Včera skončila v brazilském Rio de Janeiru historicky největší konference OSN. Toto setkání představitelů celkem 194 států světa je plně věnováno problematice udržitelného rozvoje. Uskutečnilo se skoro na den přesně po 20 letech od Summitu Země, který byl jedním z prvních velkých mezníků pro politický vývoj nejen ochrany životního prostředí, ale také pro vytváření strategií rozvoje celé planety. Kontrast s iluzemi, které jsme do jednání tohoto typu vkládali, ilustruje historický projev Josefa Vavrouška na konferenci v Riu de Janeiro v roce 1992.

V podtitulu konference je heslo „Budoucnost, kterou chceme“ a za hlavní cíl si tento světový summit klade zajištění „blahobytu“ pro obyvatele celé planety. Základním blahobytem ovšem musíme rozumět, jak zdůraznil v úvodní řeči generální tajemník OSN Ban Ki-mun, především možnost dýchat čistý vzduch, pít nezávadnou vodu a mít dostatek jídla.

Summit Země, který se konal v Rio de Janeiru před 20 lety, přinesl několik viditelných výsledků, jejichž pozitivní vliv na celosvětové dění můžeme pozorovat dodnes – ať už se jedná o Rámcovou úmluvu OSN o ochraně klimatu, Úmluvu o biologické rozmanitosti, či dokument s názvem Agenda 21 (rozuměj pro 21. století). Právě poslední dokument, vlastně soubor pouhých doporučení a koncepčních návrhů pro většinu oblastí lidského působení, bývá někdy označován jako bible udržitelného rozvoje ‑ představuje základní východisko politických a praktických úvah o udržitelném rozvoji, které většina politiků na západ od našich hranic dobře zná a hojně cituje ve svých projevech (a část z nich jím dokonce řídí své rozhodování). Letošní konference se zabývá především dvěma okruhy problémů – „zelenou ekonomikou a problémem odstranění chudoby“ a „reformou institucí“. Zelenou ekonomikou je myšlen především rozvoj těch odvětví ekonomiky, které využívají technologie s nízkými nároky na energie, dopravu, suroviny, a vyžadující vysoké zapojení lidské práce, především intelektuální. Změny v ekonomice mají zachovat prosperitu, přitom však zajistit, aby působila co nejmenší škody. Všeobecně se ví, že současná podoba ekonomického rozvoje nikde na světě – a globálně už vůbec ne – nemá udržitelný charakter a že „by se s tím mělo něco udělat“. Konkrétní řešení se hledají především v  systémovém omezování negativních dopadů, což by navíc mohlo podpořit zaměstnanost, a vytvořit zajímavou nabídku pracovních míst. Reformou institucí je myšlena hlavně reforma systému OSN, která by více respektovala principy udržitelného rozvoje. O Summitu Rio+20 z tohoto hlediska všeobecně píší a přemýšlí „zeleně orientované“ informační zdroje, a ve velké většině hovoří o velkém zklamání i tak malých očekávání – viz autentické zpravodajství Jana Stejskala přímo z Ria na Ekolistu, http://ekolist.cz. I ve velkých a nejen českých médiích se většinou objevují pochybnosti stručně popsatelné slovy: „Máme na to (různá environmentálně příznivá řešení, dle zaměření textu) ještě i v době ekonomické krize?“ Primitivní trade-off model, tedy využití finančních prostředků způsobem „něco za něco“, reflektují skeptické ohlasy i v našem tisku. Argumenty Bjorna Lomborga, jehož text se objevil ve čtvrtečních Hospodářských novinách (Ekologický summit míří na špatný terč, HN 21. 6. 2012), zavánějí demagogií povědomou z doby už dosti minulé: je těžko uvěřit, že by investice do zelených technologií atd. chyběly jinde a nebyly perspektivní z dlouhodobého hlediska, a že by technologický pokrok nemohl překonat některé obtíže, kterým zrovna teď čelí.

