Studie českého filosofa Martina Nitscheho (nar. 1975) sleduje fenomenologicky cestu dvou myslitelů, M. Heideggera a doplňkově též M. Merleau-Pontyho, cestu k pojetí bytí jako místa či prostranství. Topologie bytí (topos = místo) se vyjevuje jako specifická fenomenologická ontologie, zvláštní nauka o bytí. Autor ukazuje, jak Heidegger postupoval na své myšlenkové pouti, kdy se hledá smysl bytí, pravda bytí (jimiž lze uchopit zřejmost jsoucna), až se nakonec – a také obdobně u Merleau-Pontyho – dospívá k chápání místa jako bytí. Uchopuje se i to, co pro věc znamená být místem: tehdy do hry vstupuje tzv. součtveří jako čtyři tvářnosti bytí v zrcadlení nebe, země, smrtelníků a posvátného. Autor jasně osvětlujícím způsobem odhaluje Heideggerův posun od chápání pravdy k místu a věci, kde se ohledávají vztahové vazby, v nichž daná věc (nebo umělecké dílo) spočívá. Místo pak otevírá okolí, vzájemnou souhru míst, a prostranství jako prostoupení věcí a prostoru. Promýšlení těchto topologických skutečností pak může vést k správnému bydlení na zemi, k pravdivému vnímání řádu věcí, což je i základem pro dobré lidství. U Heideggera a Merleau-Pontyho je to spjato s překonáváním metafyzického myšlení, kdy se otevírá nový počátek pro myšlení. Nitsche tak pro nás účinně zkypřil filosofickou půdu, na níž lze autenticky přítomnit a jako lidé existovat – ve vztahu ke struktuře a dynamice našeho místa.

Česká ekoetička Marie Skýbová (nar. 1967) se zabývá dnes pozvolna vzkvétajícím oborem ekologické etiky, kdy se doposud opomíjená příroda včleňuje do lidských morálních ohledů. Hledá se tak teoretický základ pro praktickou ochranu přírody a autorce se čtivým a poutavým přístupem daří přiblížit naléhavé environmentální problémy dneška. Člověk je ve vleku svých egoistických přání, potřeb a tužeb a často již nevnímá, jak může svým působením ohrozit život ostatních živočichů a koneckonců i svůj vlastní život na planetě Zemi. Naše teoretička osvětlujícím způsobem vyzdvihuje filosofy a ekosofy (A. Leopold, A. Schweitzer, A. Naess, H. Skolimowski, P. Taylor, E. Kohák aj.), kteří šli směrem nové obhajoby přírody a všeho živého. Pro tyto myslitele byl důležitý eticky láskyplný vztah k zemi, oni poprvé poukázali na ničení přírody dané naším antropocentrickým přístupem ke jsoucnu. Ukazuje se, že příroda může mít svá vlastní práva, že tento koncept je třeba rozvíjet, aby došlo k růstu biofilního a ekocentrického vědomí. Dobyvačně panský přístup se v současných ekologických přístupech opouští a vytváří se hluboký morální vztah k přírodě. Etická pravidla se konečně nevztahují jen na člověka, ale i na zvířata a rostliny, i na neživou přírodu s její původní úchvatnou krásou. V těchto úvahách naší myslitelky jde i o nové zamyšlení nad doposud převažující hrubě materialistickou kulturou člověka – půjde o její překročení, o odmítnutí dosavadní kořistnické antropocentrické metafyziky, jejíž další pokračování by vedlo jen k zániku všeho živého, včetně člověka.

Rudolf Kolářský (nar. 1945) ve své knize rozhodně přispívá k nastavení zrcadla současné ekologické krizi. Zaměřuje se na také kritiku antropocentrismu, analyzuje zejména postantropocentrické koncepce Taylorovy a Naessovy a dalších současných ekosofů, ekoetiků, ekofenomenologů (Skolimowski, Zimmerman aj.). Vyváženým stylem se náš ekosof snaží dopracovat k finálnímu pohledu na současnou ekologickou krizi. Zjišťuje, že ekologický obrat k myšlení země je i filosofickým obratem k matce Zemi, že náležitý a hluboký obrat k ekosofickému pohledu na svět je nezbytný, jestliže se nemáme pohroužit jako lidstvo do temnoty. Především to znamená znovu si objasnit a fundamentálně prozkoumat, co znamená být člověkem, jaké je jeho postavení na zemi. Jestli tedy již právě teď není načase, aby se člověk sám nad sebou radikálně zamyslel a přestal především zbytečně plundrovat planetu, na níž se vyskytuje jako jeden z mnoha živočichů. Bude tedy třeba zcela nově, neantropocentricky pohlédnout na seberealizaci člověka, kým vlastně člověk je a má být, jaké má či může být jeho vztahování se k druhým a ke světu vůbec. Jsou to zásadní otázky k nalezení odpovědi na možnost, aby svět, v němž žijeme, nám byl vskutku obyvatelným domovem, aby nadále nedocházelo k ničení integrity a diverzity pozemské přírody. Půjde tedy víc než kdy jindy o to si uvědomit, že jako lidé jsme součástí přírody, jsme na ní závislí. A na to, že nepůjde dále jen tak lehce si ničit půdu pod nohama, na to kniha objasňujícím způsobem upozorňuje. O biosféru je třeba pečovat stejně pečlivě jako o svou duši.