Několik poznámek k poslednímu číslu Envigogiky (2009/02)

Martin Říha

Ač (nebo právě proto, že) jsem dítě z učitelské rodiny, mám velký respekt k pedagogice jako oboru, který jsem nestudoval a tuto svou „nedostatečnost" pociťuji výrazně vždy, když přednáším studentům. Cítím se být „silný v kramflecích" v oborech vlastních, o kterých přednáším a které jsem nastudoval; tedy v architektuře, v územním plánování, v posuzování vlivů na životní prostředí. Ale vnímám ten handicap, že jsem se neučil a nenaučil, jak tu matérii předat efektivně posluchačům, tedy co nejúčinněji ve smyslu svého projevu a jejich vnímání. Snad i to je důvod, proč sleduji alespoň zpovzdálí, co se děje ve školství, v pedagogice jako oboru obecně a také v envigogice.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Metriky

Metriky se nahrávají ...

Několik poznámek k poslednímu číslu Envigogiky (2009/02)

2009-11-03 12:24:05

Martin Říha

Ač (nebo právě proto, že) jsem dítě z učitelské rodiny, mám velký respekt k pedagogice jako oboru, který jsem nestudoval a tuto svou „nedostatečnost" pociťuji výrazně vždy, když přednáším studentům. Cítím se být „silný v kramflecích" v oborech vlastních, o kterých přednáším a které jsem nastudoval; tedy v architektuře, v územním plánování, v posuzování vlivů na životní prostředí. Ale vnímám ten handicap, že jsem se neučil a nenaučil, jak tu matérii předat efektivně posluchačům, tedy co nejúčinněji ve smyslu svého projevu a jejich vnímání. Snad i to je důvod, proč sleduji alespoň zpovzdálí, co se děje ve školství, v pedagogice jako oboru obecně a také v envigogice.

V posledním čísle mne zejména zaujaly dva příspěvky, na které bych rád reagoval. Využívám tak „mezioborového prostoru", který vnímá jako užitečný a nezbytný prostor pro diskusi každý vystudovaný architekt, protože je k tomu veden už na fakultě a protože to je jeden z důležitých předpokladů jeho budoucí úspěšnosti. Architektura, urbanismus a územní plánování jsou obory, které se neobejdou bez komunikace lidí mnoha profesí, bez využívání znalostí a výsledků z mnoha oborů - přírodních, technických i společenských. Také proto mohou i publicistické výstupy jiných oborů architekta inspirovat, vyprovokovat k porovnání zkušenosti nahlížené jinýma očima s těmi vlastními - v pohledu na území, přírodu, krajinu, osídlení i na lidskou společnost a jejich různé reflexe lidí s odlišnými profesními specializacemi.

Prvním příspěvkem, na který bych rád několika poznámkami reagoval, je příspěvek Marco Stelly a Karla Stibrala „Krajina a evoluce"? Evolučně psychologické teorie percepce krajiny. Redaktoři Envigogiky správně píší v úvodním textu posledního čísla, že téma jen zdánlivě nesouvisí se zaměřením časopisu. Samozřejmě souvisí. Souvisí s tím, jak se vtisknou vlivy prostředí do vnitřního obrazu světa v lidském nitru, jak se krajina a příroda podílí na formování vztahu každého člověka ke společenskému i přírodnímu prostředí, na jeho výchově k uvážlivému využívání přírodních zdrojů, k ochraně přírodních, kulturních i estetických hodnot krajiny i osídlení. Vždyť skrze tyto hodnoty se každý z nás vztahujeme k těm, kdo před námi tyto hodnoty chránili, kultivovali, rozšiřovali v minulých generacích, k současníkům i k těm, kdo přijdou po nás. Naučit se tyto zděděné hodnoty vnímat a respektovat je přece klíč k dlouhodobé udržitelnosti aktivit naší generace. Do jaké míry se do tohoto „vkladu" podílí informace sdílené v naší genetické výbavě a do jaké míry teprve naše výchova a vzdělávání, naše vlastní zkušenost si netroufám tvrdit nijak kategoricky, ale jako architekt působící již několik desetiletí v územním plánování a posuzování vlivů lidských činností na životní prostředí bych na základě vlastní zkušenosti řekl, že to genetické dědictví se vztahuje spíše na základní fyziologické lidské potřeby (jako je upřednostňování krajiny s dostatečnými zdroji vody, potravin, využitelných surovin), zatímco onu duchovní či kulturní nadstavbu v nás většinou buduje až vlastní empirie, výchova a vzdělání od útlého dětství a začátku vnímání okolí. Každý si podle mého názoru neseme v sobě archetyp krajiny dětství jako krajiny svých kořenů, pokud to nebylo prostředí extrémně nepřátelské a odstrašující, jako např. u dětí vyrůstajících a přeživších koncentračních táborech za II. světové války, u kterých tuto úlohu asi převzala krajina, která se jim stala domovem po osvobození.