Také druhé hlavní téma konference skončilo neúspěchem. Jak říká Bedřich Moldan, díky rozdílným požadavkům různých zemí a spěchu v závěry vyjednávacího procesu, kdy bylo potřeba dokument upravit do všeobecně přijatelné podoby, nebyl schválen původní závazek vytvořit z Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) plnohodnotnou agenturu Spojených národů, jejíž vznik podporovala především Evropská unie, ale i zástupci afrických zemí. O ustavení této nové součásti OSN, tzv. Světové environmentální organizace, se hovoří už cca 10 let (jejím proponentem byl např. Jacques Chirack) – jeden z prvních návrhů na její zřízení zazněl dokonce již před 20 lety v projevu našeho prvního federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška na Summitu Země. Závěrečný dokument „The Future We Want“ se ovšem k tomuto kroku nezavazuje; a neplánuje ani významné posílení kompetencí organizace UNEP (funguje v rámci OSN od r. 1973, byla ustavena jako jeden z výsledků konference ve Stocholmu v r. 1972, její tehdejší mandát není ovšem dnes naplňován). Plánované zřízení postu vysokého představitele (ombudsmana) OSN pro příští generace, který by vedl malý úřad koordinující již existující agentury a instituce a mj. by zajišťoval veřejnou debatu o tomto dlouhodobém zájmu, se nakonec také nebude konat. Tento návrh podporovala především Evropská unie, ale také Kanada, Austrálie, Norsko a Švýcarsko.

Na tématech konference se projevilo, že je zde hodně problémů k „okamžitému řešení“, a tím je znečištění prostředí, jehož eliminace může ihned zlepšit životní podmínky mnoha lidí. Některé z těchto otázek jsou do jednání zahrnuty jako tzv. kritické oblasti: zaměstnanost, energie, rozvoj měst a udržitelné využívání území, potraviny a zemědělství, voda, oceány a katastrofy, a objevují se i v závěrečném dokumentu v části „Framework for Action“ tato část je také „nejakčnější“ součástí společné dohody a byly do ní diplomaticky přesunuty i některé sporné body například z části týkající se zelené ekonomiky (Green economy in the context of sustainable development and poverty eradication), která je díky odmítavému postoji především G77 a zemí Jižní Ameriky nejslabší částí dokumentu co se týče nových pravidel a konkrétních závazků vyplývajících z uznání potřebnosti změn. Globální jednání se ale zaměřuje především na problémy, které mají obecnou platnost, a vyžadují zcela nové nastavení podmínek, např. ekonomických. A to je právě cílem celého vyjednávacího procesu i jeho organizace, tedy širokého dialogu s různými společenskými skupinami: takovou věc jako je změna ekonomického nebo institucionálního prostředí nelze udělat „shora“. K regulaci čistoty ovzduší, vody atd. existují další nástroje na místní, regionální atd. úrovni a tak část těchto problémů nemá být řešena v takto velkém (globálním) fóru.

Jako příznivý lze nazvat právě nastartovaný proces diskusí o tzv. Sustainable Development Goals. Jde původně o požadavky či body, jež byly součástí výzvy Sustainable Societies Responsive Citizens, jež vznikla na konferenci nevládních organizací UN DPI v Bonnu v září roku 2011. Jsou pokládány za důležitý prvek dalšího vývoje po Riu+20. Pro další jednání o udržitelnosti budou zapotřebí konkrétní cíle, které by navíc uvedly do souvislosti aktivity jednotlivých vlád, mezinárodních institucí, nevládních organizací aj. hráčů v globálním i regionálním měřítku. Tyto SDGs by měly nahradit již schválené (a ne příliš úspěšně naplňované) Millenium Development Goals, jejichž platnost skončí rokem 2015. V té době by měly být již k dispozici konkrétní dojednané cíle SDG týkající se nejdůležitějších oblastí jako je potravinová bezpečnost nebo energetika, nalezeny „příklady dobré praxe“ na národní úrovni, ty by měly být zhodnoceny, popsány, dále šířeny atd.; měly by například též existovat indikátory k jejich měření. To je tedy mechanismus, kterým se bude formovat nový, daleko konkrétnější rámec pro konkrétní aktivity na poli udržitelného rozvoje, jenž se navíc bude více orientovat na budoucnost a její možnosti (například inovace, vytváření tzv. green jobs atd.).

