Kolektivní monografie, na jejímž sepsání se podílelo dvacet autorů, vznikla jako výstup grantu GAAV Etika vědy v České republice: současný stav a jeho historické kořeny. Je zaměřena na téma vysoce aktuální a nesmírně důležité, které pochopitelně široce přesahuje svým významem specifický český prostor. Jeho spletitost a mnohovrstevnatost, i při omezení záběru na pouze českou historii a domácí podmínky, se nedá vyčerpat jediným svazkem, jenž se tak nutně musí stát příspěvkem do diskuse, na niž by měly navázat další práce. Množství přispěvatelů a široký záběr díla daný jejich specializací přináší ambivalentní vklad: za rozmanitost traktovaných aspektů platí kniha určitou daň v podobě zvýšeného nároku na koncentraci čtenáře. Z podstaty věci tomu ale nemůže být jinak a čtenář, který po takovém díle sáhne, nemůže být překvapen. V případě dané monografie nebude ani zklamán způsobem zpracování.

Práce je členěna do čtyř oddílů: Historické kořeny české etiky vědy, Problémy bioetiky očima českých vědců, Bioetika v náboženském diskurzu a Financování vědy. Jejich svorníkem je etika vědy, a tedy např. i problematika jejího financování je pojednávána v širším pohledu jako „hodnotová volba“. Monografii uzavírá Dodatek ve slovenštině, kterým je text ředitele centra UNESCO pro bioetiku na Prešovské univerzitě Vasila Gluchmana Etika bioetiky (otázka ľudskej dôstojnosti v súčasnej bioetike).

Přístup k etice vědy je uveden ve své dvojklanosti, kdy proti optimistickému scientistnímu postoji zaznívají skeptické hlasy např. fenomenologicky orientovaných filosofů. Nikoho asi nepřekvapí, že se hledání českých kořenů etických přístupů ve vědecké práci začíná níže odvíjet od přímo archetypální osobnosti (nejen) na tomto poli, kterou byl Tomáš Garrigue Masaryk. Masarykova velikost se zde projevuje v jeho vyváženém postoji, jenž patří ke specifickému českému pojetí pozitivismu, oceňovanému i fenomenology (explicitně především Erazimem Kohákem), kteří tuto pozici hájí pod standartou s Masarykovým heslem, že „smysl je také fakt“. Snaha přesně, kriticky a systematicky pracovat byla vyvažována vědomím o nutnosti hledání smyslu a hodnoty, aby svět nebyl redukován na „objektivní“ měřitelné a počitatelné fakty přírodovědcovy laboratoře: „(…) Masaryk na jedné straně usiloval o systematizaci poznání i jeho kritické přezkoumávání, na druhé straně si byl vědom nedostatečnosti vědeckého – to znamená vždy pouze dílčího, částečného, do speciální oblasti zaměřeného – poznání ve vztahu k sebepoznání a sebeurčení člověka.“ (s. 25)

K tématu neodmyslitelně patří i připomínka Masarykovy role v rámci rukopisné aféry. Podvrh, lhostejno že vědecky, filologicky zpackaný, nemůže být základem národní hrdosti ani vědecké práce. Či jinak řečeno: Účel nesvětí prostředky, ale naopak použité prostředky mohou znesvětit i sebelepší účel. Nikdy nikdo nespočítá, kolikrát už se věda provinila proti tomuto prostému principu… Je-li pak Masaryk označen za „čítankový příklad boje za pravdu vůbec“, (s. 39) můžeme postrádat zmínku o hilsneriádě, další aféře, kde Masaryk vědec bojoval – proti nevědeckosti: pověře, neznalosti a primitivnímu dobovému antisemitismu – ve jménu pravdy a vědění. Velkým přínosem monografie je v tomto oddílu věnovaném historickým kořenům upozornění na stopu Bernarda Bolzana a jeho následovníků v devatenáctém století a vliv na Masarykovo myšlení.

Vedle zastavení u Masaryka, Bolzana, Krejčího, Tvrdého a dalších je logickým počinem zařazení kapitoly o díle přírodovědce a filosofa Emanuela Rádla. Nejpozději zde si uvědomíme, že byl-li v úvodu nastolen základní protiklad optimistického scientismu a vůči jeho možnostem skeptického humanismu, měl být od začátku doplněn další linkou prolínající toto hledání kořenů: explicitně uvedenou dichotomií mezi antropocentrickým a biocentrickým přístupem, řečeno s odkazem k rozlišení E. Koháka. U Rádla, zejména v jeho Útěše, už bychom se setkali s myšlením přímo teocentrickým. Je svět nezávisle na člověku prolnutý smyslem a hodnotou, protože je ustavený Životem, případně svou hodnotu a smysluplnost odvozuje od svého Stvořitele –, nebo do něj svou touhu po smyslu vnáší a hodnotu mu přisuzuje teprve až člověk svým noologickým (Frankl) ustrojením a svou činností? Pro Rádla je odpovědí víra v Janův logos, jenž existuje od počátku, aby se posléze stal tělem. Konstatování, jak je to u dalších myslitelů, by monografii vhodně doplňovalo.

