Odcizování člověka přírodě v teorii a praxi

Emilie Strejčková
Diskusní příspěvek odpovídá na sérii recenzí výzkumu odcizování přírodě uveřejněných v Envigogice 1/2006, hájí nelehké postavení jeho autorů. Konfrontuje osobní zkušenost autorky, její vědomí potřebnosti změn ve výchově se současným výzkumným prostředím. Uvádí historii vzniku dotčeného výzkumu a klade otázku možností interdisciplinárního zkoumání vůbec. Reaguje však také na jiné příspěvky prvního čísla Envigogiky.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Odcizování člověka přírodě v teorii a praxi

2007-04-16 21:17:55

Diskusní příspěvek odpovídá na sérii recenzí výzkumu odcizování přírodě uveřejněných v Envigogice 1/2006, hájí nelehké postavení jeho autorů. Konfrontuje osobní zkušenost autorky, její vědomí potřebnosti změn ve výchově se současným výzkumným prostředím. Uvádí historii vzniku dotčeného výzkumu a klade otázku možností interdisciplinárního zkoumání vůbec. Reaguje však také na jiné příspěvky prvního čísla Envigogiky.

Upřímný dík za otevření prostoru ke kontaktování i v oblasti vědeckých pohledů na ekologickou výchovu. Velice upřímný dík za to, že výzkum odcizování člověka přírodě byl zde „proprán“ hned v prvním čísle a hlavně, že byl posouzen jako závažný problém. A dík i za vytvořenou „přihrávku na smeč“do hřiště vědy. Hrávala jsem kdysi – před padesáti lety – první ligu odbíjené pro radost z pohybu, pro čest klubu, nikdy pro peníze a také pochopitelně nikdy pro nepřátelství k hráčkám na druhé straně sítě.

Teď když reaguji, tak hájím obdobně svůj pocit potěšení z užitečné práce. Pevně věřím, že hájím i zájmy harmoničtějšího vývoje především městských dětí. Byla bych ráda, kdyby následující text byl chápán jako přátelská výzva praktika (v běžném společenském hodnocení bych odhadla tak asi něco jako třetí liga – usuzuji-li např. podle posledního odstavce recenze P. Koucké „Nedůsledné důsledky odcizení“ (2006)) směrem k teoretikům (zřejmě první liga – ovšem jen při hře na půdě vědy). Dávám k úvaze, zda není lepší, zabývá-li se životně důležitou problematikou vůbec někdo. Nejlépe snad ten, kdo má možnost pozorovat zkoumaný problém v reálných podmínkách skutečného života a v širším časovém úhlu.

Nejdříve co předcházelo výzkumu odcizování člověka – hlavně dětí – přírodě, pak proč a jak vznikl. Především: nepovažuji se za vědce a o titul magistry jsem si dodatečně požádala jen proto, abych se do výzkumu vůbec směla pustit (vysokoškolské studium jsem ale dokončila úspěšně několikrát). Za nejpřínosnější pro sebe a pro naše téma považuji vystudování defektologie a postgraduálního studia ochrany životního prostředí. Kdysi v době několikaletého zákazu studia v šedesátých letech jsem velice mnoho získala pestrou praxí v různých profesích. Považuji se proto za citlivého pozorovatele okolního života, který také čte to, co ho obohacuje, a přemýšlí o souvislostech.

Z odborných vědeckých kapacit jsem se už v roce 1994 nejvíce ztotožnila s názorem MUDr. Františka Koukolíka, který napsal: „Domníváme se, že smyslem i cílem ekologické výchovy je nejvyšší dosažitelný počet normálních osobností, které vědí, co znamená trvale udržitelný rozvoj, a budou chtít, smět a moci v této věci něco udělat.“ (1994). Připomínám, že u počátků zmíněné brožurky bylo porozumění mezi autorem a Josefem Vavrouškem v tom smyslu, že vlivem člověka je životní prostředí ohrožováno, proto je důležité věnovat včasnou pozornost ekologii člověka(jeho pevnému genetickému ukotvení do přírodních dějů).

