Metafyzika subjektivity a života

Jiří Olšovský

Recenze publikace: Slavoj Žižek - Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie, přel. M. Hauser, Nakladatelství L. Marek, Chomutov 2006, 440 s.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Metafyzika subjektivity a života

2008-12-22 10:09:46

Jiří Olšovský

Recenze publikace: Slavoj Žižek - Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie, přel. M. Hauser, Nakladatelství L. Marek, Chomutov 2006, 440 s.

Slovinský filosof, který vyšel z heideggerovské filosofie jazyka, se snaží opět potvrdit descartovskou subjektivitu, znovu prozkoumat pro dnešek obzor moderní subjektivity. Hledá hranici mezi ontickým a ontologickým živlem a odtud ohledává kořeny moderního totalitarismu. Kde je tedy ontologická (hlubší, bytostná) pravda a kdy nás ochrání před pádem do pouhé pravdy ontické, která se může ukázat jako iluzivní (nacismus i komunismus, založené na moderní metafyzice, selhaly)?

Někde u Platóna se podle Martina Heideggera definitivně udál odvrat od ontologické pravdy (řecky alétheia) k pravdě, kterou ve svých teoriích konstruují vědy; pravda se stala správností našeho pohledu na jsoucna (věci). Došlo k odvratu od bytí samého, od chápání jeho události, v níž „posílá" bytí jsoucnům i jsoucnu vcelku. Původní hérakleitovské chápání fysis (bytí) se ztratilo. Nastupuje metafyzika jako způsob subjektivistického odkrývání jsoucen, způsob, který se v zárodku objevuje právě u Platóna. Snahou je od nynějška odkrývat pouze bytnost jsoucího, na bytí samo se zapomnělo.

Podle Friedricha Nietzscheho je tím nejbližším pojmem, jímž lze chápat bytí, pojem života. Život se má ve filosofii života vskutku žít, ladit se na něj a vyjadřovat tak jeho nekonečnost a nesmrtelnost (věčnost). Život se má žít do hloubky a v naladění se na něj vyjadřovat jeho krásu a velebnost. Poslední danost života je třeba chránit, ochraňovat ji, stát se skutečnými „přímluvčími života", ochránci všech jeho projevů. Laděním se na podstatu života a bytí pak můžeme odpírat nihilistické metafyzice, která stále doprovází naše existence a jejímž konkrétním projevem je bezostyšné plundrování planety. Nebudeme-li se chtít v nihilistickém samopohybu sami zničit, bude třeba navázat nový vztah k přírodě (nová aliance), k životu a bytí samému.

Svůj dialektický pohled Slavoj Žižek posléze podporuje sondou zejména do myšlení Lacanova a Badiouova, což jsou francouzští myslitelé, na kterých si ozřejmuje své úvahy; zkoumá, proč Lacan tolik zdůrazňuje freudovský pud smrti, zatímco Badiou zůstává platónsky v přímé obhajobě věrnosti pravdě nějaké významné události. Podle výkladu našeho autora, když vykládá strukturu pudu smrti, jde tu o narušení hladkého fungování pozitivního bytí: jedině z mezery, která zde vzniká, může teprve vzejít rozhodnutí pro pravdu.

I my se dnes musíme rozhodnout pro pravdu. Z rozložené skutečnosti, z její mezery může totiž jedině vzejít nezničitelný život a skutečná pravda. Dnes jsme jakoby stále ještě v zajetí pudu smrti, neuvědomujeme si dostatečně nutnost ryze benigního přístupu ke světu a životu. Jako by nás lákalo podřezávat si pod sebou pověstnou větev života, naše subjektivita zkouší, co se dá, napíná pasti a pastičky, do nichž se snaží chytnout přírodu, na krajní mez, až k prasknutí. Chybí tu stále větší míra odevzdanosti bytí, kdy v pokoře vnímáme velebnost veškerenstva a necháváme přírodu žít, jak ona chce, ne jak chceme my s celou svou dobyvačnou subjektivitou. Zdivočelá a ničím nevázaná lidská subjektivita si sama kope pro lidstvo hrob. A proto: vydejme se na novou cestu ohleduplnějšího vtahu k přírodě a životu vůbec, napojme se na životodárné prameny bytí. Ty se nám stanou vodítkem pro laskavější pobývání na Zemi.

K věcem a přírodě je zapotřebí vztahovat se mnohem citlivěji než dosud. Rozbít náš dosavadní povýtce metafyzický a odcizený přístup k životu a najít v sobě schopnost otevírat se tajemství bytí. Odhodlaně vstupujme do komůrky svého srdce a zpytujme své svědomí, zda nám napoví něco o správném a dobrém životě ve vazbě na tajemství světla bytí. Otevírá se nám tak i otázka po vlastní subjektivitě, co znamená naše já a hlubina našeho tubytí, z níž jedině může vzkvést nové pochopení pravdy, vykrystalizovat autentická existence, jež bude existovat v souladu s krásou života.

Slovinský filosof podnětně osvětluje nutný rozklad reality, nutnou negaci dosavadního subjektu. Tuto negaci ilustruje hegelovským obrazem „noci světa" a dále to bohatě dokládá obrazy z filmů. Žižkovo dílo je napsáno živým stylem a je dobře fundováno zejména v německé klasice, takže výsledkem je nepochybně zajímavé čtení, které nutí k přemýšlení. Nové ponoření do problému subjektivity může zaznít opravdovou tvorbou.

V skutečné tvorbě se podle Hanse-Georga Gadamera (stejně jako u Heideggera) děje pravda. Ze zapomenutosti na bytí se můžeme otevírat tvůrčím způsobem plnosti bytí a života. Žádná metafyzika by nám neměla blokovat přístup k tajemství života, neboť jedině z mlčenlivého naladění se na něj budeme s to zvrátit či alespoň do určité míry korigovat dosavadní běsnění technické metafyziky a autoritářsko-totalitních tendencí doby, jež nedbají na zář počátku, na jeho světlící se přibližování. Rozvoj skutečného myšlení může vést k obnově autentického duchovního života, který jedině přispěje k růstu příznivých (benigních) trendů chránících prameny života.