Environmentalismus hledá model, podle kterého by žil (nebo mohl žít) člověk v (harmonii s přírodou, přestože ji stále více využívá. Tím modelem je pro mnohé konzervativní „zelené“ koexistence organizmů a prostředí v té formě, jak je pojímána klasickou „odumovskou“ ekologií nebo představami Arne Naesse o deep ecology. Předobrazem života takového člověka je pokud možno absolutní soulad s ději v přírodě, spravedlivá účast na koloběhu látek a vyrovnané rozdělování (přerozdělování) energie mezi jednotlivými členy společenstva. Původní (i žádaná budoucí) lidská role v ekosystému je chápána jako nevybočování z rámce průměrného (nepřemnoženého, neinvazivního a nedominantního) druhu, který nemá ani charakter drsného predátora ani parazita. Obecně je přijímán názor, že dnešní člověk do tohoto modelu nezapadá a to, že je špatné. Podle mnohých „nekonzervativních“ a s výše uvedeným paradigmatem nekonformních intelektuálů se ale paradoxně člověk podle zákonů přírody „ekologicky“ vlastně chová. Jako jiné evolučně úspěšné druhy usiluje o maximalizaci svého podílu na přisvojování zdrojů (materiálních i energetických) ve snaze zvýšit pravděpodobnost přežití a zabezpečení vývoje svého potomstva. Tento myšlenkový směr namítá, že s člověkem a jeho vztahem k přírodě a jejím ovlivňování netřeba nic dělat, neboť vše se děje podle zaběhnutého evolučního plánu. Tak jak to tedy je? A co se s tím dá (má-li se vůbec) dělat?