Další mě názorově blízký autor E. O. Wilson je zastáncem myšlenky koevoluce genů a kulturys tím, žekultura se musí naučit respektovat možnosti přírodního vývoje. Wilson také mimo jiné upozorňuje, že neschopnost vzájemného pochopení exaktních věd a humanitních oborů může mít pro svět fatální následky. Náš výzkum byl i určitým pokusem o dosažení konsilience – sjednocení názorů na vývoj vazeb dětí a přírody – právě v tomto smyslu.

Porovnávám-li svoje dětství s dětstvím svých synů a vnoučat, tak intenzivně vnímám přílišnou rychlost změn ve způsobu života. Při provádění přírodovědných průzkumů (s manželem) v terénu v opakovaně navštěvovaných lokalitách vnímám kvalitativní i kvantitativní změny – opět nebezpečně rychlé. Jako zakladatelka a dlouholetá ředitelka ekologického centra hlavního města Prahy jsem měla a stále ještě mám možnost bezprostředně vnímat chování mnoha různě starých dětí v přírodním prostředí. Je pochopitelné, že jsem cítila potřebu uplatnit smysluplně svoje zkušenosti i vědomosti ve prospěch pražských i dalších dětí. (Důvodem rozhodně nebylo stavět si na tom opožděně vědeckou kariéru.)

Začala jsem hledáním vědeckého pracoviště, které by potřebu výzkumu pochopilo a zaštítilo. Nechci provokovat a nebudu proto vyjmenovávat instituce, které jsem kontaktovala. Hledala jsem dlouho, intenzivně a marně. Několik let jsem také marně usilovala o získání prostředků na výzkum. Nakonec pomohla německá spolková nadace pro životní prostředí (DBU), která poskytla prostředky na dvouletý výzkum odcizování dětí ve věku do šesti let a o rok později jsme získali také prostředky z MŽP na vědu a výzkum. Navázali jsem výzkumem dětí do 15 let. Kdo se tedy skrývá za použitým množným číslem, když to nebylo žádné z uznávaných vědeckých pracovišť? Různí jednotliví odborníci.

Všechno špatné může být k něčemu dobré a tak jsem hledala jednotlivé osobnosti, jak z oborů humanitních, tak i přírodovědných, které by mohl spojit upřímný a hluboký zájem o řešené téma, ale kteří by měli i určité praktické zkušenosti s dětmi i přírodou. Další důležitý požadavek: ochota podstoupit nesmírně obtížné překlenování mezioborových bariér, kterých jsme si od počátku byli vědomi, a ochota pracně hledat společná východiska. Věřila jsem, že ke sjednoceným poznatkům a závěrům lze dospět při společném pozorování chování děti za určitých stejných podmínek ve stejném venkovním prostředí. K této mé víře z části přispěl i Dr. J. S. Procházka, který už v roce 1926 ve velice poučné publikaci „Ochrana přírody a přírodních památek“ napsal mimo mnohé jiné moudré myšlenky i tuto: „V naší době přehnané specializace vědecké, kdy každý věnuje se jen studiu výseku z všeobecného vědění, je domověda oživujícím pramenem, který učí nás alespoň malou část země s tím, co na ní je, poznávati a posuzovati jako celek.“ (1926). Něco jako doma, to v našich podmínkách znamenalo v důvěrně známém přírodním areálu Toulcova dvora, za pokud možno stejných přírodních podmínek, se stejnými organizátory a pozorovateli.

