Případová studie místa, kde se protínaly silokřivky vztahů –formovaných okolnostmi historickými …

Část I: Místo a jeho paměť

Jestli krajina není odrazem duše člověka (jak by mohla, když každý do její proměnlivé tváře vepisuje jiné poselství?), jistě je zrcadlem doby, odrážejícím ale, co již bylo, co je dávno skončeno. V krajině je vidět, čeho si lidé cenili, je odrazem jejich hodnot; na její tváři poznáme, zda měli úmysly poctivé, nebo se snažili získávat nezasloužené výhody a za tím účelem manipulovali své okolí: plenili a znásilňovali vše, co mohlo za daných okolností vydat jakýsi užitek. Krajina, která byla v průběhu času vystavena různým způsobům hospodaření, nakládání s ní, tak vyjevuje, co jinak může být zrakům skryto: pravou a z hlubokého vztahu vyvěrající starost, nebo velmi povrchní a účelovou péči, která nevychází z citové vazby k místu a domovu. Soužití a vzájemnému „dávání“ je potřeba se učit…

A tak nejenže se krajina v různých obdobích ukazuje v rozmanitých podobách, také akcentuje vždy jiné aspekty své existence, podtrhává, co jí lidská ruka dává a kam ji mysl člověka vede. Pokud je ceněna péče o detaily, je možno se kochat touto drobnokresbou – při pohledu zblízka i zdáli je tato rukodělná činnost patrná na mezích, dvorcích, staveních a společných prostorech, a ve větším měřítku se pak ukazuje v mozaice různě obdělávaných či spravovaných území. V obdobích, kdy se začne cenit panenská příroda, síly obnovy a tvorby samovolně utvářející podoby kraje, pojednou vidíme osidlování prostoru nejrůznějšími bytostmi, rostlinami a živočichy, jež jsou v prvních fázích sukcese snad vzácní, postupně ale směřují k energeticky méně náročné průměrnosti – až divočinu přivedou k jednotné, stejnoměrně zarostlé podobě. Jen tam, kde přirozené podmínky omezují bujení (často drastickým řezem) nebo rozrůzňují bohatost růstu škálou rozmanitosti jeho předpokladů (například velkými rozdíly v teplotách na sousedních stanovištích), se daří životu vzácnému, slabému v boji s přesilou obyčejnosti…

V dobách, kdy se z přírody stane pouhý zdroj pro utilitární cíle člověka, odrazí se takový přístup na tváři krajiny. To se potom veškeré pokusy přírodu dobýt, podmanit, přeměnit aniž bychom znali podstatu, ze které se obnovuje, či přímo nadesignovat přírodní dění i s jeho novými, užitek poskytujícími principy ukáže na povrchu jako jizva – buď neviditelná, rána ve vztazích s člověkem, kdy je vážně narušena důvěra, nebo zcela zjevná, vyjevující šrámy a prohlubně, tvary přírodě nepříslušející, povrchy a barvy nepřirozené, jež s sebou přinášejí pocity disharmonické. Doly, výsypky, pláně, linie komunikací, monokultury, technoparky… Ztrácí se lidské měřítko a jsou zpřetrhány drobné vazby, kterými jsme poutáni k místu, které nesou stopy dění minulého, jež zjevně či skrytě se váže k současnosti.

Krajina nemá ráda období, kdy vládne ideologie a její myšlenkové proudy nahrazují přirozený tok představ a názorů, jimiž se pohled člověka odpoutává od každodenní reality. Ideologie hledá společné a (jedině) platné principy tam, kde v řádu věcí je zakódována různost, spor a nutnost dialogu; kde lidé jsou nuceni se navzájem vyhledat a najít společné řešení, aniž by se nepohodlné názory umlčely, zasuly do nevědomí, potlačily i s jejich nositeli. I krajina ví, kdy člověk odpovědně zušlechťuje, co je mu vlastní – a kdy tak nečiní, protože toto uvlastnění je narušeno. A tak když po české krajině přešly železné boty v obdobích totality, vnutily jí svá (jedině správná) řešení, vytrhly ji z okruhu blízkého a vzdálily do abstraktní dálky společenského (nijak společensky příznivě naplňovaného) vlastnictví, zanechaly na ní viditelnou stopu. Absolutní požadavky, nároky, bez reflexe a snahy vrátit chyby zpět – krajina zneuctěná, exploatovaná, využitá, omezená v dimenzích své vlastní líbeznosti a všem, čím promlouvá k duši člověka. Krása je zapomenuta, a s ní i vše, co ji způsobuje, především dobro, poctivost, péče, … láska.

