Udržitelný rozvoj

Šárka Hlistová

Termín udržitelného rozvoje by neměl být chápán jako protimluv, ale jako cíl, k němuž se snaží zodpovědní a informovaní jedinci přiblížit. Těmi by měli být nejen jednotliví lidé a obchodní společnosti, ale i státy a mezinárodní organizace.  Jakými prostředky se tedy snaží naše společnost rozvoj udržet?

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

Udržitelný rozvoj

2011-05-13 10:27:32

Šárka Hlistová

Termín udržitelného rozvoje by neměl být chápán jako protimluv, ale jako cíl, k němuž se snaží zodpovědní a informovaní jedinci přiblížit. Těmi by měli být nejen jednotliví lidé a obchodní společnosti, ale i státy a mezinárodní organizace.  Jakými prostředky se tedy snaží naše společnost rozvoj udržet?

O devastujícím důsledku lidské činnosti na krajinu se mluví již asi padesát let. V roce 1972 vyšla kniha Limits of Grow[1], která pomocí počítačové simulace představovala svět v budoucnu za předpokladu, že bude lidstvo pokračovat v tehdejším způsobu života a jeho počet bude nadále růst. Kniha vzbudila ve své době obrovský ohlas a vyvolala velmi ostrou debatu o vlivu lidského jednání na přírodu. Zjednodušeně řečeno, teprve tehdy začala být skutečně řešena otázka lidské odpovědnosti za životní prostředí a jejích důsledků pro další generace. Od této chvíle vznikla řada programů na mezinárodní[2], státní i lokální úrovni, které se snaží zmírnit důsledky lidské činnosti na životní prostředí. Snaží se ale také přesvědčit světovou veřejnost o hrozbě nezodpovědného jednání. Dnes existuje již jen malá skupina lidí, která popírá zásadní vliv člověka na planetu[3].

Již velmi brzo po vydání knihy Limits of Grow vznikla teorie, jejímž jádrem a cílem je kompromis mezi technickým pokrokem a společenským růstem s minimalizací škodlivých vlivů člověka na planetu, při snaze zlepšit úroveň života v chudých oblastech světa. Východiskem je tedy: „takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“[4] Tato koncepce byla rozpracována ve zprávě pro Světovou komisi OSN pro životní prostředí a rozvoj (WCED) nazvané Naše společná budoucnost v roce 1987. Tato zpráva měla být mezinárodním politickým programem, deklarací společných cílů při zachování životního prostředí. Její záměr ale nebyl zdaleka naplněn a dnes její funkci na mezinárodní úrovni plní spíše Agenda 21, akční plán přijatý na Summitu země[5] a dále také partikulární a regionální dohody zaměřené na konkrétní sféru ochrany. Takovéto smlouvy však mohou být ve svých důsledcích mnohem účinnější a efektivnější.

Jak ale vypadá ochrana životního prostřední a snaha o konzervaci krajiny dnes a jak vypadala dříve? Za minulého režimu bylo životní prostředí chráněno minimálně. Vzhledem k tehdejší doktríně byl důraz kladen hlavně na rozvoj průmyslu. Životní prostředí a krajina obzvláště byly tímto trendem nevratně poškozeny. Zároveň ale prosazování státního ekonomického zájmu v relativním nedostatku nedávalo možnost masového konzumování statků a tedy i nadměrnému vzniku komunálních odpadů. Typicky se problém s nedostatkem surovin snažilo politické centrum řešit důslednou recyklací, ale ne vždy úspěšnou. Významné bylo v minulosti i utajování informací z oblasti životního prostředí a zdraví, díky kterému záleželo jen na politickém ústředí, kolik informací se k veřejnosti dostane[6]. Možná i kvůli nedostatku informací se v tehdejším myšlení neřešil dopad lidské činnosti, hlavně těžby a scelování polí, na krajinu a její rovnováhu.

