V brněnské edici pedagogické literatury Paido vyšla v roce 2007 kniha, která mapuje základní cíle, směry a prostředky environmentální výchovy – a přidává kapitolu o možnostech jejího hodnocení. Čtenářům se tak dostává do rukou nejen velmi užitečná příručka, podle které lze velmi dobře výchovné aktivity naplánovat a poté (s trochou zkušenosti) uskutečnit, ale především text, který nepřehlednou a spontánně se rozvíjející oblast environmentální výchovy reflektuje teoreticky. Může tak být základem další odborné práce s tématem, které má potenciál současné pedagogické myšlení obecně v mnohém obohatit.

Zdá se vám, že pro životní prostředí je třeba udělat něco hned, se vší rozhodností, a téměř jakkoli, protože cokoli je dobré? To je právě teze, které se brání autor nové knihy, jejímž cílem je udělat ve věci základní „jasno“ a trochu „pořádek“. Environmentální výchova, to je živá voda v poněkud strnulém systému školství, a tak je správné, že programy vznikají přímo ze života, v konfrontaci s jeho potřebami a potížemi, v závislosti na místních podmínkách. Je také dobře, když programy závisí na individualitě učitele – takto, v plné odpovědnosti za jejich podobu, se také výrazné pedagogické osobnosti profilují. Jenomže potom je těžká diskuze a vzájemné porozumění – zkušenosti lze sdílet, ale hůře reflektovat.

Právě v pokusu o důslednou kategorizaci, výběr určujících znaků různých environmentálně vzdělávacích přístupů, je síla publikace, kterou by měl otevřít každý, kdo v dané oblasti působí. Je totiž zásadním příspěvkem do odborných diskuzí takto orientovaných. Knížka má velmi přehlednou strukturu – začíná důvody pro environmentální výchovu, pokračuje shrnutím jejích obecných cílů, které pak dále podrobněji charakterizuje u jednotlivých směrů, jež autor vybral jakožto reprezentativní. Pro každý z nich rozvádí základní metodické přístupy, a v závěru je kriticky hodnotí. Jednotlivé směry či přístupy, jejich vzdělávací cíle, a použité metody, to je základní rámec pro popis prostředků, které lze v práci s dětmi s úspěchem přímo použít. Z této metodické zásobárny, škály různých možností, které se pedagogům nabízejí, je pak možné v praxi těžit.

Všechny (vyváženě koncipované) části knihy svědčí o velké osobní zkušenosti autora s tvorbou ekovýchovných programů, a také o přehledu a zběhlosti v čtení literatury, která je k dispozici u nás i v zahraničí. Téma je velmi komplexní, a tedy jeho reflexe a zpřehlednění je činem velmi záslužným, dalo by se říci přelomovým – poskytuje základ pro kritický pohled, odideologizování tématu. Drobným nedostatkem je, že k tomuto počinu chybí vhodný, „objektivní“ analytický nástroj – kritické hodnocení jednotlivých směrů environmentálního vzdělávání je založeno převážně na vlastním názoru (nebo četbě oblíbených vzorů, především Steve van Matreho). Ambice vstoupit do odborné diskuze, která by odolala kritickému pohledu z různých stran, má autor až v závěrečné části knihy, kde diskutuje metody evaluace vzdělávacích programů (a kde je možno se posléze opřít o metody statistické). Zde zase poněkud přeceňuje objektivitu cílů environmentální výchovy a možnosti zachycení úspěšnosti jejich naplnění (vyjádřené například formou odpovědí na otázky v dotazníku). Ne vždy totiž „tvrdost“ použité analytické metody zaručí „tvrdost“ získaných dat – pro realitu s „měkkými“charakteristikami naopak nemusí být tento způsob hodnocení vždy použitelný.

Celkově ovšem je těžké činit závěry vždy platné v oblasti, která se rozvíjí raketovým tempem, a ty, které se z knihy Environmentální výchova: od cílů k prostředkům dozvíte, plně odpovídají stavu poznání v době, kdy texty vznikaly (například v oblasti evaluace, která je v současnosti mezinárodní výzkumnou prioritou, lze brzy očekávat významné posuny). Navíc na daném prostoru (116 str. včetně seznamu literatury) asi nejde vyjádřit více, než se autorovi podařilo – a výsledkem je dílo přehledné, skutečně dobrý základ pro další rozvíjení tématu, ať již na poli teorie či v oblasti praxe. Tato kniha ukazuje, jak environmentální výchovu učit na pedagogických fakultách, nabízí témata pro výzkum či odborné publikování, a samotní učitelé tak dostávají do ruky výbornou pomůcku, která jim přímo pomůže v práci s dětmi. Zvolený přístup současně neuzavírá cestu k samostatnému a kritickému přemýšlení, neruší možnost tvořivého přístupu a hledání vlastní cesty za cílem, který by se mohl osobním naplněním jak žáka, tak i učitele.