Další kapitoly jsou věnovány fenomenologické reflexi pojednávaného problému s důrazem na dílo Husserlovo a Patočkovo, dále etice vědy v období materialistického marxisticko-leninského diskurzu a ideologie exploatace přírody ve jménu zářných zítřků všech pracujících, a etice vědotechniky ve dvacátém století vůbec, kde je v meziválečném období vhodně připomenuta role umění v kritice scientistního přístupu a ve formulování obav z jeho dopadů (Karel Čapek!).

Druhý oddíl je věnován problémům bioetiky, a to zejména z hlediska lékařského výzkumu (testování léků), otázkám transplantací, genových manipulací a etickým aspektům zelených biotechnologií. Jeho přínosem je popis procesu „institucionalizace etiky“ v lékařství v porevoluční době. Právě tento oddíl představuje prolnutí společenskovědně a humanitně zaměřených badatelů a učenců, zastoupených v první a třetí části, s „tvrdě vědeckým“ uvažováním a přístupem ke světu. I když nepochybně právě zde vyvstávají názorové různice („…nelze říci, že veškeré názory…byly nutně sdíleny celým týmem…“ – s. 19), interdisciplinární zaměření projektu a tedy i monografie bylo správnou volbou. Úkolem podobných svazků je zrcadlit stav široké vědecké diskuse a inspirovat k jejímu pokračování.

Třetí oddíl sleduje téma bioetiky v náboženském diskurzu, a to v rámci židovsko-křesťanské tradice. Je rozložený do třech kapitol, z nichž první je zaměřena na přístup judaismu k etice vědy, druhá popisuje vztah katolické církve k bioetice a třetí pohled patří evangelické teologii. Proti filosofickému hledání kořenů je náboženskému zastavení věnován ani ne třetinový rozsah, což umožňuje pouze nastolit problémy v úzkém vztahu k danému tématu za cenu ztráty širšího kontextu. Není zde prostor pro další související protiklad, který už kdysi na přelomu druhého a třetího století formuloval Tertullián: Co mají společného Athény s Jeruzalémem? Tedy řekněme dnes – jak se liší judaismus od křesťanství zasnoubeného s platonismem? Jak jiný bude přístup člověka k bioetice, když je sám chápán v hebrejském myšlení jako jednota duše a těla, hebr. basar „oživlé maso“, a když je naopak na řecký způsob jeho duše vězněm těla pobývajícího v slzavém údolí vezdejšího světa (SÓMA = SÉMA)?

Široký záběr umožňuje často jen letmé načrtnutí některých problémů tam, kde by v rámci diskuse o etice české vědy postupně měly vznikat hlubší studie. Snadno se však u podobných publikací může stát, že je omezený prostor a lehké pero na úkor přesnosti či dokonce správnosti. Pro typickou ilustraci tohoto konstatování nám poslouží pouhých pět řádků poznámek 6 a 7 na straně 27. Zvýšený zájem o Masarykovo myšlení kolem převratného roku 1968 je zde doplněn příkladem Masarykova životopisce, filosofa Milana Machovce (1925–2003). Ovšem Machovec, který svou monografii o Masarykovi dokončil v létě 1967, nebyl zaujat Masarykovým myšlením až „v té době“ – Masaryk byl Machovcovi „životním problémem“, jak to chtěl Jan Patočka od každého „myslícího Čecha“, už od raného mládí. Problematické je i tvrzení, že se Machovec tehdy ještě hlásil k marxismu „bez větších výhrad“ a širší vysvětlení by potřebovalo často automaticky přebírané konstatování, že interpretoval „Masarykův přístup ve smyslu existencialismu“.

V případě této monografie by ale byla škoda, kdyby jednotlivosti zastínily celek – vydání díla totiž můžeme jednoznačně přivítat. „Cílem této publikace je přispět k porozumění základním souvislostem, souvztažnostem a rozporům, které existují mezi tradičními přístupy českého myšlení v otázkách etiky vědy a dnešními snahami o reflektování nových etických problémů, jež rychlý rozvoj vědy přináší…“ (s. 17) Vytčený cíl být „příspěvkem k porozumění“ práce týmu autorů pod taktovkou W. Drozenové jednoznačně plní.

V rámci žánru a při svém charakteru působí kolektivní monografie relativně kompaktně. Na daném prostoru nemůže mít místy jiný než shrnující ráz. Ovšem debata o etice vědy z hlediska různých oborů musí pokračovat.