„Nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji půjčujeme od našich dětí.”

Lenka Mařincová

Říká se, že dnešní svět je velice hektický. Lidé žijí v neuvěřitelně rychlém tempu a často vnímají pouze věci, které momentálně řeší. Dívají se pouze jedním směrem. Málokdo se zastaví a poohlédne kolem. A je to škoda.

Stažení

Data o stažení nejsou doposud dostupná.

„Nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji půjčujeme od našich dětí.”

2011-05-13 10:34:23

Lenka Mařincová

Říká se, že dnešní svět je velice hektický. Lidé žijí v neuvěřitelně rychlém tempu a často vnímají pouze věci, které momentálně řeší. Dívají se pouze jedním směrem. Málokdo se zastaví a poohlédne kolem. A je to škoda.

Jako malá holka jsem milovala vůni starých fotografií. Babička jich měla plný pytel a pečlivě je schovávala ve skříni. Ta vůně byla zvláštní. Byla to směs dřeva, zatuchlého papíru, plynoucího času a nejrůznějších příběhů. Na jedné fotografii stojí pán. Číší z něj respekt, uznání a víra. Ten pán s krátkým knírem a vlídným pohledem je můj praděda. Hajný praděda František. Bydleli s babičkou na hájence uprostřed lesů, těsně pod kopcem Strážiště. A nejen můj děda tam strávil své dětství, ještě další dvě generace naší rodiny. Vánoce 1930. V rohu místnosti s dřevěnou podlahou stojí kachlová kamna a vedle nich moje prababička, držící v náručí mého rozesmátého dědu Jana. Praděda František právě zdobí jejich nový vánoční stromeček. Upřímně řečeno, není to zrovna výstavní kousek. A tak to vypadalo každý rok. Jako správný hajný nikdy nepřinesl krásný, rovný a pravidelný strom, ale ten, kterého mu „nebylo líto“. I když toto jsou silná slova…neumím slovy vyjádřit to, co on gesty. Říkával, že les nám dává život a pokud si ho nebudeme vážit, náš život to ohrozí. A i tento, z našeho úhlu pohledu, ošklivý stromeček, je darem přírody. Praděda František zemřel před 27 lety. Někteří staří lidé často říkají: „Toho já se už nedožiji…“ V případě mého pradědy Františka si ale někdy říkám: „Milý pradědečku Františku, je mi líto, že to musím říci…ale jsem ráda, že ses tohoto nedožil…“

 

 marincova

 

Hájenka mezi lesy tam stojí pořád. Je protkaná vzpomínkami naší rodiny. Tak často jsme tam chodili na procházky, že znám skoro každý kámen, skoro každý strom. Děda František je již po smrti, jeho syn je můj děda Jan a já, jeho vnučka, nejsem malá holka. Už se ale po tomto území nepohybuji s tou známou jistotou. Některé opěrné body zmizely, jiné se změnily, přesunuly. Praděda by si připadal jako v jiném světě. Ten hluboký les, který obklopoval jejich kouzelný dům, tu není. Stejně tak mohutný kaštan majestátně se tyčící na dvoře plném husté trávy, čtyři břízy stojící u vjezdu ohlašující narůstající vítr, ani prašná cesta…  jdu po asfaltové silnici, minu betonové parkoviště, kontejnery na smíšený odpad, starou televizi, umyvadlo a haldu starého pletiva, poutač cestovní kanceláře hlásající něco ve smyslu „strávené dovolené v lůně přírody“… ach… dojdu na onen dvůr. Podívám se proti slunci a slyším hlas své babičky: „Ach můj Bože, kam se to všechno podělo… to dřív tam a tam bývával remízek… a tuhle alej jsme sázeli tehdy a tehdy…“ Ano. Čas plyne a krajina se mění.

Každého z nás zajímá něco jiného. A jak čas plynul, každý jsme si zvolili svoji životní dráhu - nejen osobní, ale i profesní. I já jsem si zvolila směr, kterým by se moje kroky měly ubírat. A jelikož si člověk postoje ke spoustě věcí utváří během dětství, kladný vztah k přírodě mi zůstal a i nadále ovlivňuje můj život. Nyní i já žiji svým rychlým studentským životem, ale cítím, že mé studium mě učí pozorovat tyto změny mnohem více a nad vyprávěním mých prarodičů přemýšlet. Přeci jen je to součást mě, tam někde jsou moje kořeny a v sobě nesu část svého pradědečka Františka. Bojovníka za ošklivé stromečky a životodárnou krajinu.

Je jasné, že krajina, jak ji známe my, není ta původní. Člověk ji neustále přetváří. A dotýká se to všech jejich složek a částí. Již v úvodu jsem naznačila úmyslné kácení stromů. To je dle mého názoru příkladná ukázka toho, jak se čerpají obnovitelné zdroje. Je naprosto přirozená věc, přeci jen náš život je holý boj o přežití. Ale problém, který se často objevuje a opakovaně se na něj upozorňuje, je klíčový. Samotný les není schopen se obnovit přímo úměrně naší spotřebě. Nadměrnou spotřebu obnovitelných zdrojů kritizují stovky vědců a analytiků. To ale nestačí. Tento problém by měli hlavně vidět obyčejní lidé. Ti, kteří jsou obklopeni krajinou, kterou den co den využívají. Napadlo mě, že člověk sám od sebe neumí něčím šetřit. Musí se to učit. A taky to může být tím, že člověk nikdy nebyl v opačné pozici. Zní to možná trochu utopicky. Ale kdybychom se náhodou ocitli na opačné straně mince, mnoho věcí bychom si uvědomili a možná se pak začali chovat úplně jinak.