V základním výzkumném týmu byla zastoupena: pedagogika, psychologie, sociologie, biologie a informatika. Spolupracovali s námi zkušení lektoři ekologické výchovy a dle potřeby také lékař, historik i filozof. Všichni jsme se poctivě snažili, intenzivně pracovali, hledali pojmy a formulace vyhovující všem a myslím, že – i přes všechny netušené obtíže (popis by sám vydal na obsáhlý, zajímavý článek) – to nejpodstatnější se nám podařilo: dokladovat, že téma odcizování dětí přírodě si zaslouží větší, důkladnější a průběžnou pozornost specializovaného vědeckého pracoviště. Už také proto, že čím mladší byly pozorované děti, tím větší měly předpoklady k nastartování udržitelnějšího způsobu života (to jsou doposud téměř nevyužívané výzkumné předpoklady). Ekologická centra jsou vhodná dlouhodobě poskytovat příhodný terén k posuzování změn v situaci vazeb dětí vůči přírodním zákonitostem, nebo šířeji k posuzování jejich schopnosti akceptovat reálný život i mimo interiéry a moudře se do něj zapojovat.

Mohu tedy přitakat Janě Dlouhé, když ve stati O čem vypovídají recenze „Výzkumu odcizování člověka přírodě“napsala, že je těžké takto komplexní výzkum koordinovat – odpovědnost za podobný celek by měla náležet kolektivu, pro který by byl vypracován mechanismus dialogu přesahujícího jejich úzké profesní zájmy (2006).

Byla bych velmi ráda, kdyby náš výzkum posloužil k tomu, aby si fundovaní vědečtí pracovníci uvědomili, jaký význam pro děti a mládež i pro celkový udržitelný rozvoj má včasné seznamování se skutečnými reálnými životními podmínkami závislými na službách české krajiny, a chtěli spolupracovat na hledání schůdných cest k řešení. Ano, odborná kritika je žádoucí, ale společné promýšlení výchovných možností vedoucích k vyrovnávání vývoje s progresivním trendem „interiérové komputerizace“ dětí a mladých lidí, to považuji za ještě potřebnější.

Nemělo by existovat jen právo na poskytování informací o životním prostředí. Děti musí mít právo naučit se vnímat informace přímo z přírodního prostředí a vhodně na ně reagovat. V životě dětí nemohou stále víc převažovat situace, kdy je jim dovolováno být jen pasivními pozorovateli a posluchači zprostředkovaných informací o jakémsi životě odehrávajícím se mimo ně.

Na tuto moji větu může vědec reagovat výčitkou: neuvedla jsem a přesně necitovala vědecký výzkum, o který opírám tvrzení, že slovní a obrazové informace stále víc převažují v životě dětí. Reakce praktika: když se mým synům začaly lesknout oči a měli horká čela, tak jsem věděla, že musím něco podnikat, začít léčit a na nic nečekat. Čím dřív, tím lépe a bez ohledu na to, že nejsem lékařka.

V prvním čísle vřele vítané Envigogiky (2006) je v tomto smyslu tolik pozitivního, co mi mluví z duše: Karel Stibral píše o určitém nedostatku propojení přírodovědných disciplín s ideovým pozadím ochrany přírody. Pavla Koucká je pro rozšíření ekologické výchovy i na děti věku předškolního a těm by se snažila prezentovat ekologické chování jako samozřejmé.Hana Košťálová vidízásadní nedostatek v ubývání praxe. Výstižně charakterizuje, že „je poměrně složité zorganizovat akci, během níž si žáci sami něco z oboru vyzkoušejí, zažijí, uvědomí. Daleko jednodušší je si stoupnout před tabuli a hodinku dětem povídat. Jenže ono řečené je jen málokdy vyslechnuté, ještě méně často uvědomené a jen výjimečně zvnitřněné. O vlivu na chování a jednání nemluvě“.Jana Dlouhá uvažuje o příliš silné víře v sílu slova. Na jiném místě píše: „Základním principem environmentálního vzdělávání je právě tento návrat do konkrétní situace, k uvědomění si sebe sama jakožto bytosti, jež není pouze principem svého rozumu oddělena od světa (a takto abstraktně mu rozumí a nakládá s ním), ale existuje v něm a spolu s ním. Při vší různorodosti přístupů, často například kognitivně založených, je v tomto typu vzdělávání důležité umožnit návrat do situace, jíž jsme přímými účastníky.“ Vřele souhlasím, jen bych měla výhrady k opakovanému slovu návrat. Dítě se rodí jako aktivní účastník života. Pokud ho nebudeme pasivně vzdělávat, aby obstálo třeba jako nějaké přídatné zařízení k počítači, nebude zapotřebí žádných velice obtížných návratů při překonávání již upevněných návyků.