Pro lepší přehled o tom, co se knihy dozvíte, přečtěte si vlastní slova autora knihy:
-----------------------------

Úvodem: závěrečné poznámky autora

Jan Činčera

Při analýze cílů a pokusu o jejich znovudefinování jsem považoval za důležité podrobněji analyzovat environmentální výchovu jako takovou. Environmentální výchova není jeden soubor metodik, ucelený výchovný směr. Ve skutečnosti se k cílům Tbiliské konference hlásí nejméně pět až šest různých směrů, jejichž filosofická, pedagogická i metodická východiska jsou velmi rozdílná a často navzájem v rozporu. Vyjasnění této rozmanitosti považuji za klíčové pro vývoj celého oboru i pro jeho vyšší efektivitu. Uvědomíme-li si například důvody, které Steva van Matreho vedly k promyšlení systému aktivit na smyslové vnímání přírody či Denise L. Meadowse k tvorbě simulačních her, bude nám nejenom jasnější způsob, jak s těmito prostředky pracovat, ale i jak je přiřazovat ke konkrétním cílům. Rozdílnost jednotlivých směrů také ukazuje, že neexistuje nějaká jednotná metodika environmentální výchovy. Každý přístup má své sady doporučení a teorie, ze kterých vychází a se kterými je třeba se při použití daných prostředků vyrovnat. Na druhé straně nebylo mým cílem touto analýzou environmentální výchovu striktně „rozškatulkovat“. Vědomí různosti přístupů není důvod pro vyzdvižení jednoho a zavržení ostatních. Myslím, že tato různost vypovídá o bohatství invence, kterou ti, kdo se environmentální výchovou zabývají, oplývají. Připustit různost znamená začít kriticky zkoumat vlastní přístup, kritické zkoumání pak je zárukou, že environmentální výchova zůstane živá a neustrne v zaběhaných schématech.

Nebylo v mých silách, abych se vyrovnal se všemi prostředky, které jsou v rámci jednotlivých směrů environmentální výchovy používány (teoreticky jich je nekonečně mnoho). Zaměřil jsem se proto především na ty, které považuji za nejdůležitější – a v neposlední řadě jsem se snažil vycházet z vlastní zkušenosti. V této oblasti odkazuji čtenáře na další publikace a zdroje. V některých případech jsem volil formu kritického zamyšlení, kterou není možné považovat za vyváženou a experimentálně doloženou analýzu.

Důvody vyhodnocování efektivity environmentální výchovy jsem shrnul v závěru příslušné – nejkratší a nejvíce „akademické“ části práce. Chápu ji spíše jako start a zformulování základních východisek pro další práci v této oblasti.

Řada názorů v této knize má charakter úvah a hypotéz, které by se měly stát předmětem diskuse. Každý pedagogický směr nakonec pramení z určitého filosofického východiska a platí to i pro environmentální výchovu. Ať chceme či ne, vždy se pohybujeme uvnitř určitého myšlenkového rámce. Vědomí jeho relativnosti nás může vést ke smířlivosti a pochopení pro různost názorů nejenom na environmentální výchovu.

Environmentální výchova je vzrušující, existenciální projekt. Přeji proto všem, kteří se jí zabývají, hodně vzrušení a pocit naplnění z cesty, po které jdou.

Na závěr: úvodní slovo autora

Jan Činčera

Výchova jako projekt pro budoucnost

Neučíme pro minulost ani současnost, ale pro budoucnost. Každá výchova je tak směřováním do nejisté budoucnosti a současně projekcí našich přání a představ o tom, jaká by budoucnost měla být. Každá výchova se tak stává projektem.