Jako dítě narozené a žijící prvních 15 let života v podhůří Lužických hor, vyrůstající a žijící v blízkosti Českého Švýcarska a Českého středohoří mám jako „svou" krajinu vtištěnu krajinu kopcovitou, lesnatou, pestrou co do skutečné biodiverzity a z ní pocházející pestrosti vjemů, zatímco se necítím dobře v rovinách nížin, v „agrární poušti" rozlehlých lánů monokulturních plodin nebo (po sklizni) bezútěšných oranišť bez vegetace, bez vodních toků. Determinuje to do té míry můj subjektivní pocit pohody v krajině, že bych se do takové krajiny nemohl na delší dobu přestěhovat a žít v ní. Proto ani nevěřím v nějaké silné genetické předurčení obliby prostředí člověka krajinným typem savany. Pokud tu je nebo bylo, bylo podle mého názoru po tisíciletí „přebíjeno" reálnou člověkem spoluvytvářenou kulturní krajinou, která mladého člověka učila „převzít štafetu" pochopení, ochrany i kultivace k „jeho obrazu". Tím vůbec nechci říci, že by tu nepůsobila vůbec žádná setrvačnost, přesahující hranice generací. Nepochybně existuje určitá hranice, jistá „snesitelná míra změn" prostředí, která dovoluje se ještě přizpůsobit novotám bez újmy na psychické pohodě. Pro mne jako Severočecha jsou dokladem překročení této „snesitelné míry změn" prostředí osudy lidí, kteří se museli třeba i několikrát za život stěhovat, nejdříve vzhledem k politickým problémům (Mnichov 1938, 2. světová válka, vystěhování německého obyvatelstva) a pak před krajinu i osídlení devastujícími účinky povrchové těžby hnědého uhlí v Severočeské hnědouhelné pánvi nebo na Sokolovsku nebo hlubinné těžby na Ostravsku či Karvínsku. Nejen že se museli vystěhovat, ale jejich důvěrně známé přírodní i lidmi vytvořené, umělé prostředí, vč. po generace vytvářeného přediva společenských vztahů zaniklo bez náhrady, nebo s náhradou primitivní, okleštěnou jen na ono „materiálno", a nemají se vlastně kam vracet ke kořenům, neboť zanikla jejich rodná půda. To se promítlo i do jejich psychiky, do jejich někam zasuté citlivosti, nedůvěry ke světu, který jim ublížil, snížené schopnosti empatie. A nemusí jít vůbec jen o takto drastické proměny prostředí, kde „nezůstal ani soused, ani kámen na kameni". Může jít o změny daleko méně podstatné, kde onu „snesitelnou míru" mohou představovat jen necitlivé zásahy do prostorového utváření měst nebo vesnic, do jejich vedut, vytváření nevhodných nových dominant ap. Co jiného než citlivost k proměnám a k jejich míře a adekvátnosti ve zděděném prostředí vedlo a vede lidi k aktivitám, charakteristickým pro Klub za starou Prahu, Program obnovy venkova a další? Jsem proto přesvědčen, že naše vlastní prožívání, výchova a vzdělání je silnější determinanta našeho vztahu k prostředí, než ona „dědičná" dispozice.