S velikým zaujetím jsem pečlivě pročítala diplomovou práci Arnošta Nováka (2006, s.15): Zelení proti zeleným. Mnohé citace z prací Murraye Bookchina mi budou oporou v další práci: určitě budu dál upřednostňovat ekologii před environmentalistikou, při hledání cest jak vzdělávat pro udržitelný rozvoj. Děkuji A. Novákovi také za utvrzení svého názoru, že lépe než v učebnách vysvětlovat mladým lidem rozdíly mezi radikální hlubinnou ekologií a radikální sociální ekologii je a bude vytvářet příležitosti, aby samotné matičce přírodě bylo dopřáváno posilovat duševní i fyzickou vitalitu lidského živočicha, aby měl chuť a odvahu hledat schůdné cesty k udržitelnému životu svého druhu, aby obstál a uměl léčit stále výraznější příznaky chorob, které naší prvotní vychovatelce působí nejvíce naše generace a těch několik málo předchozích. Bez lidí akceschopných ve venkovním terénu se neobejde ani tolik akcentovaný reformní liberální environmentalizmus.

Tento můj příspěvek jen zdánlivě nesouvisí s tématikou ekologické etiky. Doufám, že přemýšliví čtenáři obou čísel Envigogiky nějaké souvislosti určitě najdou. Pokud ne, tak ať se alespoň zamyslí nad následujícími řádky, které jsem nalezla také v diplomové práci Arnošta Nováka (2006, s.15): „Vlastně jsme začali považovat samu vědu za nástroj kontroly nad procesem myšlení a fyzickým bytím člověka. […] Převážně funkčně a instrumentálně zaměřená vědní odvětví, která dříve rozbíjela okovy člověka, se dnes využívají k tomu, že se tyto okovy upevňují a pozlacují.“ (Bookchin, 1971, s. 57).

Literatura

  • BOOKCHIN, Murray. Post-Scarcity Anarchism. Ramparts : Berkeley, 1971. 288 s. ISBN: 1-904859-06-2.
  • DLOUHÁ, Jana. O čem vypovídají recenze „Výzkumu odcizování člověka přírodě“?. Envigogika [online]. 2006, roč. 1, č. 1 [cit. 2007-04-02]. Dostupný z WWW: <http://www.envigogika.cuni.cz>. ISSN 1802-3061.
  • Envigogika [online]. Praha : COŽP UK, 2006. roč. 1, č. 1 [cit. 2007-04-02]. Dostupný z WWW: <http://envigogika.cuni.cz>. ISSN 1802-3061.
  • KOUCKÁ, Pavla. Nedůsledné důsledky odcizení. Envigogika [online]. 2006, roč. 1, č. 1 [cit. 2007-04-02]. Dostupný z WWW: <http://www.envigogika.cz>. ISSN 1802-3061.
  • KOUKOLÍK, F. Fyziologický základ chování člověka ve vazbách na trvale udržitelný vývoj a uchování vztahů člověk – příroda: současnost a alternativy vývoje. Praha : ČEÚ, 1994. ISBN: neuvedeno.
  • NOVÁK, Arnošt. Zelení proti zeleným: radikální ekologie – komparativní analýza sociální ekologie a ekologie hlubinné. Praha : KSKE, FHS UK, 2006. 102 s. Diplomová práce. Dostupný z WWW: <http://www.envigogika.cuni.cz>.
  • PROCHÁZKA, J. S. Ochrana přírody a přírodních památek. 1926.

Nejaktuálnější články stejného autora (stejných autorů)