Budoucnost, kterou (ne)chceme ‑ The Future We (Do Not) Want

Summit v Rio de Janeiro skončil formálním podpisem závěrečného dokumentu, který vznikal v rámci složitých jednání celý rok. Jeho základem jsou návrhy za účastnické státy, OSN a (mezi)vládní organizace, kteří ovšem zaslali pouhou čtvrtinu celkového množství příspěvků, a dále podněty tzv. významných společenských skupin (Major Groups), mezi něž patří vědecká a technická komunita, nevládní organizace, představitelé místních samospráv, farmáři, mládež a další, kteří zaslali celých 73% příspěvků zahrnutých do původní verze, tzv. kompilačního dokumentu o cca 4000 stranách; následné zpracování do podstatně kratšího a všeobecně přijatelného textu už byly prováděny hlavně oněmi vládními nebo mezivládními hráči. Dnes má dokument kolem 50 stran, a každá jeho věta byla mnohonásobně prodiskutována; přináší ovšem především závazky, které platí již z minulosti nebo byly potvrzeny na jiných fórech. Brazílie, která od poloviny června převzala koordinaci jednání o podobě závěrečného dokumentu, totiž již vyjednaný a prakticky schválený dokument před jeho oficiálním podpisem formálně upravila tak, že v podstatě vypustila všechny kontroverzní odstavce. Mnohé naděje tak jsou na poslední chvíli zklamány a současná podoba závěrečného dokumentu je kritizována především nevládními organizacemi, které jej překřtily na Budoucnost, kterou nechceme („The Future We Do Not Want“).

Realisticky to tedy vypadá, že Rio není historickým bodem obratu, jak by si mnozí přáli. Jenomže taková setkání, zvláště pokud se konají na půdě OSN, s sebou nepřinášejí o mnoho více, než do nich vloží jejich účastníci.

Role České republiky

Role České republiky v mezinárodní agendě udržitelného rozvoje mezinárodně uznávána – od počátku 90. let jsme v tomto smyslu hráli aktivní roli a například tzv. Dobříšský proces konferencí ministrů životního prostředí byl zahájen r. 1991 první pan-evropskou konferencí zorganizovanou tehdejším ministrem federální vlády Josefem Vavrouškem v Dobříši. Při přípravě konference Rio+20 je naše úloha potvrzena zvolením prof. Bedřicha Moldana jako jejího zástupce do desetičlenného byra přípravného výboru; naši vyjednavači v čele s Ivetou Špaltovou,  tajemnicí Pracovní skupiny pro koordinaci příprav na zasedání Komise OSN pro udržitelný rozvoj (PS OSN), která pracuje při Radě vlády pro udržitelný rozvoj (RVUR), hrají aktivní roli v rámci Evropské unie. Česká republika v rámci tohoto Summitu mohla sehrát roli, která navazuje na její tradiční místo v mezinárodních jednáních o udržitelnosti (od Josefa Vavrouška po Bedřicha Moldana a jeho značný vliv již na tvorbu hlavního dokumentu konference v Riu v r. 1992 – Agendy 21). Tato úloha byla nyní opět potvrzena zvolením Bedřicha Moldana viceprezidentem konference (jedním z 25 viceprezidentů), který předsedá jednomu z plenárních zasedání.

Formální uznání našich zásluh z minulosti a úspěchy v mezinárodní diplomacii však nejsou doplněny konkrétními závazky na domácí půdě; konkrétní aktivity jsme dokázali představit pouze v oblasti vědecké, kde jsme se osvědčili jako hlavní organizátoři doprovodné akce zaměřené na alternativy ekonomických ukazatelů růstu (Measuring a Green Economy: Insights into „Beyond GDP“ Indicators). Už v přípravné fázi Česká republika selhala ‑ nepřipravila žádné závazky či strategie, kterými by se k poselství Summitu přihlásila. Aktivity, které se k přípravě Summitu váží, vycházejí z iniciativ „zdola“ – takto proběhla například národní konference s názvem „Budoucnost, kterou chceme“ a následná diskuse mezi českými Major Groups, organizovaná Centrem pro otázky životního prostředí, jejímž výsledkem je společný dokument vytvořený českým nevládním sektorem u příležitosti konference Rio+20. Ministerstvo životního prostředí žádné akce směřující k zapojení českých organizací, podnikatelských subjektů, státní správy, veřejnosti, nebo alespoň vedoucí ke zvýšení její informovanosti, neuspořádalo. Česká republika tak nemá vlastní strategie v oblasti zelené ekonomiky; co se týče institucionálního zajištění udržitelného rozvoje, v současnosti dochází k redukci stávajících institucí; veřejné finance pro zajištění programů a projektů v oblasti životního prostředí jsou redukovány. Naše účast na Summitu Země byla čistě formální a je velkou otázkou, jak se s jeho závěry bude nakládat teď, po jeho skončení.

