Jedna kamarádka mi před chvílí poslala indiánskou bajku. Je to vyprávění staršího rodiče o neustálém souboji dvou vlků v každém člověku. Jeden vlk je pozitivní (třeba přirozeně veselý) a druhý negativní (například arogantně naštvaný). A mládí se kupodivu ještě zvídavě ptá stáří (je to totiž stará bajka, nebo se tak aspoň tváří): Který z těch dvou vlků vyhraje? A příběh je u konce. Stará moudrost promluvila: Ten, kterého krmíš.

Tato bajka ke mně doputovala elektronicky v době, kdy celá společnost žije rozhovory o ekonomické krizi a jejích dopadech na životy lidí. Probíhající volby byly plné hesel o sestavení odpovědného rozpočtu. Proč? Prý i kvůli našim dětem. S tím se zdá se ztotožnila většina lidí.

Jsem možná divný, ale vnímám, že věci se mohou mít i jinak, než se (prý rozumně) říká. Přemýšlím třeba o super levném kuřeti, co jsme měli včera na oběd, a skončilo v koši, protože nebylo z masa. O džusu co nebyl z jablek. O ropné skvrně co se zároveň někde daleko rozšiřuje do nebývalých rozměrů. Aby nám to nevadilo, musíme být ve všech směrech flexibilní. Také vím, že vybuchla jedna sopka a snad má vybuchnout i další. A k tomu navíc tak divně prší. A pak zase bude sucho. A navíc se bude oteplovat a ochlazovat. Naštěstí to nejde současně, o co bychom se hádali? A my platíme a platíme. Škody a důsledky našeho pobývání na světě. A my draze a rádi krmíme toho stále hladového a nenasytného vlka privátního zisku, převlečeného do roucha veřejných úspor. Podivné je, že čím více toho zhltá, tím více se máme uskromnit. My i naše děti.

A tak ještě jedna bajka, tentokrát moderní. Stará Příroda se hádala s mladým Člověkem, kdo z nich je mocnější. Byla to dlouhá a nepřehledná pře. Člověk se neptal, věděl své, jako jediný na Zemi co rozum pobral. Aby se neřeklo, vsadil se nakonec s Přírodou, že rozdělí Jednu Zemi na dvě. Na jedné nové Zemi budou žít Lidé a na té druhé Příroda. Pak se uvidí. Po chvíli se jedna strana ukázala jako slabší. A to přesto, že použila všechnu svou sílu, um i nashromážděné bohatství, aby ta slabost nebyla tak vidět. Co peněz to stálo! Kolik dobře placených manažerů si na tom problému vylámalo zuby. Po chvilce se z chřadnoucí půlky ozývalo usilovné volání po návratu zpět. Lidé křičeli, že oni jsou taky příroda. Prosili, … prý aspoň kvůli dětem. Ukázala se dávno zapomenutá moudrost, že … Příroda si bez člověka vystačí. 

Ona je ta bajka trošku přitažená za vlasy, je taková jednoduchá a prvoplánově manipulativní. Ale dovolil jsem si ji vyslovit jen s tím, že mě úplně stejně vystrašily obdobně manipulativní výstrahy lidí, kteří řídí náš stát. Jejich ideologie už opustily veškeré ideje, které někde leží na smetišti. To by nevadilo. Horší je, že to nevadí ani médiím. A nejhorší je, že to nepostřehlo mnoho lidí. A tak čekám, společně s jinými, až vláda odpovědného rozpočtu přidá k samozřejmé ekonomické odpovědnosti i tu složitěji se utvářející odpovědnost ekologickou. Nejsem naivní, vím, že je to čekání extrémně marné, jsem totiž extrémistou. Mám to opakovaně prověřeno z výroků mnoha hráčů na „vinici přirozenosti“. Třeba i z veřejných projevů rádců našeho pana krále.

Říkává se stále častěji, že dobře už bylo. Ale mně je pořád dobře i teď. Krize nekrize. Dělá mi radost, že doma nejsme úplně nemocní. Dělá mi radost, když se potkám s lidmi, pro které ještě ideje solidarity s druhým (tedy i s tvory co nemluví) nevyhasly. Mám rád, že se pohybuju mezi lidmi, kteří tuší, že ty nejcennější věci nikde nekoupíš. A že je jich (jak to v předvolební kampani říkaly pro mě nepochopitelně úspěšné reklamní plochy) víc než si myslíte. I kdyby se mi mělo jednoho dne přihodit, že tohle všechno pouze bylo. I kdyby bylo mnohem hůř. Toto vědomí krmí pozitivního vlka ve mně.

Michal Bartoš, za mírně deštivého dne 3. 6. 2010