Ekoetika

Emílie Strejčková
Jeden z komentáře k seminářům Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) na Novotného lávce  ze dne 6.6. 2006 (STREJČKOVÁ, Emílie. Ekoetika. InZpravodaj STUŽ. Praha : STUŽ, 2006. s. 22-23. Dostupný z WWW: <http://www.stuz.cz/Zpravodaje/zpr0601.pdf>.).

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Ekoetika

2007-04-16 21:48:39

Emílie Strejčková

Jeden z komentáře k seminářům Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) na Novotného lávce  ze dne 6.6. 2006 (STREJČKOVÁ, Emílie. Ekoetika. In Zpravodaj STUŽ. Praha : STUŽ, 2006. s. 22-23. Dostupný z WWW: <http://www.stuz.cz/Zpravodaje/zpr0601.pdf>.).

Vážení přátelé,

myslím, že bych nedokázala v rámci diskuze říci stručně, co mám na srdci, tak je to zde černé na bílém. Méně se tak vnucuji. Je možné se i vracet a promýšlet, třeba i co a jak dál ve směru, který mám na mysli. (Čerpám z celoživotních zkušeností. Matka byla učitelkou matematiky a biologie. Pojem ekoetika určitě neznala, ale dovedla vychovávat k respektu vůči přírodě. I já se snažila tak učit a vychovávat. Pak jsem jako úřednice státní správy hájila zájmy přírody a viděla obrovské rozdíly mezi těmi, které ekoetika minula a kterých se dotkla. I zatoužila jsem vytvořit prostor specializovaný na usnadňování doteků mezi dětmi a dobře připraveným, pestrým a hodnotným přírodním prostředím, aby vznikla šance, že k němu najdou pozitivní, přímý a aktivní vztah. Cíl: vytvořit vhodný terén pro pěstování ekoetiky. Proto jsem deset let věnovala zřizování ekocentra a dva roky výzkumu „Odcizování člověka přírodě“ (Strejčková et al., 2005).

Člověk-příroda a mezi tím spousta vazeb. Jsme vývojově velice mladý živočišný druh. Dokonalé, v rámci Země a snad i vesmíru rozvinuté přírodní prostředí nás učinilo čím jsme. Vypiplalo si nás během více než tří miliónů let, až když byl stůl života již dokonale prostřený. Jeden ze dvou důvodů, proč se angažuji v oblasti ekologie a snažím se hledat optimistický výhled je následující. Doufám, že jako homo sapiens jsme zatím v období tak zvaného prvního vzdoru. To je období, kdy dítě zjišťuje, co si může dovolit. Kolem druhého roku svého věku si uvědomilo samo sebe a zkouší si na dospělácích vynutit respekt a zkouší, co se dá tak všeobecně podnikat . Je to období zvýšeného nebezpečí pro dítě i pro věci v jeho dosahu. Nemá ani vědomosti, ani zkušenosti. (Pro lepší představu: můj kdysi dvouletý Martin stál na židli, strkal ručičku do masového strojku a řval „Sám mele, sám točí!“) U dítěte rozumně vychovávaného toto období brzy odezní a ono pochopí, že je v jeho zájmu okolní dospělé respektovat. Někdy ho poučí až pořezaný, případně popálený prstík, rozbité kolínko, či jiná drobná „katastrofa“. Někdy pomůže až nemocnice, ale může se také stát, že nepomůže už nic.

Ekoetika nebo také bioetika pro mne znamená vychovávat v duchu poznání, že není moudré – není v zájmu lidstva odporovat přírodním zákonitostem. (Mravenec nemá šance pochopit a nějak významněji ovlivnit život lidské společnosti a ani my nemáme šance přizpůsobit svým potřebám přírodní řád. Opak je možný a žádoucí.) Jenže, abych mohla poslouchat, musím si s přírodou rozumět, musím rozvíjet dovednosti vzájemné komunikace, všemi smysly, s využitím všeho, čím nás matka Příroda obdařila, tedy nejen malými částmi šedé kůry mozkové, ve kterých kumulujeme ekologické vědomosti.