Slovu projekt se obvykle rozumí několika různými způsoby. … Pro Sartra, Heideggera a některé další myslitele je projektem samotný náš život. Vrháme se do budoucnosti, abychom se nejenom zaopatřili ve věčném boji o přežití, ale také abychom vytvářeli sebe samé: svůj vlastní životní příběh ve střetech s daností situace, do které jsme vrženi a kterou můžeme jen částečně ovlivnit. Také environmentální výchova je takovým existenciálním příběhem. Přestože hrozby dramatických změn našeho životního prostředí zatím stále ještě nepůsobí pro širokou veřejnost dost přesvědčivě, zaznívá v ní strach z budoucnosti jako stále se opakující motiv. Je projekcí našich představ o cestě, kterou by lidská společnost měla jít. Když diskutujeme s dětmi o právech zvířat, sbíráme vůně na louce nebo hrajeme simulační hru o obnovitelných zdrojích, dáváme této cestě směr. Environmentální výchova je vědomě utvářeným příběhem, na kterém se podílíme a který nás všechny přesahuje.

V postmoderní době máme tendenci takové příběhy označovat jako „ideologie“ a rušit je. Věříme v právo jednotlivce volit si vlastní cestu navzdory všem a všemu, v neexistenci univerzálních hodnot, v to, že všechno je věcí výkladu a interpretace. Před nedávnem mě zarazili moji studenti na vyšší odborné škole. Nejenom, že nikdo neznal kontext výroku „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, ale nikdo s ním ani nesouhlasil …

Pravdou naší doby je, že přináší výzvy, se kterými se musíme vyrovnat a které náš život do značné míry formují. Důsledky stále ještě nenalezeného způsobu soužití lidí různých kultur a náboženství pociťujeme všichni – třeba v cenách ropy či v bezpečnostních opatřeních na letištích. Důsledky nenalezeného způsobu soužití lidské společnosti s přírodou se teprve začínají projevovat – teplotními extrémy, povodněmi a orkány nebo špatným svědomím při pohledu na plátek hovězího. Ať chceme či nechceme, toto je rozestavení figurek ve světě do něhož jsme byli vrženi, a se těmi teď musíme hrát.

Jeden ze zakladatelů Charty 77, český filozof Jan Patočka, říkal, že člověk může nalézt sám sebe jen tehdy, pokud nezůstane jen u budování svého hnízda, ale přijme odpovědnost za stav věcí kolem sebe. Lhostejnost k příběhu doby, odůvodněná přílišným skepticismem či hédonismem, a dogmatický aktivismus, neschopný kritické reflexe, jsou dvě rizika, mezi kterými je třeba proplout. Mezi nimi leží to, k čemu by environmentální výchova měla vést: aktivní přístup ke světu, otevřený k sebekritice, dialogu, neustálému přezkoumávání svých východisek. Výsledkem by mělo být to, čemu říkáme udržitelný život.

Je-li environmentální výchova jistým existenciálním projektem, měla by se jako projekt také posuzovat. Nic neškodí více projektu, než je-li směsicí dobře míněných úmyslů, které nejsou poskládány do smysluplného celku, chybí jim „tah na branku“ a zpětná vazba. Základní pravidla pro sestavování projektů se snaží těmto nedostatkům předejít logickou strukturou. Bylo mým úmyslem pokusit se ji aplikovat i v této publikaci o environmentální výchově.

Text lze číst jako popis projektu. Začínáme cíli, které je zapotřebí obhajitelným způsobem definovat. Pokračujeme výčtem prostředků k jejich dosažení. Poslední část se zaměřuje na vyhodnocování efektivity.

Text je v mnoha ohledech kritický k tomu, co stávající podoba environmentální výchovy nabízí. Rád bych, aby tato kritika byla chápána jako konstruktivní výzva k diskusi. Rád bych na tomto místě také vyjádřil své poděkování a obdiv všem, kteří environmentální výchovu v České republice v nesnadných podmínkách prosazovali …
…

Díky úsilí mnohých učitelů i pracovníků středisek ekologické výchovy se environmentální výchova v České republice dostala do pozice svébytné „školy“, ze které se učitelé často učí používat aktivní metody výuky i v jiných předmětech. Tyto úspěchy by ale neměly být důvodem pro stagnaci a usnutí na vavřínech. Pro další rozvoj environmentální výchovy jsem cítil potřebu znovu otevřít některé otázky a pokusit se o její zásadnější kritickou reflexi. Východiskem k tomu byl projektový, systémový přístup, který vychází z definice cílů a teprve potom hledá adekvátní prostředky – obávám se, že zatím převládá spíše fascinace prostředky než promyšlená úvaha o tom, jak je používat.