Úvod

Ambicí tohoto textu je komplexně pojednat o fenoménu lidské odcizenosti vůči přirozenému světu, kterážto problematika je úzce spjata s devastací životního prostředí a s hrozbou ekologické krize, jejíž temné memento trčí nad neonovým a ultrafialovým zářením pableskující noosférou megalopolí jako varovný prst. Proč se člověk odcizil přirozenému světu, matkovražedně vyrval lůnu přírody? Pramení zažité grobiánství, bezohlednost a arogance v sebezahleděnosti, v opojenosti mocí, v egosolipsizmu, v intronizaci antropocentrizmu? K odpovědím se dopracujeme skrze četné filozofické sondy do struktur mentality člověka dneška a skrze objasnění původní povahy přirozeného světa. Proti ipsocentrickému egosolipsizmu, který poměřuje univerzum ryze antropocentrickými měřítky, postavíme ideu symbiogeneze jako vzájemnou harmonickou součinnost - souznění v pospolném společenství. Proti subjektivistickému oportunizmu univerzalistický holizmus. Proti přehlušení souznění. Proti oddělenosti sounáležitost. Proti nadvládě součinnost. Proti krátkozrakosti jednotlivého pohledu optiku celku.

Poznej sám sebe

Ve fakticitě nehledejme smysl, hledejme v ní své důvody, proč si myslíme, že něco nějak je. Obdobně v ideji nám vlastní, v myšlence, s níž se bytostně ztotožňujeme, hledejme důvod, proč toliko urputně toužíme věřit, že tomu tak je. Všechno je předběžností k ničemu. Celá Země spolupracuje na tom, aby malé větvičky dorostly nebe. Neprobádá-li člověk sám sebe nejprve dostatečně psychologicky, jak scestné, paběrkující a nedůkladné je veškeré jeho zkoumání obsahů mysli? Odhalování skrytých důvodů inklinací k perspektivám je realizací programu gnóthi seauton. Životního programu inspirovaného Sokratovou volbou[1]. Jediného programu, který není před-stíněn jako rozvrh, ale vytyčen coby postoj. Není stínem předznačeného, ale otevřeným zaujetím stanoviska, které permanentně uvolňuje ke vstupu do nových situací. Není to program vlády zaujatých stanovisek. Ani podmanění přítomnosti minulostí. Intence gnóthi seauton v sobě implicite nese intenci otevření se radikální novosti.

Cesta gnóthi seauton není technikou výcviku. Techniky[2] i výcviky jsou totiž účelné až do nejzazší grimasy rozcapeně se pitvořící masky zapomenutosti na původnost.  Impulzem jejich výskytu v realitě - či brilantněji: jejich ,,výtrhu"[3] do reality -  je totiž cíl. Vše účelné sleduje určitý cíl. Cíl je tvůrčím momentem geneze účelného, nosnou páteří jeho stability, integrálním prvkem jeho průběhovosti, i finální, ujednocující a završující intencí, ukončující dynamiku průběhovosti účelného. Výcviky jsou koncipovány i absolvovány za určitým cílem. Techniky generovány, osvojeny a aplikovány rovněž tak. Dospěním k cíli splní svůj účel. Završí se a pak jsou již jen překonány nebo degenerují, neboť po zenitu vše spěje již jen k své ochablosti.

Cíl je završením účelu. Dospění dokonáním. Lidský život se završuje smrtí. Nakolik se kdo považuje za součást říše účelů, za participanta účelnosti, natolik smí právem považovat svou smrt za cíl svého života. Což ještě není tak nebezpečné. Horší je, když ve věku jaderných, atmosférických a biologických zbraní hromadného ničení, schopných na dlouhou dobu prakticky vyhubit většinu života na této planetě, někdo své názory generalizuje[4] - což je v globální době nesvědomitá neoprávněnost non plus ultra, ergo filosofický lapsus toho nejvelkotonážnějšího kalibru[5] - a začne považovat smrt života za cíl života obecně. Cesta gnóthi seauton není technikou výcviku, neboť účelné končí v cíli. Cíl je konec účelu. Technika i výcvik směřují k cíli, ke konci stavu podmiňujícího jejich genezi. Technika i výcvik mají konec. Proto jsou výcvik i technika v jistém smyslu (tj. budeme-li chápat bytí jako obemykající - tj. integrál - a vlastnictví jako parciální - tj. akcent) svým koncem. Cesta konec nemá. Jen průběh. Je svým průběhem.

Otázka po povaze zakoušeného světa

Postmoderní realita je význačná nepřítomností teodiceje. Tuto absenci podmiňuje apriorní nedůvěřivost člověka vůči každému předeslanému smyslu. Nedůvěřivost kořenící v demystifikaci náboženství (coby bezskrupulózního, bezectného prostředku politického pletichářství) osvícenským rozumem a v demystifikaci iracionálního patosu totalitních ideologií. Lidé se odnaučili věřit čemukoli strhávajícímu, co přichází zvenčí. Z hlubin sebe sama nás pak strhává (ač v jistém způsobu i vytrhává) pouze rozkoš. Mocný to impulz! Dokáže konzumní populaci nahradit jak víru, tak ideu či ideologii. Člověk 21. století se stáhl do sebe a zaměřil na sebe - jinak by nic tak egoistního a ipsocentrického jako rozkoš nestačilo k saturaci nároku smyslu (psychologické to potřeby, ba dokonce primární to lidské psychologické potřeby).

Dávnou otázku po původu zla ve světě, na jejímž zodpovězení záviselo vymezení se individua vůči univerzu a jeho vkomponování v něm, koncem moderny nahradila otázka po povaze vnímaného, zakoušeného světa. Definujme si tuto otázku explicite: Jaký charakter má realita? Či: Jaký je svět, v němž žijeme? Již v aktu kladení otázky se subjekt dopouští neodpustitelné simplifikace, pročež odpověď je vždy blasfemickou, ať již zní, že svět je dobrý či zlý, skutečnost přátelská či nehostinná. Simplifikace tkví v přehnané sebedůvěře. V přemrštěném nadhodnocování disponibility racia pravdou. V tom že neoprávněně absolutizujeme. Hrajíce si na soudce skutečnosti vycházíme z toho, co jsme zakusili (či co se nám nějak jeví) a onu naši zkušenost či dojem vztáhneme na celou skutečnost.

Zde se postmoderna jeví zatížena klasickou osvícenskou vírou v rozum - tedy zabřednutím v mega-mystifikaci, která pohnula světem.  Ať tedy postmoderní tragický[6] hédonik střeží hranice hodnotících výpovědí a důsledně udržuje lokalizaci jejich výskytu v mezích svého teritoria. Bdělost je zde známkou důkladnosti - ergo implicite zralého vědomí naléhavosti a relevance nebezpečí, do nějž Zemi uvrhla ,,zlatá a posvěcená" ryze evropanská povýšenost. Evropa vždycky lpěla na vyvýšenosti a na privilegiích. Naše úžasná úchvatná kultura (v níž vyšší úrovní je zvána precizace - jedno již čeho) bude vždy mocnářskou - až do nejsublimnějších nuancí nejblyštivějších klenotů z pokladů našich duchověd. Jsou to holt naše kořeny. A svůj kořen nezapře žádný z listů.[7]

Vraťme se k tomu, že vymezení člověka vůči univerzu, či hloubku jeho vztahu k Umweltu, či intenzitu bytostného sepětí s kosmem (tuto je dnes - kdy jsme stoupáním po schodech neustálých absolutizací došli až k veřejím totální nihilizace - záhodno interpretovat především jako hloubku bytostné sounáležitosti s bezprostředním okolím, charakteristickou zainteresovanou vnořeností v něj) relevantně zakládající otázku po teodiceji nahradila otázka po povaze reality. Ponechme stranou výše demaskovanou iluzornost libovolné z možných dvou odpovědí (takové už některé otázky bývají, většinou ty nejvýsostnější[8]). O tu nám zde nejde. Jde nám o konsekvenci odpovědi pro život jednoho každého zodpověděvšího si ji individua. O stylizaci své pozice vůči univerzu a následné ztvárnění (ze zaujaté pozice vyvěrajícího) mentálního profilu do tváře krajiny, Umgebungu. O otisk, jaký zanechá přitakání stanovisku ,,dobrá" či ,,zlá" v bezprostředním okolí, s nímž jsme díky vzájemnému výskytu poloh spjati myriádou interakcí. Tak tedy: Ve zlém světě lze blaženost pouze vyvzdorovat. V dobrém ji lze dosáhnout součinností.