Po revoluci se situace začala rychle lepšit – nejen zveřejněním mnoha zpráv o stavu životního prostředí v Československu, zakládáním neziskových organizací,[7] ale i vědomou změnou chování obchodních společností a jednotlivců k přírodě. V současnosti chrání legislativně tuto oblast zákon o životním prostředí a zákon o ochraně přírody a krajiny[8], stejně jako řada mezinárodních smluv. Jednou z takovýchto smluv je i Evropská úmluva o krajině. Ta vznikala na půdě Rady Evropy a od roku 2002 je smluvní stranou také Česká republika. Legislativa týkající se ochrany životního prostředí se rozrostla před vstupem do Evropské unie, hlavně ale po něm o implementované směrnice a nařízení.

Termín udržitelného rozvoje by neměl být chápán jako protimluv, ale jako cíl, k němuž se snaží zodpovědní a informovaní jedinci přiblížit. Těmi by měli být nejen jednotliví lidé a obchodní společnosti, ale i státy a mezinárodní organizace.  Jakými prostředky se tedy snaží naše společnost rozvoj udržet?

Dnes je nevýznamnější formou regulace ekologicky škodlivého jednání zpoplatnění znečišťovatelů. Tou jsou například odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, poplatky za odnětí pozemků určených k plnění funkce lesů nebo úhrady z dobývacího prostoru a vydobytých nerostů, či nejobecnější poplatky za znečišťování ovzduší, vody a uložení odpadů. Pokud se v budoucnu podaří optimálně nastavit cenu takových poplatků a zároveň zajistit použití takto vybraných peněz na obnovu krajiny a životního prostředí obecně, pak jde asi o nejvhodnější způsob regulace těchto negativních jevů způsobených člověkem. Nejen, že by byly použity adresně na zničené místo, ale znečišťovatelé by si více uvědomovali svůj vliv na přírodu. Zároveň je to nejvhodnější řešení problému externalit, kterým je nejvíce zatíženo tradičně právě životní prostředí. Pokud bude stanovena cena za přiměřené znečištění, umožňující samočištění a obnovení přírodní krajiny, pak jej jsou společnosti nuceny započítat do svých nákladů a bude je nutit k hledání levnějších a ekologičtějších řešení. Příkladem, jak se dá takový systém použít, mohou být emisní povolenky. Jiným příkladem je ekologická daň, která se promítá do ceny paliv podle jejich ekologické náročnosti. Ta však může mít pro Českou republiku ještě jeden dopad – může zbrzdit těžbu hnědého uhlí.

Běžným způsobem, jak donutit znečišťovatele respektovat předpisy na ochranu životního prostředí, jsou pokuty za překročení limitů. Vzhledem k vyspělosti diagnostické techniky v ČR se dá předpokládat, že jakékoli větší porušení zákona lze v brzké době zjistit a určit zdroj znečištění[9]. Pokud by bylo naším zájmem zefektivnit i pokutování znečišťovatelů, pak asi jen zefektivněním státního dohledu a přísným trestáním těchto prohřešků.

Jinou variantou, jak ovlivnit vliv člověka na krajinu je změna orientace při výrobě energie z neobnovitelných zdrojů na obnovitelné. Efekt tohoto trendu, velkoryse podporovaného dotační politikou Evropské unie, se může ukázat až v dlouhodobějším měřítku. Jistě se nevedou spekulace o pozitivním využití solárních a větrných elektráren jako alternativ ke konvenčním tepelným a jaderným. Nicméně je jisté, že i tyto zařízení zasahují do krajinného rázu. Jejich použití se musí vždy konkrétně zvažovat, už kvůli okamžitým záborům zemědělské půdy, které s sebou nesou, nebo kvůli ohrožení okolních ekosystémů. Tato rizika by se měla vážit minimálně stejně zodpovědně, jako u jiných zřízení podobného rozsahu. Nejsem si jistá, zda se toto děje - až časem budeme moci zjistit, jaká je skutečná životnost solární elektrárny a zda by si na sebe větrná elektrárna vydělala, pokud by nebyla dotována její výroba, nákup i prodej vyrobené energie.