Ozve se burácející zvuk a kolem projede auto rychlostí blesku. Na vymleté silnici poskočí a po tvrdém dopadu pokračuje ve své agresivní cestě. Před několika lety tu proběhla masivní kampaň s rázným heslem: „Asfaltová cesta ke každé chatě!“ Ano. Ovšem. Chápu to. V důsledku rozvoje regionu a infrastruktury to byl logický krok. Bohužel ale peníze na opravu momentálně nejsou. Silnice je kolem hájenky tak rozbitá, že si lidé vytvořili paralelní cestu kolem po louce. Jejich volba a důsledky. Podíváme-li se na to i z jiného pohledu… nevidíme pouze auto, ale ocel, ropu, výfukové zplodiny, sílu motoru,… atd. Kdyby nebylo ropy, nebylo by tu ani auto a dost možná ani silnice… k lidské smůle (či štěstí?) ale ropa patří mezi neobnovitelné zdroje, a tak zatímco já tu píši o vzpomínkách naší rodiny, stovky výzkumných pracovníků se snaží přijít na efektivní náhradu. Uvidíme, jak budou úspěšní. Vše je však jen otázkou času… Čím jsem starší, vnímám čas mnohem reálněji, a tak mi i dochází, jak čas rychle plyne a lidské hodnoty se mění. Zároveň mě i trochu děsí, jak v dnešní ekonomicky přemýšlející společnosti si největší hodnotu získala měna. A touha po zdrojích bude čím dál silnější, na krajinu kolem nás bude brán čím dál tím menší zřetel.

Tady můžeme přesně vidět, jak se společnost, ve které žiji já v roce 2010, rapidně liší od té pradědečkovy. On se nehnal za penězi, zdroji, majetkem. Nehnal se za mocí. Prostě žil a vážil si toho, co má kolem.

Uprostřed dvora je velké ohniště. Místo úhledně srovnaných polínek se kolem dokola povalují plastové lahve. Dědeček opět utrousil něco jako: „Toto za nás také nebývalo“. Ano. Nebývalo. S rozvojem technologií došlo k masivnímu nárůstu nových jevů, mezi které zajisté patří obyčejná plastová lahev. Narážím zde na problematiku znečišťování a recyklování odpadů. U tohoto případu můžeme asi nejvíce pozorovat, jak často a moc jsou lidé ke krajině kolem lhostejní. Logickým následkem pak je, že část moderních technologií je zaměřena právě na toto odvětví a jejich soustředění na snižování znečištění a pokroky v recyklaci. I přesto si ale myslím, že i přes veškerou snahu technologií překročit „recyklační past“, ten největší díl práce je na lidské populaci, na nás, a jednom kouzelném slovesu: „Já chci…“

Většina těchto problémů se řeší na globální úrovni. Mnoho lidí dnešní doby se ale právě tohoto slova stydí, bojí či ho ignorují. A možná mají pocit, že se jich to vůbec netýká. To známé: „Mysli globálně, jednej lokálně“…. Kdyby se každý člověk na světě zeptal svého dědečka, babičky a zavzpomínal na prarodiče. Kdyby každý z nás uznal, že i my jsme dílo přírody. Kdyby každý z nás vzal kousek krajiny jako jeho minulost a součást. Kdyby… byl každý vůči tomuto dílku cítil alespoň více zodpovědnosti a při poškozování pocit viny.

Nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji půjčujeme od našich dětí.” - Vždycky, když čtu tento citát od Antoina de Saint-Exupéryho, říkám si, že naši prarodiče se tak chovali. Můj praděda František si půjčil ten „můj kousek zodpovědnosti“ a předal mi ho. Já teď cítím pocit viny… nepředám ho své vnučce, pravnučce v tak krásném stavu...

Možná je právě teď ten správný čas na změnu. Mnohdy se veškeré naděje budoucnosti světa upínají na mladé generace, na nás. Myslím, že právem jsme označováni za mobilizátory společnosti. Tak proč toho právě teď nevyužít? Krajina kolem nás a můj praděda František z dálky volají… A já? Netvrdím, že veškeré změny a vynálezy moderní doby jsou špatné a kontraproduktivní. Jsou to ale vždy jen věci, hmotné předměty, které jsou výsledkem lidského bádání, činnosti. A citové pouto k přírodě tu někdy chybí…

Tak sbírám onu plastovou láhev z ohniště a loučím se s virtuálním světem mého pradědečka Františka Mařince, s krajinou, kterou možná už nikdy neuvidím…a trochu se obávám, jak bude vypadat fotografie z roku 2040. Vlastně… proč se obávám? Bude to obrázek, který jako zrcadlo odrazí naši, moji a Vaši, míru zodpovědnosti a úcty k přírodě.