Harmonická součinnost v prostoru vzájemnosti

Součinnost je vždy harmonická[9]. Tvoří totiž kompozici, která ladí. Harmonie zní. Součinnost souzní. Harmonie zní souzvukem. Součinnost souzní souladem. Jednotliví členové společenství - ať jsou navzájem vůči sobě vymezeni jakkoli - jsou jednotlivými tóny. Komponentami či elementy souzvuku, harmonického celku, jenž ladí. Soulad je harmonií souznění v pospolném společenství, základní to organizační jednotce života vůbec (ovšem jen nakolik jsou nám do dnes známy jeho projevy). Sladěnost sounáležitosti je generickým momentem souznění. Souznění totiž předpokládá blízkost, vzájemnost a dotek (eventuálně pochopitelný jako laskavost vlídného přijetí důvěřující otevřeností). Tato trojice spolu dlí v provázaném souladu harmonie souznění.

Dimenzí součinnosti komponent tohoto procesu je prostor vzájemnosti. Vzájemnost zakládá soulad. Soulad dlí v intimitě. Plně můžeme býti členy jen těch společenství, která se nás hluboce (tj. bytostným, ladícím) způsobem dotýkají. Jsme tedy reálně disponováni být členy výhradně oněch pospolitostí, ergo přirozených organizací sou-znících v sounáležitosti k souladu, s nimiž srosteme v blízkosti a intimitě. S nimiž se v bezprostřední spjatosti důvěrně prostupujeme, případně obestupujeme. Od přirozenosti jsme tedy disponováni být členy primárně těch společenství, s nimiž náš pobyt sdílí totožný vzájemný prostor (ať už se jedná o kolonie bakterií, jejichž svéráz podmiňuje tvorbou organických funkcí metabolismus našeho těla či o biotopy jakožto lokalizací rámcově vymezitelná společenství rozmanitých).

Sdružení či sdružování ve sféře vzájemnosti, tj. v blízkosti doteku, vyjadřuje svérázem své harmonie specifika svého sladu. Tato se nám jeví v ladu. Ladnost odhalující harmonii součinnosti pospolného sdružení v sounáležitosti má tedy dát za pravdu nejen přeživším indiánským příběhům o oduševnělosti krajiny, spolupráci, rovnosti a oduševnělosti všech živých tvorů (stromy a rostliny nevyjímaje)[10], leč též (a v našem kulturním okruhu primárně[11]) libozvučné nauce Pythagora ze Samu, jak se nám zachovala v podání Diogenově[12] a Platónově[13].

Odpověď umisťuje

Zaostřeme pozornost na dříve postulovanou sentenci, že ve zlém světě lze blaženost pouze vyvzdorovat, v dobrém ji lze dosáhnout součinností. Zodpovězení si bytostně intimní magické otázky, jaký je svět, v němž žijeme, je enormně relevantní pro kvalitu a hloubku života konkrétního individuálního jedince. Stejně jako lano při zakotvování či půda při zakořeňování. Povaha světa je lanem. Spojnicí mezi plovoucím chvěním lidského života (na vlnách unikající bezbřehé nekonečnosti veškerých obklopujících jej kontinuit) a jeho tíhou (vrženou do hlubin a zakotvující život právě na tomto místě). Odpověď poutá lidskou povrchnost s lidskou hloubkou, čímž umisťuje. Dává pobytu (Dasein) jeho tu (da).

Půda je při zakořeňování faktorem markantně ovlivňujícím, jak se kořenům bude dařit. Bude-li dostatečně plná živin, aby rostlina dostála své fysis a rozvila se tedy v plné kráse do přirozenosti, nebo kontaminovaná - či jakkoli jinak naším blahobytným, vyspělým, humánním, syntetickým vraždícím odpadem zplundrovaná - a zrodí se z ní jen hybrid či mrzák? Zde je až teatrálně zjevná impozantní moc odpovědi, jež dává oné otázce magickou sílu. Na tom, jak si zodpovíme otázku určující lidské založení, otázku profilující intencionální strukturu etické dimenze lidské existence, otázku opravňující či neopravňující k otevřenosti vůči světu (tj. odemykající či uzamykající bytí), záleží, budeme-li žít v souladu se světem (sokratovsky: pravdivě, postmoderně: alternativně), implicite upřímně. Či bude-li náš charakter venerický a promiskuitní (tj. chronicky povrchní) a my místo spontánně kreativního ,,prostoření"[14] se do přirozeného světa, budeme zajati v regionu světa umělého. Prefabrikovaného, vykonstruovaného a ušitého na míru. Zde se moudrost stává vypreparovanou sovou, bezprostřednost omylem a lidský duch jímavým dobrodružstvím, poutavou záhadou, dutou výplní nudy, anachronizmem vábně vonícím zapšklou pouťovou nostalgií.

Moderní civilizovaný člověk vraždí matku Zemi

Malí tohoto světa udávají laťky, kam až můžeme vyrůst. Tvrdíc, že sem je to ještě růst a výš je to úpadek, s pošetilostí klaunů svévolně vyvracejí gravitaci z kořenů. Gravitace je pevnost země. Vyvracejí tak z kořenů samu pevnost Země. Jsou vrahy své matky. A jeden každý z nás, lidí plnících ulice, je spolupachatelem. Náš tichý souhlas není jen nevyjádřeným nesouhlasem, je něčím horším. Lhostejností! Lze to být Evropan a nemuset se své civilizace hnusit? Hnusit se své povrchnosti (tak rozmělňované, že nelze vidět dno, pročež budí iluzi hloubky), tiché despocie (skrytě spící na dně každé myšlenky, která si činí nárok na to být realizována), kultury? Odpověď je vražedně prostá. Lze. Každý z nás je toho nepsanou a nesvinutou pečetí. A každá lidská iluze, ať ji třeba zveme hodnota či čest, pečetním voskem.

Pojetí světa jako dobrého či zlého tvaruje okolní svět, neb tvářnost vyvstává v interakcích[15]. Tvář se rodí ze střetu[16]. Střet je těhotenstvím světa, zjevovým potenciálem nevyčerpatelné plnosti, bezobsažnosti všeho. Nevytěžitelným dolem suroviny skutečnosti, jehož hlubina sluje bezednou. Pojetí světa jako dobrého či zlého (včetně konsekvencí) nám odhalilo blaženost v součinnosti jako realizaci dobrého života v přirozeném prostoru (tj. života v souladu s jeho uspořádáním). Přirozeným prostorem byla pro Sokrata polis. Nástupem globalizace se jím stal celý svět. Člověk je zodpovědný za to, jak prožije svůj život, pročež v pochopení individuální blaženosti jako součinnosti v přirozeném prostoru rovných[17] plá jiskra východu z bezvýchodnosti - z bezcestí nikterak aporetického - současného nezáviděníhodného (ba pro lidstvo až hanebně ostudného) stavu rodné planety a lidské duše.

Součinnost v přirozeném prostoru v nadpisu zvaná souznění v pospolném společenství je idea symbiogeneze. Idea organické jednoty, sounáležitosti. Zde vězí klíč k odemčení prozatím do sebe neprodyšně uzavřeného, vůči skutečnosti ignorantsky arogantního, přezíravě tupozrakého konzumu. Klíč k odemčení konzumu východiskům. Varianty: 1.) katastrofa, 2.) konzum v mezích udržitelného vývoje, 3.) metamorfóza lidské společnosti (pozvolnou výchovou k oceňování hodnoty přírody ústící v celoplošnou změnu profilace lidské mentality) realizovaná paralelně s proměnou funkčních mechanizmů, civilizačních návyků a reorganizací či obměnou struktur, udržujících společnost v jednotě a zajišťujících tak její trvání - ergo zaštiťujících kolísavou pseudo-fakticitu[18] společenské existence. Kolísavou[19] perleť[20].