Jakou důležitost přikládala konferenci OSN naše vláda, je jasně vidět také ze složení naší delegace – jediným vrcholným politikem na setkání byl ministr životního prostředí Tomáš Chalupa. Chyběli představitelé nevládních organizací, vzdělávacích institucí, ale i důležitých odborů Ministerstva životního prostředí, kteří by mohli představit zajímavé úspěchy např. při prosazování konceptu Místní Agendy 21. Podobně to také vypadá s informováním naší veřejnosti – kromě krátkého šotu v České televizi média snad ani nezpozorovala, že se někde sešla skoro stovka státníků. Když si přitom prohlédneme weby předních světových agentur, vidíme, že jinde je zájem mnohokrát vyšší.

Co z toho bude – a to nejen v rovině oficiální politiky

Zajisté je na místě otázka, zda je takováto „superkonference“ k něčemu dobrá, zda se prostředky do ní věnované někdy lidstvu vrátí. Protože v podstatě jediným oficiálním výstupem z konference je závěrečná deklarace, která byla předmětem neuvěřitelně dlouhého vyjednávacího procesu a mnoho lidí ji již dnes označuje za bezzubý cár papíru. Tento společný výstup je ovšem zajímavý hlavně procesem svého vzniku, do kterého byli zapojeni všichni důležití světoví hráči z nevládního sektoru a občanská společnost jako taková, a diskuse probíhala a dosud probíhá i s jednotlivci či skupinami, kteří mají potřebu se vyjádřit o svých představách. Jeden z prvních návrhů vznikl v rámci UN DPI konference nevládních organizací, která se konala v Bonnu v září roku 2011 a která přijala výzvu Sustainable Societies Responsive Citizens. V ní vyjadřuje nezbytnost zapojení občanské společnosti, klade požadavky a předkládá návrhy v oblasti ekonomiky, institucí, vzdělání, udržitelného životního stylu. Zároveň požaduje schválení tzv. Sustainable Development Goals, které si kladou cíle v oblasti udržitelné výroby a spotřeby, zdůrazňují životní podmínky, mládež a vzdělání, klimatickou udržitelnost, čistou energii, péči o biodiverzitu, vodu, moře a oceány atd. Diskuse probíhala dále na stránkách iniciativy The Future We Want (FWW), kde jsou publikovány vize budoucnosti a hledají se praktická řešení formou projektů a případových studií z celého světa. Velký význam při tvorbě (a také implementaci) závěrů konference se tak přikládá všem tzv. významným společenských skupin (tzv. Major Groups), mezi něž patří vědecká a technická komunita, farmáři, mládež, představitelé místních samospráv, nevládní organizace a další.

Závěrečný dokument z konference Rio+20 tak není tím nejdůležitějším výstupem tohoto celosvětového jednání: daleko důležitější je, že se světoví politici setkali „u společné věci“ s celou pomyslnou globální komunitou a občanskou společností. Protože přemýšlet nad tím, jak zajistit pro rostoucí civilizaci to zdánlivé, ale čím dál víc vzácnější málo – čistý vzduch, pitnou vodu a jídlo – nelze pouze tam, kde se řeší zájmy spíše mocensky strategické. Šíře záběru této „společné porady o osudu světa“ je pak jejím hlavním přínosem: je zde většina aktérů, kteří mají co říci nejen k životnímu prostředí, ale například také k ekonomickému rozvoji a politickému osudu planety. Nakonec i co se týče zastoupení na nejvyšší úrovni, polovina států světa je na setkání zastoupena svými nejvyššími představiteli, a to i přesto, že do Ria nepřijeli někteří významní světoví politici, především prezidenti Obama a Putin, A to je daleko větší zastoupení, než na jakýchkoliv ekonomických fórech.

