduje zásadní změnu přístupů; jako argument však používá „zjevnou potřebnost“. To je imperativ zdravého rozumu, zcela oprávněný. Avšak nakládání s tímto požadavkem naprosto ignoruje všechny zásady západní kultury. Není především vytvořen onen „soudní dvůr“, kde by se podobné případy projednávaly; neexistují soudci, kteří by na výsledku sporu neměli osobní zájem. Nemáme proceduru, v rámci které bychom mohli hledat řešení, kde by se ukázala pravda nejvíce přijatelná, nejspravedlivější. Není založen vztah k transcendentní oblasti, která by přesahovala momentální dílčí zájmy a ukazovala cestu k něčemu více obecnému, nadčasovému. Většinou nejsme také ochotni vést kritický dialog se svými odpůrci – možnost dobrat se nějakého výsledku je iluzorní, není, kdo by vyslovil jakkoli časově či místně omezený rozsudek.To vše samozřejmě platí ještě více o vzdělání „mainstreamovém“, jehož obecně uznávaným cílem je vyhovět vnějším nárokům a „zjevně oprávněným“ požadavkům, není je tedy ani třeba hájit proti odpůrcům. Jestliže se ale hlavní vzdělávací proud této (víceméně nerovné, služebné) roli nebrání, ještě více to znamená, že proceduru kritického dialogu je třeba ustavit, prosadit – a potom žádat její uplatnění ve všech vzdělávacích oblastech.

I pro environmentální vzdělání tak platí, že nestačí znát vraha – jakkoli je nebezpečný a jistě napáchá ještě hodně zla – je třeba jej usvědčit. Respektive pro velkou složitost případu jej usvědčovat stále znova, protože definitivní, za všech okolností platné řešení neexistuje. Tato cesta je samozřejmě docela náročná, předkládané důkazy nejsou zábavné čtení, často jsou zapotřebí laikům nesrozumitelné expertizy, vše se navíc protahuje – a zdá se, že rychlé jednání by bylo více užitečné. Kdybychom se domluvili (a naše jednání trošku skryli nebo naopak jej prohnali procesem, kdy i stokrát opakovaná lež se stává pravdou, například medializovali), mohli bychom třeba vykonat rozsudek sami? K čemu dlouhých slov tam, kde jsou zapotřebí činy!

Čin založený pouze na „zdravém rozumu“, nikoli na předkládání a posuzování argumentů použitelných v daném případě (podle pravidel daného diskurzu, např. vědeckého či jiného) je cestou, která je pro současnou lidskou kulturu sebevražedná. Vede k rozhodování před přemýšlením, jednání před vyslechnutím druhého. Nezná toleranci a není ochoten podstoupit složitou cestu hledání pravdy či konsenzu. Pokud se takto „přirozeně“ rozhodují pedagogové v rámci volby svých metod a přístupů, vedou děti k nezodpovědné víře v to, co je sice „dobré“ či „špatné“ (na první pohled, nikdy však absolutně), s čím si však ve vztahu k druhým nelze nijak poradit. Nakonec se mohou pouze zatvrdit proti všem, kteří smýšlejí jinak.

Právě vytvoření určitého „soudního dvora“, kde by se problémy EV diskutovaly, je cílem, se kterým jsme psali projekt elektronického časopisu. Měl by vzniknout prostor, ve kterém lze dle určitých pravidel klást otázky, hledat cesty, jak na ně odpovídat tak, aby se ukázaly principy, ze kterých lze odvodit praktická řešení. Pravidla, kterých je třeba dbát, mají být obsažena v metodické čistotě odpovědí, o které usilujeme, a také ve vzájemném vztahu zúčastněných – kritičnosti a respektu. Tento prostor dialogu, jakási „agora“, by měl být dočasně chráněn před vnějšími vlivy, například požadavky na užitečnost, srozumitelnost a rychlost zprostředkování obecné veřejnosti atd. Proces není třeba vést s naprostým vyloučením publika, není však žádoucí nechat jednotlivé zájmové strany projevovat svůj názor velmi důrazně, tak, že se snaží zapůsobit na výsledek sporu – jako například v politickém Kotli. Tím soudní síň není – narušilo by se ono tajemné příšeří, v němž se mohou objevit skrytá svědectví či důkazy.

V této chvíli je třeba se pouze dohodnout, v jaké fázi budování takového nezávislého prostoru se momentálně nacházíme – máme k dispozici soudce a obhájce, pohromadě argumenty a soudní spisy, může tedy de facto již začít proces? Dáváme dohromady již existující zdroje – nebo dosud ani netušíme, proč by se dialog tohoto typu měl rozvíjet?

Samozřejmě, že i tento přístup k publikační činnosti o environmentálním vzdělání je a měl by být předmětem diskuze. Domnívám se však, že pouhé přidávání polínek na závaží „pro EV“, byť by mělo vyvážit stejně nekriticky založené koncepce „proti EV“, je přikládáním pod oheň budoucích konfliktů. V tomto případě bychom měli zaujmout postoj více osvícený, říci si „nejsme jako oni“ a vydat se cestou sice obtížnější, jistě však dlouhodobě udržitelnější.

Literatura:

• Palouš, R. Totalismus a holismus. Praha: Karolinum, 1996.