Smrt smyslu

Hybris a reminiscence jsou dva prameny zhouby. Nechceme-li totálně zdevastovat životní prostředí či lidskou schopnost otevírat se doteku skutečnosti (tzv. cit pro skutečnost), čili nechceme-li být ryze učiněnou zhoubou, musíme vykonat rázný krok od virtuality vší zvykem zažité pomyslnosti směrem ke skutečnosti. Opustit počítačovou síť a projít se lesem. Ponechat stranou možnosti a vrátit se ke skutečnosti. Vybřednout ze zajetí pozornosti rafinovaně podbízivými, seriózně vyhlížejícími, podmanivě lákavými stimulanty naší nepozornosti k světu.

Měli bychom nahradit termín smysl termínem zábava. Smysl zemřel[21], bylo by tedy záhodno nahradit jej i pojmově ekvivalentem, který zaujal jeho původní pozici. Zábava uzmula smyslu původnost, okradla nás o smysl. Nutno upřesnit: zábava ve významu vyprazdňování (respektive prázdného naplňování prázdnoty, vytlačování prázdna prázdnem) nikoli zábava jakožto příznak bytostného naplnění a přetékání překypující péče naplňujícího.

Projdeme-li se všední ulicí, teritoriem to banality lidské existence, s otevřenýma očima, je nám to v chvilce jasné: zde slovo smysl nemá smysl. Informujeme-li se o stavu světa, popř. o lidských konáních globálně, jsme přivedeni před identický závěr: tu smysl ztratil smysl. Hovořit o smyslu již nemá cenu. Smysl byl nahrazen cenou, kterážto náhrada - jako u záměny neadekvátní a extrémně neúměrné téměř vždy - otevřela prázdnotě průrvu k výstupu. Člověk se teď snaží pociťovaný prostor prázdnoty ve své duši vyplnit zábavou. Leč prázdnota je bezedná i když je lokalizovatelná. Relikty nás zatěžují reminiscencí[22]. Duchem tíže, duchem msty.

Resuscitace přítomnosti podmiňuje autentickou existenci

Vzpomínky jsou pramenem viny. Negují ryzí výtrysk naší počátkující nevinnosti tím, že nás neroztavitelným řetězem návaznosti připoutávají k dědičnému hříchu. Jsme zatíženi vinou, čímž tuto vinu aktualizujeme a znovu ji necháváme škodit. Umožňujeme vině vstup do prostoru, z nějž již byla vytěsněna. Člověk, jenž nedokáže býti lehkovážný, ontologicky přispívá k destrukci skutečnosti. Skutečnost je právě jen ryzí aktualitou a tu on obětuje na oltář mrtvé minulosti, která je v pravdě při každém novém Teď vždy již iluzí. Okamžik je zázrak odpuštění hříchů, minulost je iluze a relikty jsou atomové pumy destruující skutečnost. Jenže ego lpí na svém ,,bylo" jako na ,,je". Bytí automaticky pojímá jako vlastnění [23] a ,,mít minulost" je pro něj důležité stejně tak jako ,,mít přítomnost". Otevřenost vůči radikální novosti chápe jako vyjití do nicoty, nevzdorování nebytí.

Iluze se bojí nevzdorovat nebytí. Lidé obětovávají svým iluzím cokoli. (Tedy klidně všechnu skutečnost). Lpění ega na obětování pravdy kontinuitě životní zkušenosti je lpění pro ego sebezáchovné, pro životní prostor konkrétních bytostí či pro jeho intelektuální sublimaci (přirozený svět) však choroboplodně zhoubné. Sloužíme zhoubě tím, že nás relikty zatěžují minulostí. Proto třeba nám tančit na lehkých nohou, nevraždit skutečnost minulostí, nebát se vidět nově! Vymanit se z představy o trvání a nebát se ukončovat. Jde o to nově prožívat čas[24] a založit tak jeho nové chápání.

Je zásadně důležité zbavit se zděděných ideálních představ o čase a vymanit své pocity z tragického pociťování času - rovněž to kulturního dědictví. Vždyť jak jinak dosíci původnosti zrodu, tj. permanentního počátkování? Permanentně počátkovat znamená i permanentně ukončovat. Ideální představy o času odkazují k završující jednotě jeho trvání jakožto k věčnosti. Člověk nemá odvahu k pravdě, pokud lpí na svém trvání. Jen mimochodem a jakoby na lehkých nohou lze dotančit k věčnosti. Věčnost je naplňující intenzitou, ne oddalující hloubkou (odkaz to křesťanské metafyziky).

Dědictvím tragického pociťování času je vnímání konce jako katastrofy, skutečnost negujícího neštěstí. Tragédie zabíjí konec a ničí skutečnost. Opojení vznešeností a velkolepostí sálající z tragédií je opojení mocí zhouby. Lpění na kontinuitě trvání jako záruce vlastního ontologického statusu svou pozorností zcela míjí přirozený svět, přestože do něj vsadilo sémě záhuby.

Nyní si zdůrazněme tři arci-důležité myšlenky. 1.) Lpění je bezohledné tudíž i nevšímavé. Má zavřené oči pro vše, na čem již neutkvělo. 2.) V Evropě kulturně zděděná představa času je iluzí ničící skutečnost. Svým vymykáním v ní rozsévající zhoubu. Množící se iluze vraždí skutečnost. Skutečnost umírá pod drtící silou bezohlednosti na svých představách (tj. své minulosti) lpících lidí plundrujících tvářnost matky Země. Bezuzdně vyždímávajících plodná ňadra jejích přírodních zdrojů. Devastujících původní společenstva bytostí (rostlinných i živočišných) respektujících se ve společném prostoru interaktivní sounáležitosti. Lpění vymyká, prozření obemyká. Pravda zachvacuje, iluze uchvacuje. 3.) Je třeba neunikat koncům, učit se ukončovat[25] a vytlačit tak z mentality zažitostí vtisklou scestnou představu konce. Je třeba pracovat se svým emočním tělem a vymítit negativní pociťování celku. Vyčistit tak jeho vnímání od nánosu jedovatého bahna.

To vše je třeba pro nabytí odvahy k počátkování, k zapuštění kořenů do Země a pro život v pravdě. To vše je třeba k přijetí do svazku se skutečností, k vyhrabání skutečnosti z pod nánosu minulosti. K vymanění přítomnosti[26] z nadvlády mrtvoly včerejška. Ke vstupu do společenství respektu obchvacující jednoty vzájemně se sdílejících a zakoušejících. K regeneraci narušené spjatosti člověka s okolím, občana globálního světa s životním prostředím. K bytostnému prozření jedince zakládajícímu hloubku osobní odpovědnosti jednoho každého individua.

Idea symbiogeneze - původní spjatosti provázaných struktur celku

Při svém životním konání, volbách, rozhodnutích, myšlenkových postupech mějme stále na mysli, že v nás coby danajský dar klíčí semena zhouby. Jsou ze stromu pýchy. Hybrid je jejich pramen. Nenechme je přivést ke zrodu! Nechme je zahynout (tj. nebojme se je ukončit) nepřívětivou vyprahlostí, jedině tak se očistíme k novému zrodu. Skutečnému zrodu, jenž vzchází z Teď [27]- z plné to věčnosti okamžiku, jenž není integrálním prvkem ani strukturální jednotkou ontologické reality, ale její obemykající plností. Okamžik je skutečností. Pokusili jsme se chápat Teď prostorově. Proč ne, rozbíjení stereotypů je v realitě dneška, kde jasně vidíme, že již i budoucnost je pohřbena minulostí, jedinou činností, jež - je-li konána a v zakoušení tohoto konání pravdivě vnímána, důsledně prožívána, bytostně pociťována - nevede do studen hlubokých depresí ni do bezedné jámy prázdnoty zaplňované zábavou, leč k rozjařile překypujícímu výtrysku kreativity. Záchrana světa (odhlédneme-li od otázky, zda je skutečně ještě vůbec možná) předpokládá precizaci potence intenzivního pociťování, bravurní interpretaci prožitku (tj. důvěrnou obeznámenost se svým tělem, která zahrnuje rekonstrukci hluboce intimního vztahu spjatosti s přírodou) a nepředstavitelně dalekosáhlou proměnu evropské mentality. Přibližování se původnosti kultivováním našeho prožívání pouze zdůrazňuje přítomnostní pojetí času jako spolehlivý odrazový můstek martyria řečené proměny.