Antropocentrizmus-biocentrismus a zase spousta variant mezi tím. Je středem vesmírného systému Země nebo Slunce? Trvalo staletí než se vžilo, že skutečně nejsme středem vesmíru, ale v tomto případě bylo dost času na šíření pravdy. Co bychom jako rodiče dělali, kdyby naše dítě paní učitelka učila, že Země je středem vesmíru? Smířili bychom se s tím stejně snadno, jako se smiřujeme s výchovou antropocentrickou? Naprosto důsledné seznamování dětí se skutečnou realitou života bezpočtukrát propojenou s životem na naší planetě považuji za nepostradatelnou součást ekoetiky a biocentrizmus za ústřední princip vedoucí k udržitelnějšímu životu. Vzpomínáte, byla nás většina pro život, když se při vzniku hlasovalo o názvu této společnosti (STUŽ)? Nyní je situace taková, že většina antropocentricky vychované společnosti demokraticky rozhoduje. Tím se stává, že ochrana přírody je jen malá součást velkého balíku problémů životního prostředí člověka. Že zbylá místa s ještě nějak zachovalými přírodními systémy mají sice největší biodiverzitu a tedy také hodnotu, ale nejmenší cenu z hlediska současné ekonomiky. Že pro lepší úroveň parků a zahrad vzděláváme důkladněji více odborníků a vyčleňujeme podstatně více prostředků na údržbu jednoho hektaru, než na přírodně cenná a lidskými silami po zničení již neobnovitelná území (byť chráněná zákonem).

Druhý důvod, proč se angažuji v oblasti ekologické výchovy vychází z poznatků našeho dvouletého výzkumu „Odcizování člověka přírodě“. Genetika malých dětí je taková, že očekává, potřebuje k optimálnímu rozvoji osobnosti kontakty s tím nejsložitějším a nejrozvinutějším, co existuje, v čem probíhala naše evoluce, a to je přírodní prostředí. Je snadné a pohodlné ztotožnit se s těmi, kteří pasivně krčí rameny a říkají, že snad pomohou změnit současné společenské paradigma drobné přírodní katastrofy. Z toho by vyplývalo, že budu-li pasivní, nejlépe pomohu Přírodě, aby výchovný prostor dostaly už konečně ony katastrofy. Jenže zůstanu-li vně působení virtuální reality všech současných masmédií (které nám vsugerovávají, že vše je OK, že životní prostředí se stále zlepšuje; a společenské klima doporučuje tomu věřit) tak vně mohu pozorovat, že oněch výchovných drobných katastrof je už nyní dost a dost. Přibývání klimatických výkyvů, povodní, tání ledovců, zrychlující se úbytek biodiverzity, pokles hladin spodních vod, cizorodé sloučeniny v půdách a jejich zhutňování…

Není určitá podobnost mezi platonickou láskou a teoretickým šířením ekoetiky?

Náš stát se zavázal dodržovat Úmluvu o právech dítěte, ve které se mimo jiné stojí:

-         …nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem…

-         …státy zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoje dítěte…

-         …výchova dítěte má směřovat k posilování úcty k přírodnímu prostředí…

(ČSFR, 1991)

Je převažující teoretické vzdělávání a jednostranné upřednostňování vzniku konzumních návyků u dětí v jejich nejlepším zájmu? Umožní jejich optimální duševní a tělesný rozvoj současná konzumace zprostředkovaných virtuálních informací místo cílevědomého rozvíjení vlastní vitality? Je v zájmu ekoetiky pasivita a používání růžových brýlí?

Literatura

  • Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR). Federální ministerstvo zahraničních věcí. Sdělení ze dne 6. února 1991 č. 104/1991 Sb. Úmluva o právech dítěte. Český překlad Úmluvy dostupný také z WWW: <http://www.detskaprava.cz/soubory/umluva.pdf>.
  • STREJČKOVÁ, Emílie et al. Výzkum odcizování člověka přírodě. Praha, 2005. Závěrečná zpráva. 998/99. Zájmové sdružení Toulcův dvůr : provozovatel Ekologického centra hl. m. Prahy. Dostupný také z WWW: http://www.detiamesto.cz/index.php?page=vypis&id=35
  • Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ) [online]. Praha : STUŽ [cit. 2007-04-08]. Dostupný z WWW: . ISSN 1802-3053.

Nejaktuálnější články stejného autora (stejných autorů)