Konference Naše společná přítomnost: Měnící se společnost?[1] se dočkala poměrně kritického [2] zhodnocení na stránkách časopisu Envigogika. Považujeme tuto polemiku za pozitivní jev, protože otevírá diskuzi na jedno závažné téma, a děkujeme časopisu Envigogika za poskytnutí prostoru pro odpověď. Poznámky pod čarou používáme v tomto eseji k odkazům na relevantní literaturu a podrobnější vysvětlení, ale je možné jej číst i bez nich.

Článek Názory účastníků konference „Naše společná přítomnost“[3] uvedla Marie Petrová a v diskuzi se k ní přidali další účastníci konference, např. Martin Říha nebo Jana Dlouhá, ale i lidé, kteří se konference nezúčastnili. Za jakousi rozbušku lze považovat výrok moderátorky konference o „indoktrinaci dětí pro-environmentálními postoji.“ To je velmi nešťastné, neboť tento výrok byl pronesen v nadsázce, jako reakce na tvrzení, že ekologická výchova ve školách plně řeší problém, kudy nastartovat změny směrem k udržitelnosti. Druhý, velmi konkrétní, kritický poznatek se týká malého času poskytnutého pro diskusní panel. Tuto kritiku musíme jako organizátoři zcela uznat. Neberouce na vědomí přísloví, že méně je někdy více, chtěli jsme toho za celý den stihnout příliš a účastníci tak neměli dostatečný prostor pro podrobnější diskuse nad jednotlivými tématy.

Marie Petrová ve své kritice vyjadřuje názor na roli filosofů a sociologů ve společnosti slovy: „Jsou to právě oni, kteří spolu se sociology mají společnosti dávat směr a varování před cestou do záhuby. Jsou na to studovaní, měli by to mít srovnané v hlavě a ovlivňovat tak celou společnost a její směřování. Tolik moje očekávání.“ Ve svém následném hodnocení kritizuje organizátory (a potažmo akademickou sféru) za to, že jsme rezignovali na hodnoty a měnění světa k lepšímu, to vše v rámci všeobjímající korektnosti, která se jakémukoli hodnocení vyhýbá. Martin Říha dokonce označil náš postoj za „indoktrinaci módním klausismem“. Odpoutáme-li se od osobní roviny sporu a jedné konkrétní konference, vyvstává před námi zásadní otázka: Jaká je role vědy a vysokých škol ve společnosti, v našem případě v procesu směřování k udržitelnosti, environmentální šetrnosti atd.?

Otázka to není triviální, je třeba totiž nejdříve od sebe odlišit několik rovin vzdělávání. Vzdělávání dětí a studentů na základních a středních školách má, podle nás, zahrnovat i výchovu k respektu k přírodě, k environmentální šetrnosti, zkrátka je to indoktrinace, ve shodě s našimi kritiky ji ovšem chápeme jako pozitivní indoktrinaci. Čím starší ovšem studenti jsou, tím více je možno určité věci alespoň částečně zpochybňovat a dávat studentům prostor, aby si vytvářeli vlastní názor. To je především případ univerzit. Nezapomínejme, že univerzity jsou instituce vzdělávací, ale i vědecké. Tradice kritického přístupu je to, co je (nebo by alespoň mělo být) univerzitám vlastní[4]. Právě proto si na našich konferencích, které jsou primárně vědecké, dovolujeme zcela úmyslně vše do určité míry zpochybňovat[5]. Je samozřejmě možné uspořádat konferenci, kde se sejdou lidé se stejným názorem a budou sami sebe přesvědčovat o své pravdě. Taková akce by ale byla zrcadlovým odrazem neo-liberálního hodnotového relativismu. Sešli bychom se a potvrzovali bychom si naše svaté pravdy, jen s tím, že by nad námi nevlála modrá, ale zelená vlajka.

Když je možné kritizovat většinovou společnost ze strany pro-environmentálních postojů a udržitelnosti, musí být možné také kriticky diskutovat o samotné environmentální šetrnosti a udržitelnosti. Pokud se o tomto tématu přestane diskutovat, stává se dogmatem a nápadně se začíná podobat dogmatům, která sami kritizujeme. Zároveň bychom zde chtěli čtenáře upozornit, že bychom asi takovou konferenci vůbec nepořádali, pokud bychom byli morální relativisté, které životní prostředí příliš nezajímá.