Nelze mít vyšších ambicí, než být poukazem nebo mařit stereotypy (tj. rozbíjet rozbíjející). Vždyť skutečnost je nám už vzdálená natolik, že každé setkání s ní nazýváme výjimečným zážitkem. Skutečnost lidem zmizela - tzn. je tady, ale mimo náš obzor. Z horizontu viditelnosti našich očí je vytěsněna realitou. Realita je autonomizací funkčnosti. Autonomizací hrůzné přezíravosti technicizmu[28]. Souznění v pospolném společenství ale nefunguje. A už vůbec ne technicky. Ono totiž žije! Je symbiogenezí, původní spjatostí.

Člověk má s přírodou společnou fysis. Tím, že porušil posvátnou obruč života - vymanil se ze souznění v pospolném společenství, opustil dimenzi vzájemnosti, dimenzi vztahovosti - pro něj svět přestal být domovem. Člověk opustil svůj domov, už pro něj není žádné ,,bydlet".  Častěji zná prodlévat a neulpívat, neb bližší zakořeněnosti je mu adaptabilita. Tím, že se vymanil ze souznění, ztratil svou blízkost, přišel o osobní intimitu hlubokého bytostného vztahu ke svému bezprostřednímu prostředí.

Toužit vědomě participovat na symbiogenezi (majíce ji přitom za posvátnou) a limitovat tak hranice vlády původní evropanské panovačnosti mimo region své vlastní mentality - to je vehemence hodná dnes pozornosti člověka! Člověk však na své lidství zapomněl (dějinami, zkušeností, resentimentem balastu minulosti), či si jej interpretuje mylně, tj. nepůvodně, tj. ve smyslu antropocentrických (ať už teistických či materialistických) doktrín či opakuje naučené fráze definic speciálních disciplín, kterým věří, aniž je tematizuje.

Alegorie tvorby: květ

Tvorba je květem[29]. Strom kvete v blaženosti (má-li se dobře). Filosofovi či básníkovi je též blaženě, když všemi smysly vnímá krajinu. Otevře se jí a krajina k němu v souznění bytostné spjatosti promlouvá. Nikolivěk verbálně, ale řečí pocitů, náznaků, vizí a dojmů. Řečí, jíž lze zpětně verbalizovat či verbalizací interpretovat. Leč nelze ji znovu obnovit (tj. precizně vystihnout či zrekonstruovat - ergo vyrobit), může být pouze počátkována. Může se pregnantně zrodit při svém počátku. Prýští totiž rovnou z pramene. Má vlastní tok, jenž člověkem pouze prochází, ale nepatří mu. Nemůže jí disponovat jako při utilitaristickém užívání naučeného cizího jazyka: je vždy nová, originální, absolutně jedinečná a nepřipravitelná. Ano, v tom spočívá krása zrodu: v nepřipravitelnosti.

Trpící láska obrátí hněv na prostředky snění. Trpící křesťanská láska[30] obrátí hněv na snění a zatvrdí se. Otupění citlivosti otupí komplex duše. Zatvrdí se otupením citlivosti jako bytostného otevření se. Příčina tkví ve falešné představě (a identifikaci se s ní až k bodu nepřipouštění jejího nenaplnění), nikoli v našem snění, otevřenosti, zjemnělé senzibilitě a zanícenosti.

Souznění se světem jako přináležitost k okolí

Zatvrzelost se místo proti představě obrací proti schopnostem, které bolest způsobily. Tím se člověk ochuzuje o hlubinu niterné odevzdanosti, v níž před ním vyvstává celý svět ve své kráse a dokonalosti, v níž se spojuje s okolím a bytostně ho prociťuje, v níž nalézá v přiblížení se k tvůrčím silám přírody svou přirozeností.  K souznění musí dojít vytápáním tóniny, sladěním komponent v souhře živého vztahu. Souznění se světem je kouzlem a lékem proti trudnomyslnosti. Naladěním se na rytmus krajiny člověk dojde k souznění se světem. Souznění se světem nás ukotvuje ve skutečnosti coby v domovu, tj. v místu bezpečí, a generuje tak životní postoj víry v dobro světa.

Souznění v pospolném souručenství evokuje pocit naprosté soupatřičnosti a přináležitosti k okolí. Listy a stromy k nám promlouvají, stejně jako k nám mluví vítr, louka, nebe, vřes. Naladěním se oprošťujeme od roviny funkcionalit a procesů, v níž žijeme své běžné prožívání, a otevírá se nám naše skutečná, běžně zastřená přirozenost. Tou je přináležitost ke světu, v němž jsme celostně angažováni a s nímž jsme bytostně spjati.

Rozplýváním se do okolí mizí distinkce a ona přináležitost proniká námi. Vzájemně se prostupujme v důvěrném sblížení. My a naše prostředí (posekaná louka na obzoru, ve vichru se kolébající zakroucená sukovitá větev) se smíme důvěrně prostupovat a komunikací se vzájemně obohacovat a sbližovat, neboť jsme stejné povahy. Naše sjednocenost ukazuje na náš společný základ. Člověk zde nachází uklidnění, radikální utišenost. Evidence sounáležitosti v soupatřičnosti je tak intenzivním pocitem sebe naplnění, že v něm člověk nalézá vlastní přirozenost.  Cítí se býti více při sobě, více sám sebou než v ,,normální" zahlcenosti svým. Než ve všední reprezentaci přijatých pozic.

Člověk při brouzdání ve sférách svého společenského pohybu cítí, že při naladění na své prostředí odvrhuje své masky a odhaluje skutečný základ sama sebe. Vlivem sounáležitosti světa poznává svou přirozenost nikoli jako vyměřenost vůči něčemu.

Trh velkoměsta

,,Člověk je tím, po čem touží", tvrdil svatý Augustin[31]. Vizme ekvivalent: člověk je tím, čím se obklopuje. Člověk by měl nejprve najít své místo v přirozeném světě a pak se teprve vymezit vůči světu umělému. Tato prvořadost není nikterak irelevantní, nýbrž tak naléhavá, jako nedoceňovaná. Naléhavost prvořadosti je oplodňujícím principem kritických situací. Kritická situace je situací, v níž se lidstvo globálně[32] nalézá v echu megalomanských rizik giganticky mastodontních katastrof, jimiž se někteří apokalyptičtí futurologové umně ohání s detailností až perverzní. Jako by byli teoretickými kybernetiky konce. Či jako by si (coby prostí pohůnkové trendu) ve vší své zkorumpované upřímnosti neuvědomovali skutečnou závažnost deklarovaného.

Prvořadé by mělo být žádoucím. Žádoucí (tedy i rozvíjení a podpory hodné) schéma výchovy (jako struktury geneze individuální zasvěcenosti do světa) je tedy dopomoci formující se identitě k vyspělosti, respektive pomoci člověku nalézt jeho místo v přirozeném světě a pak se vymezit vůči světu umělému - nikoli nalézt své místo ve světě umělém a pak přirozený svět ignorovat, či s ním sousedit v kooperaci nezbytně nutné k dodávání materiálu umělému světu

Moderní města nejsou prolnutými celky, kde lidé realizují své pohyby ve vzájemném dialogu s prostředím[33], ale otevřenými prostory pro realizaci individua korigovanou toliko jeho vůlí a dispozičními možnostmi. Klidná poezie domova, zakontextovanost do okolí, důvěrný vztah ke krajině, srostlost s prostředím ve vzájemném souručenství - to vše je překřičeno lákavou pestrostí nejrafinovanějších modů sebe-rozmazlování. Individuum vytržené z kontextu, s nímž žilo, se fragmentarizovalo, atomizovalo, vymezilo svou identitu cestou výběru produktu.

