Environmentální výchova jinak

Jan Činčera
Otevřený dopis redakci Učitelských novin.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Metriky

Metriky se nahrávají ...

Environmentální výchova jinak

2010-03-08 13:22:02

Jan Činčera

Otevřený dopis redakci Učitelských novin.

V Učitelských novinách 8/2010 byly zveřejněny šokující články Lukáše Doubravy věnované environmentální výchově. Domníváme se, že k dobré novinařině patří především snaha o zachycení skutečnosti v celém jejím kontextu, nikoliv její účelová dezinterpretace. Té se pan Doubrava dopouští v několika ohledech.

Ve svém komentáři na str. 3 zcela scestně definuje environmentální výchovu jako jakousi výchovu ekologických aktivistů. Na základě tohoto svého dojmu pak vyvozuje, že jde o výchovu snadnou a nenáročnou. Obě tato tvrzení jsou zcela mylná. Cílem environmentální výchovy není vykonávat „ideologickou masáž“, ale jednoduše řečeno vést lidi k tomu, aby do svého každodenního rozhodování zahrnovali také environmentální perspektivu. Na jednoduchém příkladě – budou-li v obchodě zvažovat, zda si koupí biojablko z Rakouska nebo „nebio“ jablko z Čech, zváží kromě chuti a peněz také dopady obou možných rozhodnutí na životní prostředí. Takové rozhodnutí samozřejmě není jednoduché, bude asi vypadat jinak ve Znojmě a jinak v Liberci a vstupují do něj i další faktory. K tomu je potřeba u dětí rozvíjet jejich kritické myšlení, vést je k reflexi svých hodnot (ale nikoliv k přebírání hodnot pana učitele!), porozumění základním ekologickým principům a k přesvědčení, že takové rozhodování vůbec má smysl. V tomto procesu je možné udělat spoustu chyb, v důsledku kterých mohou být děti vystresované, frustrované, cynické či apatické. Udělat dobrý program environmentální výchovy tedy vyžaduje dost rozsáhlé znalosti, jeho příprava trvá měsíce a jeho ladění a vyhodnocování roky.

Pedagogické fakulty u nás bohužel až na výjimky studenty didaktiku environmentální výchovy neučí. Učitelé si s ní proto (opět až na výjimky) neumějí příliš poradit a často proto nevědomky volí postupy, které jsou nefunkční nebo kontraproduktivní. Řešením proto je, že využívají nabídek středisek ekologické výchovy, které se na tuto oblast specializují a školám nabízejí školení či programy pro žáky. Pokud tedy byla z evropských fondů podpořena střediska ekologické výchovy, prospěch z nich budou mít především učitelé, protože získají možnost školit se zadarmo nebo přihlásit děti na program za dotovanou cenu. Pokud by školy tuto možnost neměly, vedlo by to k razantnímu poklesu kvality environmentální výchovy v České republice.

Článek dále neuvádí dvě důležité skutečnosti. Peníze z evropských fondů u nás nerozdělují pouze ministerstva, ale i kraje. Zatímco ministerstva logicky financují celostátní projekty, kraje se soustředí na projekty regionální, tedy typicky menší a možnostem škol bližší. Zvolený systém tedy konzistentně pokrývá velké i malé projekty a dává stejnou šanci všem.

V kontextu dále chybí rozvaha o různých způsobech financování škol i středisek ekologické výchovy. Zatímco pro školy jsou hlavním zdrojem státní peníze a granty znamenají jen přilepšení, střediska ekologické výchovy jsou placena převážně z grantů a ostatní zdroje jsou pro ně jen okrajové. Je proto logické, že jsou v žádostech o grantovou podporu zkušenější, protože je to pro existenční otázka.

Lukáš Doubrava na závěr své glosy píše o trestuhodném luxusu. Domníváme se, že pokud je tu něco trestuhodného, tak publikovat články tak hrubě zkreslující skutečnost, jako je tomu v jeho vlastním článku. Je politováníhodné, že si redakční rada neuvědomila riziko politického zneužití takto jednostranně prezentovaných názorů v předvolebním boji. Nechápeme také, proč v článku zcela chybí pohled protistrany, o které se nejvíce píše – tedy středisek ekologické výchovy či odborníků na environmentální výchovu. 

Bude-li kvalita článků UN taková, jakou ukázalo poslední číslo, nezbude, než studenty odkazovat na serióznější zdroje vyváženěji referující o pedagogické problematice.

Prof. RNDr. Martin Braniš, CSc., Ústav pro životní prostředí, Přírodovědecká fakulta UK v Praze.

PhDr. Jan Činčera, Ph.D., Katedra pedagogiky a psychologie, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Technická univerzita v Liberci

RNDr. Jana Dlouhá, Ph.D., Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze

Doc. PaedDr. Hana Horká, CSc., Katedra pedagogiky Pedagogické fakulty MU Brno

Mgr. Jan Krajhanzl, doktorand Katedry psychologie Filozofické fakulty UK (zaměření ekopsychologie).

{jcomments on}