Zcela souhlasíme s Marií Petrovou a její citací recenze Jana Hrona na knihu filosofa Ladislava Hejdánka, ve které Hron píše, že dle Hejdánka si filosofy „platíme za to, aby nám naši skutečnost ukazovali v pravém světle, i kdyby to byla skutečnost nepříjemná“. Ano, filosofové a ostatní společenští vědci by měli skutečnost především kriticky zkoumat a sdělovat své názory společnosti. Musíme ale kriticky zkoumat i naše vlastní snažení, naše vlastní hodnoty, naše směřování a cíle, v tomto případě máme na mysli ochranu životního prostředí, směřování k environmentální udržitelnosti atd. Jedině svobodné kritické bádání může poskytovat skutečné podklady ke společenskému dialogu. Kriticky zkoumat hodnoty a cíle, jimž věříme a o něž usilujeme, je samozřejmě těžší než analyzovat to, s čím nesouhlasíme, ale nutně se musíme věnovat obojímu. Nejsme si jisti, zda právě společenští vědci (filosofové) mají společnosti dávat směr, společnosti mají dávat směr občané, věda je jen jeden z hráčů. Pěstujme si ji proto, aby nás kritizovala, aby nám pomáhala otevřít oči, ale nechtějme, aby nám udávala směr.

Je velmi smutné pozorovat v současné době klesající zájem o problematiku životního prostředí, ať už se jedná o nevalné výsledky letošní konference Rio+20 [6], změny na Ministerstvu životního prostředí ČR[7] (o nichž píše také Marie Petrová) nebo i fakt, že alespoň rétoricky byl cílem donedávna rozvoj (development). Při současných finančních problémech je cílem už zase růst (byť nalakovaný na zeleno[8]). Zdá se, že ochrana životního prostředí je opět třešničkou na dortu, kterou si budeme moci dovolit, až na to budeme mít. Neslyšeli jsme to již v 90. letech? Ale ani v současné situaci není vhodné, aby univerzity či vědecké instituce obecně suplovaly roli exekutivy nebo občanského (neziskového) sektoru. I za těchto podmínek by se měla věda snažit o co největší objektivitu. Absolutní objektivita je samozřejmě jen iluzí a nikdy není možné zcela oddělit názory a přesvědčení vědce od jeho práce, ale máme za to, že už samo uvědomění si svých hodnot a vědomá snaha o jejich kritické zhodnocení je dobrým krokem[9]. Rezignace na snahu o objektivitu ve výzkumu se nevyplácí, vědec/fakulta/obor je pak snadným terčem kritiky. Což ovšem neznamená, že vědec nesmí být angažovaný v občanském životě. Jen by si všech těchto naznačených souvislostí měl být při své práci vědom a snažit se je neopomenout.

Vyjádřeno ještě jinak, tzv. třetí role univerzit, v současnosti velmi diskutovaný koncept zdůrazňující sepjetí univerzit se společností a tvorbou sociálního kapitálu, je velmi důležitá[10]. Sílící třetí role by ovšem neměla zpochybnit dvě tradiční role univerzit, totiž vědu a vzdělávání. Jak jsme již předeslali, jsme přesvědčeni, že vzdělávání – především na filosofických či společenskovědních oborech – je velmi úzce spjato s kritikou (zdánlivě) samozřejmých jevů a hodnot, protože jen po důsledné kritice je možné dané hodnoty (ano, ať už jsou jakékoliv!) obhájit ve veřejném prostoru.

Na závěr si dovolíme odkázat přímo na náš přístup k problematice vztahu člověka a životního prostředí. Kulturní ekologie, jak tento přístup praktikovaný na Katedře kulturologie FF UK označujeme, klade důraz na aktuální společensko-environmentální problémy, spolupráci různých vědních oborů a dialog člověka s přírodou[11]. Naše práce je motivována dvěma různými rovinami: 1) poznáváním toho, co je a jak to funguje, a 2) snahou o to, co by mělo být[12]. Nicméně tato akční motivace (co by mělo být) má v samotném vědeckém bádání své hranice. Nebyli-li bychom přesvědčeni o důležitosti vztahu člověka a životního prostředí a o aktuálnosti některých environmentálních problémů, nevěnovali bychom se tomuto tématu. Akční motivace se také projevuje např. ve snaze sdělit svá zjištění širší veřejnosti a osvětlit tak některé na první pohled nepříliš jasné souvislosti, především ve vztahu kultura-ekonomika-životní prostředí. V samotném bádání, jak již bylo řečeno, se ale snažíme být kritičtí a objektivní, zde převažuje motivace poznávací.