Když je hodnota krajiny počítána ekonomicky anebo ještě spíš strategicky, cení se, v čem nabízí poměrné výhody a tudíž moc. V krajině lze vidět nejen, co sama dává, čím naplňuje především duši člověka; je možné ji kultivovat, založit vzájemnost v užitku i kráse; anebo do ní vepsat, vyrýt svá přání, přinutit ji, aby je naplnila. Blízkost a spojenectví pak vyznačuje cestu z minulosti do budoucnosti, dává souřadnice pobytu člověka, umisťuje jej do kontextu místa s jeho stálou povahou i náladovou proměnlivostí, která udává rytmus životu; ve vztahu anonymním, pouze účelovém, ovládajícím, se bezmocní stávají ještě bezmocnějšími, mizí, co by připomínalo důvěrné a bezprostřední souvislosti, především tak bere za své důvěra spočívající ve vzájemném dávání. Ukazují se jen známky ovládání – na povrchu zjevné (i pokud v intimních hlubinách se odehrávající) projevy násilí; bohatství je třeba rvát stále větší silou, není již tím, co vzájemně obohacuje, stává se lupem, který je třeba střežit před dalšími lupiči, a v této snaze uchránit, co nebylo nabyto s úmysly poctivými, se vrší nové zločiny. Kde je toto vše dovoleno, může být krajina odepsána – stát se regionem bez prostoru pro to, co ze života činí něco víc než přežití.

Násilí na krajině české

Tak se to stalo i v krajině, jež je nám všem dobře známa – byť většina z nás zná už jen následky tohoto stavu. Jsou v Čechách území, která dodnes nesou stopy toho, co chtělo být již zapomenuto; krajina však má schopnost podržet dobré i zlé nejméně tak dlouho, jako mysl a působící vzpomínka.

Je zapomenut starý Most, kdysi královské město, které ustoupilo jakési myšlence a plánu, které nemohly být rozvahou ekonomickou – likvidace města se nestala počinem přinášejícím zisk ani v okamžiku zpeněžnění. Spolu s nadložím mělce uložených vrstev uhlí zmizely domy, se kterými byla spjata každodennost i historie, umělecké předměty se roznesly po regionu. Získaly nová umístění, ale nikoliv paměť; jejich kořeny byly vytrženy, lidi je snad chtěli nahradit končetinami – staly se sochami „kráčejícími“, nikoli však k novému určení, místo na nová veřejná prostranství většinou do soukromých nepoctivých rukou nebo prostě nikam. Zapomnělo se i na to, co tomuto kraji propůjčovalo půvab a hodnotu kulturní: četné hrady a zámky, kláštery, kostely, parky a arboreta či jezera, parky, divadla, koncertní sály; ve spojení s romantickou scenerií to vše mohlo mít povznášející vliv na duši, byla-li jaká… Podnebí tohoto kraje – příznivé pro teplomilné druhy ovoce – spolu s výskytem četných minerálních pramenů založily tradici lázeňství a podnítily rozvoj lázeňských měst se všemi jeho architektonickými zvláštnostmi. Bohatství nerostné, které vedlo ke vzniku středověkých hornických měst a rozvoji místních manufaktur a později průmyslu v počátcích novověku, zpočátku též přispívalo k pestrosti kraje; jenomže harmonické mozaiky přírodních a lidmi vytvořených prvků začaly mizet spolu s poněkud idealistickým přístupem místního panstva pečujícího o krajinu v její celkovosti. Pak už přišly jen sociální nepokoje, nenávist mezi českým a německým obyvatelstvem, kterého zde byla většina (až 90% obyvatel v některých obcích); území se stalo základnou německého válečného průmyslu, a této své kletby se již nikdy nezbavilo: nároky na těžbu především energetických surovin ještě více stouply, když téměř plynule bylo proměněno v základnu pro těžký, neúsporný průmysl socialistického bloku. Vše muselo ustoupit jeho nárokům, a protože obyvatelstvo sem po odsunu Němců přišlo především pracovat (a možná krást), mizela postupně i líbezná místa pro život, lásku, narození i smrt ‑ aniž by je kdo litoval nebo to pociťoval jako ztrátu minulosti vlastní. Odešla radost z kultivovaného kraje, i další známky kultury byly zničeny, zhanobeny; kraj se stal výrobnou a ubytovnou, byl obětován plánům přesahujícím jeho vnitřní síly a logiku… Ztratila se místní i vztahová jinakost, známky pečujícího doteku lidské ruky, který kraj rozrůznil, otevřel škálu pohledů i užití, vše podlehlo myšlence a plánu jednomu ‑ to je dobře vidět ze starých map a fotografií, jež jsou stínem a svědectvím skutečnosti, která již není [1].