A tady je možnost být dále součástí procesu, ve kterém se společně přemýšlí, o jakou budoucnost bychom opravdu stáli. Představitelé občanské společnosti z celého světa společně vytvořili několik společných dohod (sustainability treaties), a podepsali závěrečný manifest (Manifesto of the Peoples’ Sustainability Treaties www.sustainabilitytreaties.org), ve kterém vyjadřují nedůvěru v další pokrytecké a neúspěšné snahy vlád zajistit obyvatelům Země udržitelný život. Rozhodli se převzít odpovědnost a založili hnutí, které bude další udržitelný rozvoj prosazovat spolu s důležitými společenskými aktéry. Chtějí tak vytvořit globální občanské hnutí prosazující rovnost (ohled na lidskou a environmentální dimenzi ekonomických procesů) a princip lokalismu, tedy decentralizace politiky. Součástí společné vize, ke které toto hnutí směřuje, je požadavek na proměnu společenské báze: sociálního řádu, který bude založen na nové rovnosti vycházející z etiky, spirituality a smyslu, a to by se mělo stát též základem jiného uspořádání ekonomik, které jsou dalším z velkých společenských systémů, jež by se měly radikálně transformovat. Nové ekonomické uspořádání by se mělo oprostit od globálních vlivů a rozvíjet se především na místní úrovni, v decentralizovaných sítích, na komunitním základě. Také se požaduje nový ekologický řád, který má na mysli lidský blahobyt, ovšem pokládá člověka za součást přírody a přírodu tak ctí jako podmínku kvalitního života. Za nástroj potřebných změn se pokládá udržitelná spotřeba a tzv. radikální ekologická demokracie, tedy systém sítí a vztahů na globální, regionální i místní úrovni, kde každý občan může ovlivnit rozhodnutí související s jeho osudem. Součástí manifestu je 14 dohod (sustainability treaties), například dohoda o formách vládnutí, o společenské odpovědnosti firem, o environmentální výchově a vzdělávání na vysokoškolské úrovni.

U nás je toto téma dosud velmi okrajové odhlédneme-li od již zmíněného zapojení vědecké komunity (v rámci konference reprezentované side eventem Measuring a Green Economy: Insights into „Beyond GDP“ Indicators organizovaným COŽP UK ve spolupráci a MŽP a EEA, což byla akce, která skončila značným úspěchem ‑ více viz Ekolist http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/cesi-na-rio-20-jak-merit-kvalitu-zivota-jinak-nez-hrubym-domacim-produktem). Dokument připravený českými zástupci nevládních organizací, vzdělávacích institucí, místních Agend 21, podniků atd., který byl zaslán české vládě a také uplatněn v rámci celosvětové debaty o udržitelném rozvoji (vedené na stránkách http://futurewewant.org/ a také v rámci Manifestu občanské společnosti http://www.ipetitions.com/petition/peoples-sustainability-manifesto/) lze tak pokládat za první kroky k veřejné diskusi, která se vyjadřuje k tématům, jež jsou předmětem obecného zájmu.

Co si politici mají vzít s sebou domů:

Zaměřit se na národní implementaci: zlepšit institucionální a právní prostředí, revidovat stávající a vytvářet nové národní strategie udržitelného rozvoje vycházející ze závěrů Ria+20, dbát o zapojení významných společenských skupin, a to do všech relevantních rozhodovacích procesů, zajišťovat výchovu a vzdělávání se všemi jeho pro-environmentálními cíli. To vše jsou samozřejmé součásti strategie udržitelného rozvoje, které ale v našich podmínkách vypadají stále více jako naivní pohádka.

Viz též:

Summit v Riu: Megalomanská porada o ničem skončila. Co dál?

Přinese konference Rio+20 budoucnost, jakou chceme, nebo nechceme?

Jakou důležitost přikládá česká vláda konferenci Rio+20?