Přirozený svět je domovem konstantních cyklů a souvislostí, z nichž vyvstává řád.[34] Umělý svět velkoměsta je schizofrenní změtí vzájemně nesouvisejících, ba až kontrastujících, nabídek, jejichž nepřehlednost je občas bizardnější než exotičnost. Nesouvislost, s níž se nám ona nepřehlednost s (koketně-frigidní, tj. zištně bezcitnou) vyzývavostí profesionální prostitutky představuje, je nesouvislostí produktů v katalogu. Nesouvislostí pouhých komodit spotřeby postavených vedle sebe bez sjednocující intence. Plnost neobejmutelného je ničím. Paleta četnosti nám nabízí plnou škálu marnosti.

Devastace přirozeného vztahu symbiotické spjatosti

V umělém světě tržního prostředí velkoměsta došlo k totální devastaci přirozeného vztahu symbiotické spjatosti subkultur biotopu, k destrukci nezištnosti, valorizaci hrabivosti malého socialistického člověka otročícího svému majetkomilství a k demisi myšlení. Umělý svět není partnerem v dialogu. Nekomunikuje, nýbrž nabízí. Nabízí to, co obsahuje, k využití. Tržiště umělého světa je prostor využívání nabídek. Individualita se nevymezuje vůči světu a vůči kosmu, ale vymezuje se na trhu. Tak v 20. století se objevivší svět plně přetechnizovaných velkoměst dovršil proces odloučení člověka od jeho přirozeného prostředí a stavu. Vytržením z půdy ještě nikdo stromku plody nepřinesl, a samotné technice, byť jakkoli precizované a stimulované blahobytem, se to také nepodařilo.

Bylo by moudré poučit se, že účastnit se života stromu všímavým přemýšlením o něm, je možná lepší, než myslet jen na to, jak z něj co nejrychleji vymámit plod. Že o plodu je třeba uvažovat kosmicky, ne nebezpečně. To znamená, že o plodu je třeba uvažovat jako o vděčném daru z úcty k životu, dokonávajícím dlouhý čas přijímání - ne jako o tom chtěném (žádoucím), k čemu nám strom je pouhým mrtvým prostředkem.

Konzumní mentalita versus posvátný vztah s celkem

Typický občan metropole (fragment potenciálu, konzument trhu) si vybírá v nepřeberném množství komodit na základě své vůle. Vůle individuality je způsobem jejího pohybu a okolí je prostorem zahrnujícím prostředky k realizaci této vůle. Tak logika umělého světa plně přetechnizovaných velkoměst samospádem završila proces vytrženosti člověka z přirozeného prostředí. Metropolité jsou již situací, v níž se narodí, zbaveni o svou původnost. Situace jim sice dovolí být vytepán návodem, konstituovat se podle ideového programu podbízivého příjemnosti dneška, leč nedovolí jim rodit se ze svého počátku. Dojít ke svému prameni, dotknout se dna, bytostně zakotvit, bytelně integrovat, nevyvratitelně zakořenit.

Vrásčitost Země není příznakem jejího stáří, ale obžalobou naší bezútěšné horlivosti v rytí povrchních jizev. Optimisté jsou s tímto faktem snadno hotovi tezí, že na drobná poranění se neumírá, či břemene bezvýchodnosti (jež nese na svých zádech každý poctivě uvažující občan naší doby) zbavujícím odkazem na zázračnou všemoc nevyčerpatelné regenerační síly přírody. Jenže ono to rytí povrchních jizev potichoučku připravuje cestu odchlíplým puklinám nezhojitelných jizev.

Člověk trhu nikdy nepochopí, že svět trhu musí být nahlížen z širších perspektiv, než je perspektiva trhu. Nepochopí, že prostředí je partnerem v dialogu, vždy pro něj bude jen prostorem k realizaci vlastních záměrů. Neprozře podstatu sebe sama jako symbiota, nepocítí teplý pocit domova v lůně univerza. Žije ve skutečnosti - ale vlastním zdáním - místo aby žil ve skutečnosti skutečností. Neprozře tajemství spřízněného v závratné hloubce při-náležitosti, nepocítí vlídnou náruč skutečnosti coby domova, neboť se odstěhoval. Neboť už nebydlí se skutečností. Stejně tak, jako se naučil sdílet prostor spolu s nepřeberným množstvím jeho vůli neimponujících nabídek. Nevšímavě prochází kolem. Není to jeho chyba. Vždyť jak může chápat celky člověk, jehož sebe identita byla generována orientací na sama sebou vytyčené cíle? Jak jinak, než uchvatitelsky, násilně, objektivně a panovačně? Mentalita vyprodukovaná mechanisticky-deduktivním kartezianizmem post-dějinně[35] evokovala uměle produkovanou mentalitu konzumní. Pathos konzumní mentality je pathosem biblického hejna kobylek.

Přirozený svět je interaktivní soužití

Přirozený svět, který z hlubin své uspořádanosti vyjevuje nómos, je interaktivním soužitím. Nikoli pasivním sousedstvím. Snažit se žít přirozeně, neboli směřovat ke svému prameni, znamená přijmout závazek bytostného angažmá. Umělý svět nemá horizonty, jen obrazovky s nabídkami.

Lidé trhu mají v důsledku časté stimulace přemrštěně exponovanými, nepřirozeně intenzivními násilnými podněty, otupělou přirozenou senzitivitu. Stimulující podněty jsou výhodnou komoditou trhu. Konzum zboží zevšedněl. Je stereotypní realitou běžného metropolitního dne. Konzum zážitků se však pro svou subtilnost zdá slibně lákavým. Nic neočekávaného se však nestane. Stimul vyvolá náležitou reakci, přesně, jak reklama informovala. Pro člověka trhu už ani zážitek nemá posvátnou povahu čehosi pregnantního, ale je předem navržen a vyroben, tedy vlastně zažit. Člověk trhu zážitek jen přijme. Nemusí se rozhodovat, nestřetává se s neočekávaným, nezažívá jedinečným způsobem jedinečné. Nabídka reklam mu (spolu s nabídkou práce) přesně rozvrhuje život.

Otupělá senzitivita a ztráta obsahu pro zaujetí maskou

Otupělá senzitivita, uvyklá býti pouhým pasivním recipientem na tělo různými technickými hračkami implantovaných dějů, pak tváří v tvář přirozenému světu zří pouze pustinu a vyprahlost vlastní prázdnoty. Smyslové dispozice dokáží saturovat jen určitou intenzitu a kvantitu permanentně prýštících podnětů, zahlcujících člověka osloveními, odpovědí na něž se profiluje jako vyspělý či dekadentní participient na věčném rozhovoru všech bytostí, účastník či bořitel posvátné obruče života. Přesycená senzitivita je degradovaná, neboť již není pramenem bohatství pocitů prýštícím z nejintimnějšího nitra osobnosti[36], nýbrž stala se nástrojem k aplikaci koupeného produktu, strojem na instantní zážitky.

Moderní velkoměšťák je člověk trhu, konzument. Často též kosmopolita, multilateralista a multikulturalista, neboť to sedí jeho potřebě vymezit si identitu na poli nevymezování leč smazávání. Rovněž tak charakteristický jako stírání divergencí je u něj psychologický jev, jejž si zde nazvěme třeba cirkusácký komplex. Cirkusácký komplex je nemoc z předstírání. Symptomem je, že postižený neustále střídá masky. Permanentní předstírání vynucené sociálním tlakem a odcizením struktur společnosti bytostné tváři života se na něm podepsalo jako tik, takže nyní už předstírá automaticky, bezprizorně, neuvědoměle a nevědomě. Prestiž a schopnost nalhat si štěstí spojené jako vedlejší příznaky s touto chorobou, jej pudí k horlivosti v předstírání choroby. Stává se v tom takovým virtuózem umu, že nakonec sám nerozezná, kdy nosí masku a kdy je sám sebou a kolikrát se zamaskuje tak pečlivě, že nikdy v životě neodhalí, že nosí masku sám před sebou.