Další z významnějších možností, jak zlepšit ekologickou situaci u nás, je zapojení neveřejných subjektů – tedy firem a domácností do aktivní spolupráce v programech šetrných k životnímu prostředí. Takovými dobrovolnými nástroji jsou vedeny k čistší produkci a environmentální strategii na trhu. Ziskem je jim zvyšování prestiže u veřejnosti, ale i snižování nákladů výroby.

Výrobky ekologicky šetrně vyrobené pak mohou obdržet certifikát nebo značku „Ekologicky šetrného výrobku[10]“ nebo ekoznačku EU „The Flower“ a další. Vzhledem k vysoké ceně při pořízení takového certifikátu by bylo jistě záhodno informovat veřejnost, co konkrétně tyto symboly na výrobcích, zvlášť potravinách, znamenají. Je jistě žádoucí, aby se náklady vynaložené do této obchodní strategie společnostem vrátily a přinesly kýžený efekt. Proto je povinností nejen Ministerstva životního prostředí, ale i Evropské agentury pro životní prostředí, přinést maximum informací pro lepší zavedení ekoznaček do povědomí lidí, stejně jako tu, že výrobek s ekoznačením se zařadí mezi prioritně nakupované zboží všemi institucemi, které používají systém zelených zakázek.

Nutnou součástí snažení o dosažení rovnováhy k udržitelnému rozvoji je informovanost a vzdělanost zúčastněných. Proto by měla být ekologická výchova nenásilnou součástí školní výuky. Nestátní neziskové organizace, kterých je dnes v České republice okolo stovky, by mohly být více zviditelněny a jejich činnost prezentována v médiích.

Na všechny uvedené výtky jsem navrhla velmi levné a z podstaty naší legislativa a správy původní řešení. Skutečným problémem, který nám dnes brání v řešení aktuálních ekologických problémů a jejich prevenci v budoucnosti, je ale bohužel asi někde jinde. Netransparentní a pomalá práce celého státního aparátu, implementací evropských směrnic v poslanecké sněmovně počínaje a neschopností vyřešit spor o řešení na Šumavě napadené kůrovcem konče, je překážkou, která brzdí nejen rozvoj ochrany životního prostředí. Prostředky však jsou. Od roku 2002 do roku 2006 se ztrojnásobily.

Na závěr bych ještě ráda uvedla výsledky Centra pro výzkum veřejného mínění sociologického ústavu AV ČR[11]. Mírně nadpoloviční většina dotázaných obyvatel s myslí, že se republika stará o životní prostřední přiměřeně, každý dvacátý si myslí, že přehnaně. Čtyřicet dva procent dotázaných si myslí, že se stará o životní prostředí nedostatečně. Většina dotázaných hodnotí ekologickou činnost parlamentu, vlády a krajů spíše špatně či špatně, mnohem lépe dopadají obecní úřady a neziskové organizace. Zájem o informace týkající se životního prostředí v České republice mají podle svých slov více než dvě třetiny občanů, zároveň, ale padesát pět procent z dotázaných tvrdí, že má informací nedostatek. Možná i takový jednoduchý průzkum by mohl poukázat, kde jsou nedostatky v organizaci ochrany životního prostředí a krajiny.

 


[1] Donella H. Meadows, Limits to Growth: A Report for the Club of Rome's Project on the Predicament of Mankind Universe Books, 1972.

[2] Nejvýznamnější je jistě Světová komise OSN pro životní prostředí a rozvoj (WCED).

[3] Například Václav Klaus, Modrá, nikoli zelená planeta; Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?, Praha,  Dokořán, 2007.

[4] Naše společná budoucnost: Zpráva mezinárodní komise OSN pro životní prostředí, Výtah , Brno, Ekocentrum, 1991.

[5] Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, uskutečněná od 3. do 14. června 1992 v Rio de Janeiro.

[6] Příkladem může třídenní zpoždění o havárii v Černobylu.

[7] Například Sdružení Tereza.

[8] Zák. 17/1992 Sb. a Zk. 114/1992 Sb.

 Viz. integrovaný registr znečišťování životního prostředí  - http://www.irz.cz/.

Http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100934s_oe90707.pdf.