Druhým příspěvkem, ke kterému bych se rád pár poznámkami vyjádřil, je „Hledání možných cest k uchopení výuky trvale udržitelného rozvoje na technických vysokých školách" od Krystýny Neubergové. V první části se autorka zabývá tématem obecně. Na vstupu odlišnou úrovní vědomostí, které si na vysoké školy přinášejí ze středních škol studenti z humanitně a technicky zaměřených škol a potřebou jejich vzájemné přednosti a handicapy během studia „srovnat", dále otázkou, zda dlouhodobou udržitelnost vykládat jako specifický předmět, prolnout do pojetí všech vyučovaných předmětů - technických i humanitních či kombinovat obojí a konečně jaký by měl být standard znalostí a schopností používat principy udržitelnosti vývoje na konci studia a v praxi. K této obecné části nemám připomínek. Má vlastní zkušenost potvrzuje vše, co se tam říká - od rozdílu mezi námi studenty na začátku studia podle toho, zda jsme na VŠ přišli z gymnázií nebo z průmyslovek, přes vklad pedagogů různých předmětů nejen podle jejich odbornosti, ale i všeobecného kulturního přehledu a osvícenosti až po nenahraditelnou úlohu těch, kdo nás učili právě to „environmentálno". Jen snad tu měla být podle mého názoru více zdůrazněna i úloha dalšího, celoživotního vzdělávání, vč. postgraduálního (na vlastní VŠ) a mezioborového (i na jiných VŠ a oborech).

V další části se autorka věnuje výchově k udržitelnému rozvoji na Dopravní fakultě ČVUT. Je to nepochybně hlubší a užší specializace, než jak jsou vzděláváni a vychováváni na vysoké škole v otázkách dopravy architekti. Pro územní plánovače je doprava cosi jako „krevní oběh" ve funkčně složitém organismu krajiny a osídlení, svébytný systém a jakási síť, propojující zdroje a cíle doprav. Po těžbě surovin, jejich zpracování a navazujícím průmyslu je doprava vnímána jako druhý největší „škůdce" vyhovujícího životního prostředí a lidského zdraví. Podle autorčina textu ale došlo od dob mých studií ve vzdělávání budoucích dopravních inženýrů k chvályhodnému výraznému posunu k udržitelnému pojetí dopravy. Je zřejmé, že se kromě jednotlivých druhů dopravy a jejich technických i ekonomických nároků věnuje při výuce náležitá pozornost i optimální dělbě dopravní práce, logistice, ba co víc, doceňuje se úloha územního plánování jako disciplina, kde se rozmisťováním funkcí bydlení, výroba, služby, rekreace rozhoduje o nutnosti, objemech i směrech dopravy a o jejích dopadech na životní prostředí a veřejné zdraví. Učí se o posuzování vlivů koncepcí, územních plánů i jednotlivých záměrů na životní prostředí, o potřebě hledání řešení dopravních úloh v technologických i lokalizačních variantách a hledání optimálních řešení, mluví se již o externalitách atd. Je to docela povzbuzující čtení a dává nám to určitou naději do budoucna, že nové generace dopravních inženýrů již nebudou považovat ty, kdo seriózně usilují o minimalizaci negativních důsledků dopravy na životní prostředí, za „škůdce pokroku". Je pro to zapotřebí učit i s určitým filosofickým nadhledem a s přesahy do jiných, jen zdánlivě s oborem nesouvisejících disciplín.

Pokud bych k této části textu mohl učinit nějakou poznámku, pak je to následující: Jaká nakonec v praktickém životě bude skutečná doprava v našich sídlech a v krajině, o tom více než sebevzdělanější dopravní inženýři rozhodujeme my jako uživatelé dopravy a její zákazníci svou volbou a poptávkou a politici, spravující věci veřejné. A tady jsem daleko skeptičtější. Vidím-li ráno co ráno při čekání na autobus MHD onu šňůru osobních aut, obsazených jediným člověkem - řidičem, směřující do Prahy, která má tak rozvinutý systém veřejné příměstské i vnitroměstské dopravy, vidím-li profily ulic zúžené nepochopitelně parkujícími automobily oproti dimenzím navrženým urbanisty i dopraváky, je mi jasné, že výchovu a vzdělání k udržitelnosti vývoje potřebujeme všichni, ne jen dopravní inženýři a studenti jiných technických vysokých škol. Výchova k udržitelnosti vývoje musí prostoupit celý výchovný a vzdělávací systém, právní řád, celou „normotvorbu" lidského chování k nesobeckosti a k ohledu na druhé. To už je však jiné téma, i když také pro Envigogiku.

 

V Praze dne 3. 11. 2009