Vize spjaté s rozvojem mají sílu přehlušit vzpomínky; zdá se pak, že je třeba platit cenu likvidace paměti místa. Ale právě místo je s pamětí spjato, historie se nevznáší v abstraktních výšinách nebo není pouze zanesena v archivech a muzejních sbírkách, které je možno odpoutat od „místa činu“, aniž by se vytratil smysl události a její vliv na současné myšlení a dění. Paměť místa je v předmětech stejně tak jako v okolí a kontextu, v lidech, kteří ji obnovují a nesou dál – a pokud jsou tito lidé vyhnáni a přemístěni, často zaniká. I to je průvodním znakem znásilněné krajiny: vykořenění lidé bez plánů, jak zakotvit svůj život pevněji ve společenství předků i současníků. Myšlenky a plány je přece možno uskutečňovat, to má být novým posláním člověka; pouze být a vzpomínat – k čemu? Rozhodnutí jsou činěna, bez ohledu na okolnosti, bez-ohledně…

Zapomenout je snadné v kvasu doby, kdy vše je předmětem nového rozmyšlení. Zrušením a změnou starých pravidel se uvolňuje místo pro stavby vznikající z vůle, jež se osvobodila z předsudků minulosti; ta jim musí ustoupit i se svými předměty, okolnostmi, vším, co naplňuje všední den jeho obyčejností (vůněmi, rytmickým rozmístěním jednotlivostí a jejich časovým řazením, prostorovým uspořádáním v jeho barevném naplnění), i s tím, co činí svátek vyjímečným (melodiemi a místy, v nichž rezonuje). Harmonický rytmus prostoru se snadno zruší i s jeho osnovou, jenomže co pak rezonuje časem, kterým se prodíráme kupředu? Jak znovu dosáhnout naladění, kterým jsme poutáni k sobě navzájem? Pak, když už zní jen jeden ječivý tón, který snad má budit z letargie tam, kde se vše pouze uzavírá, se objevují připomínači, ti, kteří chtějí, aby bylo pamatováno. Jde jim o to, nasvítit pamětí či pozorností, co by se ztratit nemělo. Co to však je, kromě již uznaných památek minulosti, přírodních rezervací… to, co má být uchováno? Co je pletivem spojujícím přítomnost s budoucností? A kdo se ujímá funkce připomínání?