Doufáme, že tento krátký esej objasnil náš názor na roli vědy a univerzit ve společnosti s ohledem na směřování k udržitelnosti, environmentální šetrnosti atd. Pokud na něj navážou další eseje, ve kterých účastníci konference, ostatní autoři diskutující v kritickém článku o naší konferenci nebo i další zájemci o toto téma rozpracují své názory, budeme jen rádi. I o vlastních hodnotách a postojích je třeba diskutovat, neboť jen v dialogu posouvá se vědění!

Literatura:

BAUMGÄRTNER, S., BECKER, C., FRANK, K., MÜLLER, B., QUAAS., M. (2008). Relating the philosophy and practice of ecological economics: The role of concepts, models, and case studies in inter- and transdisciplinary sustainability research. Ecological Economics 67 (3): 384–393.

BINKA, B. (2009). Zelení úředníci se zbytkem vzpurné duše aneb Osud environmentálních hnutí v České republice. Ekolist 28. 5. 2009. online: http://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/esej-zeleni-urednici-se-zbytkem-vzpurne-duse-aneb-osud-environmentalnich-hnuti-v-ceske-republice .

CUDLÍNOVÁ, E. (2012). Změny ve stylu ekonomického myšlení – šance pro trvale udržitelný rozvoj společnosti nebo pro zelený ekonomický růst? Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 1/2009 – Studia Sociologica XVI: 23–34.

DLOUHÁ, J. (2012). Nové pohledy na vědu a vzdělání v kontextu udržitelného rozvoje – změny paradigmatické, institucionální nebo jen zbožná přání? Pp. 10 in J. Vávra (ed.). Konference Naše společná přítomnost: Měnící se společnost? – Sborník abstraktů. Praha: FF UK. online: http://www.ecoology.org/wp-content/uploads/conference-2012-abstracts.pdf .

Ekolist. (2012). Rio+20 – Konference OSN o udržitelném rozvoji (UNCSD). online: http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/specialy/rio-20.

LAPKA, M., VÁVRA, J., SOKOLÍČKOVÁ, Z. (2012a). Cultural ecology: Contemporary understanding of relationship between human and environment. Journal of Landscape Ecology 5(2): 12–24.

LAPKA, M., SOKOLÍČKOVÁ, Z., VÁVRA, J. (2012b). Pět tezí současné kulturní ekologie. Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 1/2009 – Studia sociologica XVI: 9–22.

PETROVÁ, M., et al. (2012). Názory účastníků konference „Naše společná přítomnost“. Envigogika 2012/VII/1. online: http://www.envigogika.cuni.cz/index.php/cz/recenze/2012/envigogika-2012-vii-1/637-nazory-ucastniku-konference-nase-spolecna-pritomnost .

Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ). (2011). Stanovisko předsednictva STUŽ č. 120 ke změnám v organizační struktuře a obsazení Ministerstva životního prostředí České republiky. online: http://www.stuz.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=975:stanovisko-predsednictva-spolecnosti-pro-trvale-udrzitelny-zivot-c-120-ke-zmenam-v-organizacni-strukture-a-obsazeni-ministerstva-zivotniho-prostredi-ceske-republiky&catid=50&Itemid=94 .

STEWARD, J. (1955). Theory of Culture Change: The Methodology of Multilinear Evolution.Urbana: University of Illinois Press.

STÖCKELOVÁ, T. (2008). Akademický kapitalismus šlape na plyn. A2 23. online: http://www.advojka.cz/archiv/2008/23/akademicky-kapitalismus-slape-na-plyn .

VÁVRA, J., LAPKA, M. (2012). Nové výzvy kulturní ekologie. Culturologia 1 (2): 80–81.

VÁVRA, J., LAPKA, M., SOKOLÍČKOVÁ, Z. (2012). Kulturní ekologie – Co může říci k problémům dneška? EkoFutura 1 (1): 19–20.