Kdo střídá masky, postrádá obsah. Obsah zavazuje. Přijmeme-li jakožto lidé svůj obsah, stane se pro nás maskování nesnesitelným, neboť jej pochopíme jako korupci skutečnosti, ontologicky suicidálně-teroristickou tendenci. Kdo střídá masky, postrádá zakořeněnost, evidenční přináležitost k Zemi, a tak je vlastně bezdomovcem. Proto ten trpitelsky znuděný pohled i uprostřed nejdekadentnějších kratochvilných orgií. Proto ta zběsilá potřeba stále spotřebovávat. Nechat se omamovat výrobky, podléhat trendům. Je to touha utéct před prázdnotou, která je v nich. Před prázdnotou odvrženosti přirozeného světa. Permanentní ulpívání na pošetilostech je terapií duše postrádající hloubku. Bezedná je na člověku jenom mělkost.

Nómos vychází z arché

Aristoteles myslí, že není-li někomu zákon vštípen výchovou, musí mu být vnucen mocí (strachem z trestu). Zákon je založen na potřebě funkční polis, jíž lidé potřebují k životu. Dle Platónova Sokrata nómos vychází z arché. Platón se nám proto vedle Aristotela jeví jako obhájce přirozeného světa, jenž pregnantně přistupuje k prameni bytí a obtěžkán jeho moudrostí rodí plody přirozeného světa. Plody přirozeného světa jsou všechny (od jablka po myšlenky) pokrevně spjaty, neboť lůnem, z nějž vzešly všechny jejich porody, je zázračná plodná síla tvůrčí moci fysis. O fysis jsme dříve řekli, že je tatáž pro všechny živoucí tvory. Všechna dítka přirozeného světa mají stejnou matku.

Teze, že nómos vychází z arché je brilantním, ryzím vyhmátnutím intence, jíž se snaží přiblížit tato práce. Intence, aby člověk žil původně, originálně a autenticky, musí učinit přítrž zahleděnosti do sebe, jež zcela pohltila jeho vědomí a stala se vladařem jeho náhledů na skutečnost. Musí zbavit iluzi panství nad míněním. Následně očistit skutečnost před svýma očima a rehabilitovat sebe před očima skutečnosti. Roztomilé, jenže člověk na to potřebuje čas. Ten však dnes nemá a tak je lidstvo bez naděje. Totálně a definitivně. Sundání Komenského alegorických brýlí mámení s sebou nese s tímto se smířit a naučit žít. Čím více člověk dnes zbavuje své poznání iluzí, tím je bezútěšnější a nesnesitelnější. Proto jsou iluze v dnešní době tím nejcennějším artiklem.

Leč to už odbočujeme příliš. Tak tedy, zatímco nómos Platónova Sokrata vychází z arché, u Aristotela je člověk při narození indiferentní. Není-li mu nómos vštípen, nesžije se s ním a musí k němu být nucen. Nómos, jímž se řídí polis, tedy nevzchází z přirozenosti člověka, potažmo z přirozenosti vůbec, ale je diktátem záměru. U Sokrata člověk nemůže být nedobrovolně nucen, neboť nómos pochází z jeho arché (přirozenosti), a nic přirozeného nemůže být nucené či nedobrovolné. Člověk nedodržující nómos je odpadlý od své přirozenosti. Když se k němu opět přimkne, dochází ke spokojenosti, neb se smiřuje sám se sebou. Člověk je tedy od přirozenosti dobrý a jeho zkaženost je vinou špatného stavu společnosti, tak jako zkažená polis plodí zkažené filozofy[37].

Přirozenost nelze vnutit

Přirozenost nelze vnutit! Není plodem našich záměrů, nýbrž pramenem, vnitřní hloubkou nás samých. Zákon, jehož působnost je založena na donucování, by pro Sokrata nebyl zákonem. Tak jako soudci, kteří jej odsoudili, mu nebyli soudci - a rovněž je tak nenazval. Výměrem pro soudce mu totiž nebyl ten, který měl kompetenci angažovat se v dikasteriu, ale ten, který usiluje o spravedlnost. (Což je zvnitřněním orientací na obsah jevu, nikoli na způsob reprezentace jeho funkce.)

Uvažujme zákon sokratovsky, nikoli aristotelsky. Obdobně nepovažujme zákon za něco, co je třeba lidem vštípit pro funkčnost obce. Zákon pochází z přirozenosti lidí, proto zakládá funkčnost obce. Arché jako nómos! Vrozená přirozenost člověka jako dobrá vymezuje pozitivní vztah vůči obývanému prostoru.

Pravidla uspořádání polis vzešlá z fysis, tedy z pramene společného všem entitám světa, implikují přirozený svět. Svět přírody tu vysvítá jako kompatibilní a komplementární se světem polis. V posledku pro něj dokonce mateřský. Možnost vklínění lidské polis do něj svými principy podmiňující. Důvěrně blízký, bytostně spřízněný, neb svými strukturami zakládá všechna naše uspořádávání. K takovému světu pak lze nabírat vztah coby k součásti polis, pečovat o něj a dbát, aby vzájemná prolínavost a působení dleli v harmonii. Intence ,,nómos vychází z arché" umožňuje náhled na přírodu jako na součást polis, o kterou je třeba dbát, vnímat její požadavky, dech a rytmus. V úsilí o dobro s ní slaďovat svoje další součásti.

Tím, že přírodu definujeme jako součást polis - nikoli jako její rámec či předpoklad - smazáváme v představách lidí distinkci přirozeného a umělého světa. Tím již dochází k znovunalezení lidské identity v hloubce přináležitosti k Zemi, v pocitu kosmu jako domova a oddanosti k zření skutečnosti, jak se nám otevírá sama od sebe.

Přináležitost k světu kontra ,,vymezení vůči"

Zde zcela opusťme hledisko ekologické a věnujme se problematice ontologické. Zrušení distinkce přirozeného a umělého světa zakládá jeden jediný svět. Svět sebeklamu. Mozky, posedlé vymezováním lidské moci jako lidské autonomie, založily uzavřenost, odtrženost a svébytnou vnitřní strukturovanost umělého světa jako opozici vůči světu přirozenému[38]. Vraťme se k Aristotelovu pojetí zákona. Lidská společnost, vnucující lidem svá pravidla (výchovou či hrozbou), vychází na rozdíl od Sokratovy koncepce z toho, že člověk není dobrý od přirozenosti. Dobrá tedy není přirozenost sama jako bytostný základ prostupující všechny roviny přírodních struktur a procesů. Nómos si je třeba po přírodě vydobýt, vynutit, nikoli rozvinout v souladu s ní. Základ polis tkví v genezi umělého světa, ve vytržení z jednoty, vymezení se vůči. Zda se pak umělý svět vymezí vůči přirozenému kořistnicky a podmanitelsky, poklidně sousedsky, s citem a nadšením, či arogantně a přezíravě, pak má konsekvence ryze ekologické. Z ontologického hlediska je důležité to ,,vymezení vůči". Zabraňuje člověku plně rozvinout autenticitu své existence a odkrýt sám před sebou svou skutečnou povahu.

Pravda o sobě samotném se mu totiž může rozvinout pouze z perspektivy hlubinné přináležitosti k světu, jenž je celkem, tedy jedním. Umělý svět se může naučit s přirozeným trvale soužívat, spolužít i interaktivně komunikovat. Může jej ohlodat na základě politiky perspektivního hospodaření se surovinovými zdroji. Může jej dokonce zachovat pro jeho estetičnost. To je jedno. Protože i kdyby život člověka byl neohrožen, biotopy nezdecimovány a genofond zachován, nebude výlučnost umělého světa plně legitimizována. Vytrženost z jednoty původního světa bude dál vyděděností.