Paměť místa

Jak víme, z připomínání rodí mnoho nového: národní obrození, první český stát, paměť zakládá místní i širší společenství… Je plodnější, než na první pohled vypadá: již samotná snaha o uchování paměti je vztahem k tomu, co má být pamatováno, a je to vztah aktivní, jeho součástí je hledání, zvažování, interpretace. Zdá se v poslední době, že pouhé připomínání historické je příliš statické, a historie se snahou o objektivitu se vzdala své hlavní role: vyslovit v kontextu přítomnosti, co by mohlo být pojítkem generací, předat zkušenost. Připomínání se ale samo od sebe vrhá do nových témat: zajímá se o role, funkce, zákonitosti byvších předmětů, aktérů, událostí. Nejen to, co nakonec utváří osnovu velkých Dějin, ale i drobné okolnosti toho, se až posléze ukáže jako dějinotvorné; pro nás tak jsou zajímavé tvary hor, svahy a údolí, barvy a vůně života, poezie místa a jeho vliv na vazby mezilidské.

Ideologické snahy vyvázat člověka z jeho místního a časového určení vedly k reakci – výsledkem byl často opak, a to byl počátek a zrod připomínačů, kteří věděli, že připoutat se k místu je člověku určeno, takto lidská bytost kotví ve svém osudu. Chopili se toho, na čem v tu chvíli záleželo, co jejich životy naplňovalo významy, a byly to nejen věci, ale též zcela zvláštní souvislosti mezi nimi, které se v čase ustavily, či platné přírodní principy, jimž přestalo být rozuměno a jejichž narušením se snad cosi nezvratně mohlo pokazit. Plnilo se tak prázdno po zákonitostech transcendentních, které by mohly být ukazateli v dobách morálního bezvládí, ale nebyly ‑ byly odvrženy spolu s dalšími idejemi prostý život přesahujícími. A tak se příroda stala jedním z viditelných korektivů lidské pýchy a namyšlenosti…

Pak zapomínači se stali aktivními a proces zapomínání začal být žádoucím prvkem rozvoje – často rozmyšlen a rozpracován do detailů a výčtu zapomenutých událostí, postav, předmětů. Obrátil se proti půvabným příznakům soustavné a trpělivé péče a kultivace, nyní překonávané v zájmu plánované budoucnosti, i proti přírodě, jež poté divně zrcadlila netrpělivost, nedbalost, ne-péči nezbytnou pro urychlení vývoje a drastické zvýšení jeho zisků. Co mělo být výsledkem procesu zapomínání? Otevření volné cesty k nové podobě světa, avšak vytržené z kontextu, jsoucí o sobě, ale jen pro tuto chvíli. Svět, který takto vznikl, byl pouze lákavým přeludem jsoucím v realitě dočasně – spolu s plynutím času se z ní vytrácí a mizí do pouhé možnosti, která (by) mohla (kdysi) být… A kterou je třeba vymazat, znovu zavézt, re-kultivovat… kde ono re- se vztahuje k době před oním dynamickým rozvojem, znamená překlenutí tohoto období s jeho novými pravidly a návrat k původní péči, naznačujíce tak vystoupení z lidského času a primitivní devastaci v mezidobí.

Bylo tak jednou z reálných a naplněných možností či předpokladů společenského růstu smazat historii místa spolu s jeho povrchem, rozebrat bohatství kraje, které leželo volně k dispozici, ať již po Němcích nebo jako objevený zdroj a nerost přírodní… Lidem bylo třeba ukázat, že cílem je v potu tváře dobýt základní životní potřeby, nic víc – vystrašit je; v obavách o chleba vezdejší pak byli jednotlivci osamoceni, nemohli jim pomoci bezprostřední sousedi, lidské společenství současné – natož pak minulé. Někdejší lidské činy a kultura se zdály být nepraktické a překážely v honbě za jistotami současného blahobytu; v boji o lepší zítřky nemohla člověka ohrozit ztráta jeho pospolitosti. Obava o pouhé základní životní potřeby, jichž nejlépe lze nabýt bez pomoci druhých a často proti nim, tak těsně souvisela se ztrátou paměti místa, zpřetrháním jemného přediva souvislostí a vztahů po staletí budovaných mezi člověkem a přírodou. Jaké tu platily argumenty, čím (by) této nové ideologii bylo možno čelit, na co tedy bylo třeba pamatovat? Bylo to opravdu tak, že plánům na pozvednutí národa naplněním jeho nejpřízemnějších přání nestálo nic v cestě?