Pustit se do interpretace Heideggerových Příspěvků k filosofii je v českém prostředí významný filosofický počin; ve světě již několik takových pokusů existuje. Pokus Martina Nitscheho (nar. 1975) si vede vcelku dobře, filosof je sto se ponořit do hloubek myslitelsky „přechodového“ díla (které se ovšem chápe jako Heideggerův druhý nejdůležitější opus po Bytí a čase). V recenzovaném díle se tedy odehrává snaha vůbec pochopit novotu přelomového díla, danou i novým a často neobvyklým jazykem, který je ovšem zcela na svém místě, neboť odkrývá dějinnou situaci mezi prvním počátkem myšlení – od antiky parmenidovského období až k Nietzschemu a Husserlovi – a pokusem o jiný počátek myšlení, který by měl být nemetafyzický, postantropocentrický a měl by být více spjat se životem a skutečnou existencí člověka.

Při převodu Heideggerových termínů do češtiny se autor pouští odvážně na dosud ne příliš obdělávané pole. Klíčový Heideggerův termín Ereignis překládá jako „příhodné“. Teprve příštích sto, dvěstě let českého filosofování rozhodne, kam se filosofická obec přikloní, zda k „příhodnému“ (které přeci jen sugeruje běžnou příhodnost něčeho k něčemu), nebo k původnímu pokusu Jana Patočky o překlad, kdy se užívá slova úvlast. Toto slovo, a ještě spíše z něho plynoucí uvlastňování, uvlastnění, událost uvlasňování ap. se mi zdá přeci jen příhodnější pro český překlad německého slova Ereignis. Sám autor si pochvaluje, jak se velmi dobře překládá Ereignis v angličtině (u P. Emada a K. Malyho), totiž jako enowning, což je právě uvlastňování.

V knize jde o popis myslitelského skoku do doposud „skryté oblasti bytování bytí“. Pro budoucí myslitele půjde o to, vůbec zaujmout stanoviště v „bodu obratu“. Půjde o to, kriticky pohlédnout na smysl bytí v epoše vyčerpání stanovisek metafyzického myšlení, kdy jsme ještě zcela zahlceni různými přetrvávajícími metafyzickými/antropocentrickými systémy. Teprve v náležitém myslitelském skoku budeme sto (někteří z nás) zakoušet  fenomén smyslu odpírajícího se ryzího bytí. Bytí (jeho počátečnost) se nám totiž nedává jen tak, ale jen ve svém odpírání a sebezapírání (odtahuje se do skrytosti).

V budoucnu půjde o náležité zasazení myslitele do dynamiky uvlastňování ryzího bytí, o to, jaký smysl dává mysliteli toto podílení se na bytí vzhledem k jeho ipseitě / osobní identitě. Tento smysl přichází k mysliteli, když se náležitě táže; jeho otázky ryzí bytí „potřebuje“, v tázání je tedy třeba vytrvat, uskutečňovat sebe sama, svou ipseitu. Jak píše přímo Heidegger ve svých Příspěvcích: „Bytí-sebou je bytováním tubytí [Da-sein], a lidské bytí-sebou [Selbstsein] se uskutečňuje teprve z vytrvalé zasazenosti [Inständigkeit] v tubytí.“

Kniha o uvlastňování nám tedy v pěkné interpretaci přibližuje, co se děje v bytí samém, že se může dít fenomenologicky projasněné přináležení člověka k bytí, vyslovování „jeho“ slova proměněným člověkem, kdy se příznivě mění samo lidství člověka, jeho pobyt na zemi. Člověk je pak opět schopen ze své niternosti (která je mu přivlastněna a založena jakožto tubytí) odkrývat odpovídajícím způsobem pravdu bytí samého, a opouštět tak panský přístup k přírodě i k sobě navzájem.