Nómos tkví v arché. Nómos není doxa. Vymezenost ve vytrženosti zahaluje celek. Sokratova cesta se jeví koherentnější - navázáním intimního vztahu s krajinou a následným obrozením jemné senzibility, která nás má vymanit z konzumérství jako existencielně pasivní absorpce předkládaného.

Hlubiny lidské existence jsou něčím, co netkví v racionalitě, co lze na základě evidence racionalitou pouze interpretovat. Slovo není sdělení, leč most - symbolický odkaz k evidenci, již verbalizací nelze vyčerpat.

Závěr

V opozici vůči panovačnosti homogenní lidské optiky lze postavit heterogenní ráz interaktivního soužití, jež neprivileguje žádného svého člena superioritou a priori. Výlučnost ryze lidského pohledu člověka neopravňuje k (v důsledku suicidiální) destrukci spektakulární rozmanitosti, ba naopak zavazuje k zodpovědnosti za celek. Generální intencí lidské výjimečnosti by nemělo být opanovávat libovůlí ale obhospodařovat pokorou. Nevymezovat se vůči světu, ale přináležet k němu.

Symbiogeneze je idea sepětí vzájemné sounáležitosti součinného účastenství. Idea organické, živé jednoty. Každý proces v této jednotě se týká všech jejích účastníků; každý je v něm zahrnut a na každém se podepíše.

Sounáležité účastenství v spolubytí je soubytím. Takto definované soubytí je to, oč nám jde. Sounáležité účastenství v spolubytí, souznění v pospolném společenství, fungující symbiogeneze v biotopu, kde stav permanentního střetávání je životem i jeho podmínkou - tyto ideje nás odkazují na svrchovanost pospolitosti, jež je ve své životadárné moci magickou matkou, kruhem koloběhu přirozeně (tj. nenuceně - ve svém vlastním zjevu; explicite spontaneitou své vlastní periodicity) se ustanovující průběhovosti jestvujícího, sdružení rovných v bytostné příbuznosti (jež je ontologicky primárnější než příbuznost rodinná, natož rodová).

Tato bytostná příbuznost, stane-li se zjevnou, ergo podaří-li se vědomí k němu skrz balast nánosů prorýpat, je relevantní eticky, neboť jedině ona dokáže člověka hluboce (emocionálním prožitkem) rozechvět prýštícím souladem. Echem tohoto rozechvění, ozývajícím se vyzněním tohoto rozechvění v nás je zodpovědnost. Hluboká zodpovědnost pramení v hluboce intimním prožitku sounáležitosti, bytostné spjatosti s přírodou, do níž prostořením rozšiřujeme údy svého těla. Mystická jednota je ukotvující hloubkou odsmyslňující pramen lidskosti pramystériem sounáležitě vespolného spolubytí, a to vzdor promiskuitní pluralitě fakt, vzdor toxicitě a metropoli, vzdor infikované půdě, kontaminovanému vzduchu a dalším fádním trapnostem běžného dne, denně každým z nás smetených pod stůl nevšímavou přezíravostí, jíž jsme si musili (byť si i jakkoli pudově a podvědomě či nevědomě - neboť vztahovat kategorii imperativu čistě k oblasti vědomých soudů a rozumových hodnocení uvážlivosti je nechutným racionalistickým reliktem, neopodstatnělým přežitkem nestoudného předsudku) osvojit, aby naše mentalita dokázala čelit beznaději aktuálního stavu světa ohnízděného postmoderní společností. Beznaději drtivé svou bezvýchodností a neukonejšitelností pravdou.

K osobní zodpovědnosti zavazuje intimní prožitek sounáležitosti. Hrozby znečištění životního prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů by nám nevisely nad hlavami, kdyby v lidské civilizaci nedominoval postoj k přírodě jako k materiálu. Tedy jako k něčemu, s čím nemáme společného nic - mimo záměru, jejž se tomu pokoušíme vnutit.

Od čeho se lidé odcizili? Odpověď je prostá: od živé přírody[39]. Přirozený svět nám přestal být domovem. Stal se předmětem výzkumu, teritoriem kolonizace, terénem k opanování. Materiálním substrátem vydaným k dispozici vůli k moci. Člověk je pohlcen mocenskými strukturami, jež si činí nárok na jeho čas a identitu. V globálním vakuu umělého světa dochází ke kompresi přirozeného vztahu Země a člověka. Matky a syna.

Vzkříšení prvotního pohledu ukolébá zapomnění. Proto zjevení krásna působí jako zázrak vytrhávající z temnoty. V prožitku krásna se artikuluje harmonie organické jednoty. Krása vrací domů. Cit je hlubinou bezpečnosti. Krásno osmyslňuje - zjevuje celek. Vědomí fenomenálního bytí krásy dává lidskému životu smysl. Podmínkou ,,osmyslnění" je sounáležité účastenství. Vědomí může být zasvěceno do sounáležitého účastenství (mj.) skrze fenomenální bytí krásy.

Jak vychovat člověka k návratu do přirozeného světa, k vědomí synovské lásky k Zemi a k bratrství se všemi bytostmi? Pomocí citu. Blízkostí dochází k přiblížení a vzájemným stykem k obohacení. Člověk by se měl naučit vyhledávat přírodu, ne kvůli něčemu či pro něco, ale pro ni samu. Čistě pro tu radost, že může být s ní. Spočinout v náruči matky.

Navrhuji výchovu laděním na fenomenální bytí krásy. Kontemplativně-meditativní pobyty v lesích, při nichž by se lidé učili zaujímat důvěrný, osobní vztah k ostatním bytostem. Zde by se taktéž učili ztišovat pro hlas bytí, nalaďovat se na jeho promluvu a naslouchat jí. Celostní pohled na člověka poukazuje na terapeutickou sílu přírody. Propaguje péči o duši jako lék na hektičnost doby.

[1]Jak ji známe z Platónova dialogu Faidón. Platón, Faidón. Praha: Oikumené, 2005.

[2],,Neexistuje technika, která by nebyla, nebo nemohla být přímo daná do služeb určité touhy, určitého strachu; a naopak každá touha či každý strach bude hledět vynalézt sobě odpovídající techniku." Marcel, G., K filosofii naděje. Praha: Vyšehrad 1970, s. 26.

[3]Byli vytrženi prázdnu. Udělením meze odňati apeironu.

[4],,Obecné pochopení jsoucna jako precizního, skrz naskrz určeného, je atomistické." Patočka, J., Evropa a doba poevropská. Praha: Lidové noviny 1992, s. 54.

[5],,Koncepce výstavby německých koncentračních táborů byla stejně kultivovaná, jako je kultivovaná koncepce amerického konzumního člověka." Bondy, E., Filosofické eseje sv. 2. Praha: Dharma Gaia 1993, s. 69.

[6]Tragický proto, že člověku nic jiného než hédonismus (ať už jakkoli kultivovaný či mrzký, ušlechtilý či bestiální) več by si směl dovolit věřit jako v pramen smyslu nezbylo. Přílišným množstvím slov ohluchl, ztratil sluch pro vyznění jejich zvuku. Přílišnou deziluzí přišel o naději. Odhalení podvodnosti ideologií a demystifikace historie jej uvrhli v propast nedůvěry tak hluboké, že uvěřit nějaké ideji je proň dnes nemožné. Alespoň v euroatlantské civilizační zóně, výspě to konzumní společnosti, zóně, která jak zhoubné tsunami zalila celý svět potopou pýchy a hamižnosti. Potopou těch, kteří se cítí být privilegováni k výsadám. Mýty o potomcích bohů roztančily tajfun elitarizmu, egodeizmu a egosolipsizmu.

[7]O tomto výstižně např. Bělohradský: ,,Evropská tradice dnes ohrožuje samu ,,existenci existence" na zemi, protože v sobě obsahuje nějaké základní zaslepení, je v tahu jakéhosi samopohybu, kterému dnes všichni posluhujeme. Do tohoto samopohybu byly vtaženy všechny národy na zemi, všichni jsme v jeho moci."  Bělohradský V., Myslet zeleň světa, Praha, Mladá fronta, 1991, s. 7.

