Přečetl jsem příspěvek Martina Říhy a marně uvažoval o tom, proč se objevil na stránkách poslední Envigogiky. Slíbený motiv uvedený v titulu článku totiž není v jeho obsahu do nijaké hloubky reflektován. Jádro textu se točí okolo názoru na to, jak má být naloženo s lesy v Národním parku Šumava. Bohužel, přestože je jakousi reakcí na (podle autora) tendenční a povrchní vystoupení prof. Kindlmanna z pražské Přírodovědecké fakulty, samo postrádá téměř jakékoli „tvrdé argumenty“ a „nezpochybnitelná fakta“. Mimo jiné, ten, kdo se vyzná v metodologii vědy (tedy jakékoli vědy, neb ta je pouze jedna), nemůže nikdy od vědy očekávat nezpochybnitelná fakta, neboť věda je založena nikoli na potvrzování hypotéz, ale na jejich falzifikaci. Ale dost zatím o vědě.

Martin Říha se možná chtěl dotknout palčivých debat o tom, co trápí a trápilo skoro vždy světovou ochranu přírody. Jsou to tři otázky: 1) CO chránit, 2) proč TO chránit, a 3, když už jsme se TO rozhodli chránit, tak JAK to dělat. Pominu, že z textu Martina Říhy dosti jednoznačně vyčuhuje místo ruky napřažené ke kooperaci jeho nepříliš velká náklonnost k termínu (a asi hlavně jeho obsahu) divočina a také to, že dává jednoznačně, tedy neobjektivně, za pravdu všem, kteří si bez důkazů myslí, že v současné době si příroda (tedy hlavně horské lesy) bez člověka nemohou nijak pomoci, a že pokud je sklátí vichřice, sežere lýkožrout, nebo pokácí člověk, zůstane na postižené ploše navždy (nebo na velmi dlouho) buď změť kmenů poházených sem tam orkánem, seschlé mrtvé kmeny stojících ožraných torz, anebo holina.

Takto totiž interpretují výsledky přírodních nebo i lidských sil profesionální lesníci, tedy praktici a experti, kteří s lesem umějí nakládat, a přirozeně se snaží ZJEDNAT NÁPRAVU. Tento postoj je ovšem čistě a nejčistěji antropocentrický, neboť vyjadřuje to přesvědčení, že bez asanace, přípravy terénu, péče a obhospodařování to prostě nepůjde.

Na jakémsi opačném „naturocentrickém“ konci stojí přírodovědci, tedy botanici, zoologové, geochemici, limnologové ...., tedy vědci, kteří zkoumají to, jak se příroda chová, a snaží se nalézt ve svých zobecněních nějaké zákonitosti. I když i u nás existuje mnoho zajímavých příkladů, jsou dnes hlavně motivování vývojem v tzv. luzenské části Bavorského lesa, který ukazuje, že drama po polomu nebo lýkožroutské kalamitě, neřku-li po zanedbané holoseči, se nekoná, a že les se dokáže velmi dobře obnovovat sám. Dokonce na místa, která byla dlouhodobě udržována člověkem v podobě monokultury a řádně čištěna od „buřeně“ a „náletů“, se samy vracejí druhy, které nikdo nesázel, neintrodukoval nebo nepřikrmoval. Prostě jim dané podmínky vyhovují. Ten zdánlivý rozpor je tedy marginální. Les nezmizí, bude tady, i když my tu nebudeme. Věřím, že o tom není a nebude sporu.

Takže o co jde? Lesníci chtějí chránit les, přírodovědci chtějí chránit les. Je tu nějaký rozpor? Nu ano. Jde o určení toho lesa, konkrétně o jeho vizáž a utilitaritu. Lesník (tedy ne každý) chce chránit les proto, že plní funkce (půdoochranné, ekologické, rekreační, mikroklimatické, ekonomické, estetické a Bůh ví, jaké ještě), přírodovědec proto, že se chce nadít stavu, který funguje sám, a to nejen, aby ho mohl jaksi sobecky studovat, ale aby se mohla široká veřejnost přesvědčit, jak „TO“ příroda vlastně dělá. Paradoxně, tvrdí pak také, že i „jeho les“ ty žádoucí (tedy člověkem žádané) funkce plní. Zde už je cítit dost zjevný nesoulad. Lesník z profesní cti (a to myslím s respektem) nerad vidí neuspořádaný, zahnívající, funkce neplnící les, neboť byl veden vždy k tomu, že jen vzorový les takové funkce může plnit. A teď si řekněme otevřeně. Existují nějaké rozlehlé plochy lesa, na nichž by lesníci mohli studovat i alternativní hypotézu, že les po smršti nebo kalamitě se zotaví a že během zotavení i po něm bude plnit ty funkce, jako les udržovaný? A třeba i jiné a třeba i lépe? Naproti tomu přírodovědce tato představa láká, a to nejen badatelsky. Přírodovědec by pro sebe i pro druhé rád zachoval právě tu nedotčenost alespoň kousků toho, co si vládne SAMO, SAMO funguje, SAMO se rozvíjí, dospívá, odumírá a znovu se SAMO rodí. Oba přístupy jsou vrcholně didaktické. Čtenář už jistě ví proč.

Přejděme k největšímu kameni úrazu a to je třetí ochranářská otázka, „JAK“ předmět zájmu chránit. Má-li být dosaženo esteticky a funkčně vyvážených oblastí, kde stromy stojí tak, jak jsme je zasadili, probrali, podsadili, trochu vymýtili a zase zasadili, ve skladbě, kterou jsme naplánovali, není jiná šance, než užít lesnický přístup. Takový les ale nikdy nebude připomínat TO, co bylo na Šumavě před masivním ovlivněním člověkem. Bude to prostě spíše kategorie ochrany přírody, která se u nás nazývá „Přírodní park“. Má-li být naopak dosaženo alespoň kousku TOHO, co se blíží (a ono se TO hodně přiblíží) přírodě, je třeba uplatnit nástroj, kterému se moderně říká „zero management“, u nás už pejorativně bezzásahovost. Prostě jinak to nejde. Pak můžeme hovořit o parku Národním ve smyslu uznávaném ve světě.

Závěrem bez náznaku ironie nebo zášti doporučuji Martinu Říhovi, ať se jednoznačně přihlásí k zastáncům vzniku přírodního parku Šumava. Ať si neplete vědeckou metodu s praktickým pěstitelským přístupem a ať také prohlásí, že divočina nemá v naší republice místo. Já si osobně myslím, že by každý žák, student, učitel, podnikatel ... prostě občan, měl možnost alespoň jednou za život, vidět, že ve Střední Evropě není nutno vždy a všude poručit větru a dešti. Přeji si, aby si lidé vzpomněli, že příroda je mocná čarodějka. A také, kam se na ni hrabeme. Také se tomu říká pokora.

Martin Braniš