Kniha českého historika filosofie Radima Kočandrleho (nar. 1975) je zajímavou sondou do presokratického myšlení. Hlavním tématem je předsókratovské zkoumání přírody, a to zejména v Anaximandrově myšlení. Anaximandros (asi 610–546 př. n. l.) byl žák a nástupce Thalétův, jenž je považován za jednoho z prvních řeckých myslitelů. Právě zkoumání přírody stálo i u počátku západní přírodovědy, ale i celku západního filosofování, vždyť astronomické, meteorologické a geometrické výzkumy otevíraly cestu ke zkoumání všech věcí a dějů v celku světa. Dílčí zkoumání tak vedlo ke snaze pochopit podstatu přírody a celek jsoucího.

Studie je psána se značným vhledem do toho, co se zachovalo z Anaximandrova myšlení. Autor se neutápí v množství sekundární literatury a bravurně jde za svým cílem – podat výklad základních pojmů a myšlenek Anaximandrových. Je to především apeiron, bezmezno jako příčina všeho vznikání a zanikání, jako vše-sklenující základní a bezmezná přirozenost, jež tedy má charakter původní fysis, z níž vše přirozeně vzchází a co zároveň věčně trvá (H. Bergson hovořil o věčném trvání). Dnes si můžeme pod apeirem představit také sám bezedný základ světa, prabytí, z něhož vše vzniká jako z prvotní singularity, jejíž inherentní zákonitost v kosmu trvá. Martin Heidegger by pak mluvil o odpovídání základní jednoduchosti součtveří světa; ze zárodečného chaosu vzchází světlina bytí jako zákon a řád provládající vesmírem.

Apeiron je tak bezmeznou mocí přírody, „objímá a řídí“ celý svět, stojí u kořene vývoje kosmu. Anaximandrův pojem se stává i předchůdcem evoluční myšlenky: jde o základ pro diferenční vývojový pohyb, který vidíme v přírodě. Stojí-li apeiron u kořene světa, je tedy jeho principem (arché), počátkem a zdrojem všeho bytí. Princip zároveň vládne nad vším, co vzniká a dále se v čase vyvíjí.

Václavem Cílkem (nar. 1955) sestavená kniha je plná úvah o možném konci světa, pokud střízlivě nezhodnotíme jako lidstvo své možnosti. Různí autoři zde vyslovují své představy o konci a o jeho možném zdolání, kdy se pro lidstvo otevřou brány nového příběhu, který je povede po nalezené cestě do jiné budoucnosti. Erazim Kohák si zde všímá ekologické krize. Naše nadcivilizace jako by trpěla komplexem všemohoucnosti, pohybujeme se zatím v začarovaném kruhu myšlenky na nekonečný růst. Naše planeta je však konečná a s nekonečným růstem není slučitelná. Žijeme stále v jakémsi svévolném naladění, které nás žene bezhlavě dál za svým sobectvím. Proto je nutno dnes více než kdy jindy nalézat samotné předpoklady přežití, předpoklady udržitelného života.

Sám geolog a myslitel Cílek se zamýšlí například nad tím, jak to může dopadnout s naším evropským světem. Vzhledem k růstu vzdělanosti v Číně může dojít k tomu, že zde v Evropě skončíme za nějaký čas jako levná pracovní síla pro vzdělanou a inteligentní Čínu a Asii vůbec. Určité kroky k nápravě se již snad konají na ministerstvu školství a tělovýchovy (větší důraz na matematiku). Václav Cílek se dále zamýšlí nad rychlým vyčerpáváním ropy. Objevování nových ložisek jednou skončí, země jich nemá nekonečně mnoho. Za barel ropy se bude za deset let platit kolem 300 dolarů, ceny energií dále porostou. Snad půjde v našem příštím putování o to, zda si vezmeme k srdci Senekovu pravdu, že máme v každém okamžiku uvažovat a jednat ve shodě/harmonii s přírodou, a ne jen podle sebe, podle našeho voluntárního („lidsky“ nezodpovědného) egoismu a antropocentismu.

Kniha přináší vedle úvah myslitelů i praktické návody na přežití. Helena Štorchová například doporučuje mít doma stále určitou zásobu potravin, jež vydrží: vločky, oříšky, křížaly, a především vše, v čem je vitamin C. V dobách krizí a kolapsů je obtížné zachovávat dobrou náladu, přesto je zapotřebí v těchto chvílích zachovat klid a cit odevzdanosti vyšší síle, kdy se pocit štěstí zas může snáze objevit. Všichni se shodují na tom, že máme spoléhat spíše na sebe a své přátele, mít místo, kam nakonec utéct; kultivovat půdu našeho domova. Než ve strachu, je možno hledět do budoucnosti s mírným optimismem, s naladěním vyhlížejícím světlo na konci tunelu, světlo bytí.

Na myšlenku, že světlo pravdy je třeba neustále v jakékoli situaci hledat, klade důraz filosof K. Floss (nar. 1926). Vydal soubor svých úvah z dějin filosofie české (M. Habáň, J. L. Fischer) a světové (H. Küng). Na srdci mu leží především osud křesťanství, dále nutnost tolerance a prosazování dialogu mezi církvemi a jednotlivými náboženstvími, jak tuto toleranci nachází již v myšlení a působení J. A. Komenského. Neexistuje žádná univerzálně platná pravda, pravdu je nutno neustále tolerantně a důsledně hledat. Floss píše velmi jasně a výstižně o jednotlivých vybraných filosofech: jeho psaní je zároveň mile otevřené a čtivé. Před námi pak mohou vyvstat i nejsoučasnější problémy filosofie, týkající se metafyziky, postmodernismu, pragmatického myšlení, změn paradigmat v průběhu intelektuálních dějin Západu.

Mezi jednotlivými výklady probleskuje vždy Flossův vlastní názor, například jeho nechuť ke gnózi (v tom si notuje zejména s Tomášem Akvinským), která prý pohrdá tělem. Ve svém zamyšlení nad jednotlivými mysliteli spěje Floss až k heideggerovskému požadavku „promýšlení již dříve myšleného“, a tedy i k náznaku ryze vlastní syntézy myšlení. Proto ho fascinuje také Hegelovo myšlení (jak se jím zabývá Küng), neboť představuje dynamické a dějinné myšlení systematicky propojující filosofii, vědu a náboženství. Podobnou univerzální snahu nacházíme i u našeho autora; proto je podnětné se s knihou o hledání duše zítřka seznámit – ukazuje do budoucnosti. Jaká bude naše budoucnost – o tom rozhodujeme již nyní, zdali v čele států budou stát vskutku moudří politici, zda povedou svůj národ ke skutečné vzdělanosti, zda náročné situace, které lidstvo čekají, budou zvládat masarykovsky: pro lidi, a přece neantropocentricky – vědou a uměním.