[8]Neboť je nelze zodpovědět správně, což zpečeťuje jejich otazník. Výsostnými otázkami jsou jen ty otázky, v nichž je nejvyšší důraz kladen na otazník.

[9],,Jednota světa je jediná." Fink, E., Bytí, pravda, svět. Praha: Oikumené 1996, s. 61.

[10]Jako poutavé uvedení do tematiky indiánské mentality a nedocenitelně skvostného, až idiotsky přehlíženého (jako vše důležité) způsobu uvažování přírodních národů doporučuji: Forest Carter, Škola Malého stromu, Praha,  Kalich, 2000.

[11]Neboť euroatlantská kultura má ve zvyku obsazovat první místa výhradně dle přináležitosti k sobě a ne dle skutečné hloubky a relevance. Není ona tím tržištěm, na němž se vysmáli Zarathustrovi přinášejícímu svou moudrost z útrob ušlechtilé divočiny - z azuru nebe, z třpytu jezer - z výšek hor a z hlubin roklin.

[12]Diogenes Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Nová tiskárna s. r. o., Pelhřimov 1995.

[13]Platón, Ústava. Oikumené, Praha 2001.

[14]Viz Hogenová o krajině: ,,Patří k lidské tělesnosti jako pozadí, na němž tělo prostoří a tvaruje se." ,,Lidská tvář vrůstá do krajiny a ta se promítá do posunků, do letmých a nekontrolovaných lidských pohybů." Hogenová, A. Kvalita života a tělesnosti. Praha, Karolinum 2002.

[15],,... každý chaos má dvě sféry, nebesa a půdu pod nohama." Paracelsus, Elementární bytosti. Praha: Dobra 2001, s. 26.

[16],,Intersubjektivity je podstatně otevřeností." Marcel, G., Přítomnost a nesmrtelnost. Praha: Mladá fronta 1998, s. 99.

[17]Tj. vzájemně se ve své vzájemnosti respektujících. Respekt podmiňuje.

[18]Narážka na uzurpátorstvím diktátorů totalitních režimů zneužívané faktum nejasné nevytyčenosti a zamlženosti slova společnost. Jakožto abstraktum je zbaveno konkrétního obsahu, lze tedy naplnit čímkoli. Společnost je monstrózní nic (inspirováno Kirkegaardovým výrokem ,,Veřejnost je monstrózní nic.").

[19]Kolísavost symbolizuje neustálé vymykání se výrazu. Tedy útěk před původností. Vymaňování se ze skutečnosti. Jen iluze uhýbá skutečnosti - ze strachu z konce, jenž by nastal při jejím střetu se skutečností. Iluze je strach z konce. Kolísavost je pretendováním iluze.

[20]Perleť je stojatou vodou otrávených studen. Vodním hnízdem iluzí. Lovištěm klamu a úlovkem chamtivosti. Ale (neb síla jing je vždy vyvážena silou jang stejné intenzity - toť zlaté pravidlo harmonie a ne náhodou není klasickou myšlenkou evropskou, leč importem z orientu) i třpytem nestálosti, odhalováním skutečné krásy pomíjivého. Zjevením svrchovanosti fenoménu krásy sjednocující smyslové počitky v čití jednotné skutečnosti. Zkušenost blyštivosti naleštěného pedagogicky poukazuje k prostorové dimenzi péče. Odhaluje pečování jako prostor výkvětu do krásy.

[21],,Konzumní společnost je hlubokou zkušeností povrchu, kde sekularizace rozlámala vše souvislé hluboké a věčné." Bělohradský, V., Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha: Mladá fronta 1992, s. 37.

[22]Reminiscence a hybris jsou dva hlavní (ne li jediné) prameny nákazy Země lidstvem a člověka pošetilostí. Nebude li jejich tok, přelévající se nám již přes hlavu, usměrněn nakonec utopí lidstvo i Zemi.

[23],,Vlastnění neutralizuje toto bytí; věc jakožto majetek je jsoucno, které ztratilo své bytí." Lèvinas, E., Totalita a nekonečno. Praha: Oikumené 1994, s. 138.

[24],,Vše, co člověka znepokojuje, znepokojuje ho v pociťování času. Moc nad sebou rovná se moc nad způsobem, jak vnímám čas." Weillová, S., Dobro, mez a rovnováha. Praha: Mladá fronta 1996.

[25],,Pomíjejícnost by se dala vyložit jako požitek plodící i ničící síly. Jako neustálé tvoření." Nietzsche, F., Duševní aristokratismus. Olomouc: Votobia 1993, s. 64.

[26],,Smysl dějin spočívá vždy v přítomnosti, a jestliže křesťanská víra pojme přítomnost jako eschatologickou přítomnost, smysl dějin se uskuteční." Bultmann, R., Dějiny eschatologie. Praha: Oikumené 1994, s. 29.

[27]Tj. nejen v teď, ale přímo z teď.

[28],,Odkrývání vládnoucí v moderní technice je vymáhání (Herausfordern), které požaduje od přírody, aby dodávala energii, jež jako taková může být těžena a hromaděna do zásoby." ,,Země se nyní otvírá jako uhelný revír, jako rudné ložisko. Jinak se ukazuje pole, které kdysi obdělával (bestellen) sedlák, přičemž obdělávat tenkrát ještě znamenalo starat se a pečovat" Heidegger, M., Věda, technika a zamyšlení. Praha: Oikumené 2004, s. 14.

[29],,Živé není pasivním produktem evoluce, pečuje o sebe a spoluurčuje vývoj vesmíru, podílí se na jeho dějinách." Daněk, T., Markoš, A., Život čmelákův. Červený Kostelec, Mervart 2005, s. 112.

[30]Nahlížena tak, jak je interpretována Nietzschem v Antikristu.

[31]Augustinus, A. Vyznání. Praha: Kalich 1992.

[32],,Nejsme už doma v našem malém, rozdrobeném, bohatém a rozmanitém světadílu. Jsme zapleteni do dění a ohrožováni děním, jež se neomezuje na naši užší vlast." Gadamer, G., H., Člověk a řeč. Praha: Oikumené 1999, s. 92.

[33]Ergo: kde realizují své pohyby nepřetržitou koordinací.

[34],,Proto základní struktura světa, jak přirozeně je, která se žádným způsobem nedá překročit, kterou každá noetika vždycky předpokládá, je: já s druhými ve společném světě (já = tělesné já)." Patočka, J., Tělo, společenství jazyk, svět. Praha: Oikumené 1995, s. 60.

[35]Předpona post- čerpá z myšlenky Francise Fukuyamy, že dějiny skončily, protože neexistují životaschopné alternativy vůči tržní ekonomice a liberální společnosti. Fukuyama, F., Fukuyama, F., Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers 2002.

[36]Nejintimnější nitro osobnosti je právě jen a jen dlení v souručenství spjatosti. Pretenduji, že souručenství v pospolném společenství je hlubina všeho jednotlivého vzepjetí - čili že na otázku, zda-li je genericky prvotnější ontogeneze či fylogeneze, pravím, že nejdříve byla symbiogeneze jakožto předchůdná spjatost obou. Předběžná podmínka jejich profilace. Jako souznění v pospolném společenství, jež je obchvacovalo a předcházelo jejich diferenciaci.

[37]Platón, Ústava, 487 b.

[38]Ona patologicky nosná tendence oponovat skutečnosti na tomto místě možná je ,, ... ideologická potřeba člověka vypudit z nitra svůj původ v matce, aby popřel svoji smrtelnou přirozenost". Fox, M., Příchod kosmického Krista. Brno, CDK 2004 s. 169.

[39] ,,Zabloudili jsme do umělého světa výrobků a artefaktů, kde nic nemá vlastní život, nic nemá vlastní rým ani rytmus, nic nemá vlastní smysl." Kohák, E., Svoboda - svědomí - soužití. Praha: Slon 2004, s. 126.