Heidegger se Anaximandrovým výrokem zabýval na počátku čtyřicátých let 20. století. V knížce se vyskytuje řada vět prozrazujících Heideggerův eminentní zájem o svět, ve kterém žijeme. Píše, že žijeme v přelomové době, kdy se vše „rychle blíží ke svému konci“ a vše je nadito pustotou jednotvárnosti, což může mít za následek zkázu nezměrných rozměrů. Právě už Anaximandrův výrok v sobě nese myšlenku zániku „podle nutnosti“, kterému podléhají věci v běhu času, když jsou vydány všanc „bezpráví“. Anaximandros patří k takzvaným fysiologům, tj. k těm badatelům, kteří se zabývali přírodou, veškerenstvem jsoucího, řecky fysis. V prvním určení znamená fysis „nebe a zemi, rostliny a zvířata a jistým způsobem i člověka“. Fysis má dále všeobecný význam emergentního procesu samého, z něhož vše vzniká, sám proces vzcházení časoprostoru. Fysis tak získává u Anaximandra význam čehosi nezměrného ( apeiron), charakter jednoho bytí, bytí samého. A Heidegger dovozuje, že i samu bytnost dějin a nás přicházející je třeba myslet „z bytí samého“.

Anaximandrův výrok je nutno, jak napovídá Heidegger, myslet z něho samého – jak k nám promlouvá. Musíme být vůbec schopni uslyšet v něm to, co vlastně říká. Vycházet je však třeba, upozorňuje Heidegger, z „eschatologie bytí“, jak tedy z udílení bytí promlouvá to nejzazší a nejposlednější ( eschaton). V jednotlivých útvarech metafyziky se totiž předvádí bytí samo jako úděl bytí (a to v modu zapomenutosti na pravdu bytí: odtud celé dějiny metafyziky). Toto bytí se dává/uvlastňuje jako událost, u Anaximandra jako chreón jakožto jedno jméno pro bytí. Budeme-li správně myslet, může k nám zas přijít jednou seslané v nové fázi eschtologie/údělu bytí.

Abychom však mohli uslyšet to, co je vskutku ve výroku obsaženo, je zapotřebí ve světle Heideggerova pohledu náležitě rozmlouvat s myšleným, a to v druhu prohloubeného myšlení, které Heidegger nazývá básněním. Nejde samozřejmě o básnictví ve smyslu poezie. Ono prohloubené myšlení/básnění je schopno vyslovovat samu pravdu bytí, to, co bytí mysliteli posílá a přihazuje, co mu takříkajíc „diktuje“ ve smyslu latinského dictare (předříkávat, diktovat). Myšlení je takto prabásněním, jež jedině je s to uchovávat pravdu/světlinu bytí, a jedině toto prohloubené myšlení, k němuž se dostaneme jakoby skokem, může vyzřít pravdu z Anaximandrova výroku.

Ve své úvaze o Anaximandrově výroku Heidegger dále naznačuje výslovně myšlenku skrývání bytí samého. Bytí se světlí/děje tím, že se skrývá v původní léthé; tak bytí bytuje, odkrývá se tak, že se zároveň vždy odtahuje do skrytí. Jsoucno takto může „bloudit kolem bytí“, i člověk může bloudit, anebo naopak za příznivých okolností odpovídat zdárnému údělu. Bloudění je dáno neustálým sebeskrýváním bytí; ono stále skrývá svou pravdu, světlinu, v níž se děje a dává. Z naší lidské strany pak jde o zapomenutí na bytí, kdy vůbec ztrácíme vztah k bytí a jeho ryzosti (což se posléze projevuje v nedobrém vztahu k přírodě).

Heidegger proto v pohledu na Anaximandra rozvíjí ve svém zamyšlení i představu autentického poobratového tubytí (Da-sein), jeho ekstatický charakter, jímž můžeme vpravdě (pokud máme náležitou výdrž a zdrženlivost) odpovídat epochálnímu charakteru bytí. Ekstatická bytnost tubytí je uvlastňována/při-hazována bytím samým. Tím je dána člověku opět výrazná možnost pochopit smysl bytí, otevřít se jeho epochálnímu údělu, vždyť bytnosti bytí naše tubytí ve svém ryzím tu náleží.

Posléze Heidegger může poukázat na toho, kdo skutečně vidí, na vidoucího, jenž má takříkajíc „nazřeno“. Tento zřec dosahuje skutečného vědění, jeho vidění je hlubší než pouhé smyslové vnímání nebo tradičně metafyzické uchopování. A pak: toto zření vidoucího je určeno ze světliny/pravdy bytí. Takové skutečné vědění může ve své paměti podržovat přítomnění přítomného, tedy samo bytí a jeho pravdu. Německé Anwesen des Anwesenden je, zdá se, lépe překládat například právě jako „přítomnění přítomného“, a nikoli jako „bytování toho, co bytuje v blízkosti“; v komplikovaných větách je pak jasnější a snáze pochopitelnější smysl překladu s onou kratší variantou.

Heideggerovi se ve své úvaze nad Anaximandovým výrokem podařilo osvobodit pojem bytí z jeho významu pouhého „nejprázdnějšího a nejvšeobecnějšího pojmu“, kam ho zasula poplatónská metafyzika. Myšlení může opět vzcházet jakožto myšlení z bytí. Jedině tehdy, pokud myslivě a vytrvale pobýváme v světlině bytí, můžeme vskutku myslet, a odpírat tak zjednávání (Gestell) jako nejzazšímu zapomnění na uvlastňující charakter ryzího bytí.