V úterý, dne 15. ledna 2008, zemřel časně ráno ve věku necelých 83 let neobyčejný muž – profesor starozákonní teologie a religionistiky ThDr. Jan Heller. K astmatu, které ve vážné formě měl po řadu desetiletí, se postupně přidávaly další nemoci. Přesto neustále tvořil a šířil kolem sebe atmosféru radosti a optimismu.

Jeho víra se prolínala s jeho teologií a promítala se do jeho myšlení, názorů postojů a jednání. Starozákonní biblické texty o stvoření, které bývaly a tu a tam ještě pro někoho jsou kamenem úrazu či zdrojem konfliktu mezi vědou a vírou, pro Jana Hellera znamenaly jasné svědectví o tom, že Boží stvoření – svět, příroda, vesmír – nemá jen jakousi utilitární hodnotu, nýbrž je hodnotou per se. Člověk je může  užívat, avšak především je má citlivě kultivovat, šetřit a chránit. Místy tvrdé a často výkladově obtížné starozákonní texty vidí a hodnotí pohledem Nového zákona, prolnutého nadějí a zdůrazňujícího superioritu lásky. Tu však neredukuje na vztahy mezi lidmi ani na niterný vztah mezi člověkem a Bohem; láska pro J. Hellera se týká vztahu k celému stvoření. Aktivní zájem o životní prostředí a osobní nasazení pro ně je tak nedílnou součástí Hellerovy teologie.

Od počátku 90. letech rozvíjela svou činnost Česká křesťanská akademie (ČKA). K myšlence založit v ní samostatnou ekologickou sekci (ES) se prof. Heller spontánně připojil a spolu s katolickým morálním teologem ThDr. Otto Mádrem vytvořil teologický základ, na němž spolupracovníci sekce stavějí a který se promítl i do poměrně značného, byť stále nikoli dostačujícího, pozitivního posunu v environmentálním povědomí českých křesťanů. Pokud mu to zdraví dovolilo, účastnil se prof. Heller plně života ES ČKA, a i když se už fyzicky nemohl ani setkávání výboru sekce, ani veřejných besed účastnit, zůstával se sekcí v úzkém kontaktu. Po řadu let ES ČKA spoluorganizuje v druhé polovině dubna v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze ekumenickou bohoslužbu ke Dni Země. Bohoslužba bývá zaměřena k tématu roku, jímž r. 2006 byly stromy. Tehdy sice již prof. Heller nemohl být přítomen fyzicky, přesto však tam zaznělo jeho pro tuto příležitost připravené kázání, které mi poslal a já jsem měl tu čest je posluchačům přednést. Jeho text doplňuje tuto vzpomínku.

Prof. Heller byl nesmírně laskavý člověk, připravený kdykoli kohokoli vyslechnout, poradit, povzbudit. Partnera v dialogu nikdy nepodceňoval a bral ho vážněji než sebe sama. Byl skvělý vyprávěč. Setkání s ním tak znamenalo vždy příjemný a obohacující prožitek. Zbývá zde po něm prázdné místo. Věřím však, že my všichni, kdo jsme se s ním mohli setkávat, prožíváme hluboký pocit vděčnosti za všechny chvíle strávené s tímto vzácným učitelem, přítelem a bratrem.

Jan Heller: Zelený cypřiš

Kázání ke Dni Země 2006

Efraime, co je mi ještě do model?
Já Hospodin, jsem jako zelený cypřiš,
ze mne pochází Tvé ovoce (Poroctví proroka Ozeáše, kap. 14, v. 9).

Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci (Evangelium podle Matouše, kap. 7, v. 15 - 20).

Tématem Ekologické sekce České křesťanské akademie pro letošní rok jsou stromy. Tak se nabízí, abychom se zamyslili nad místem, kde Hospodin ústy proroka přirovnává sám sebe ke stromu, podle Kralické Bible k "jedli zelenající se", podle ekumenického překladu k "zelenému cypřiši". Kraličtí volili jedli zřejmě proto, že ji tehdy každý znal a rostla skoro všude, kdežto dnes se stala stromem řídkým a cypřišů kolem nás víc jak jedlí. Hebrejština má ovšem cypřiš, na předním východě běžný.

Dnešnímu člověku připomíná kralická jedle především vánoční stromek. I na něm máme „ovoce“, totiž jeho napodobeniny, ozdoby. Původně to bývala hlavně jablíčka, pak i ozdoby skleněné, čokoládové, svíčky a nakonec i prskavky. - Vánoční strom je ovšem zvyk nedávný, až z 19. století, necelých dvě stě let. V době, kdy prorokoval Ozeáš, a to bylo přibližně kolem roku 750 před Kristem, se vánoce pochopitelně ještě neslavily.

Už tenkrát však patřily stromy mezi důležité a běžné symboly života. V tehdejším Kenaanu bylo už tehdy stromů málo. V předhistorické době byly sice hornaté části země většinou zalesněny, ale když se tam začaly stále více pást ovce, které dokážou vypást každý kousek zeleně, proměnily se hornaté části země ve step. V ní bylo možno pást jen v době dešťů, tedy v naší zimě. V létě vše vyprahlo, a tak se ovce sehnaly dolů do údolí k napajedlům. Až na začátku doby dešťů, tedy na podzim, se ovce zase hnaly do hor, kde se deštěm obnovovala vegetace.

Důležitá je tu i náboženská symbolika. Předchůdci i sousedé Izraele uctívali řadu bohů, z nichž nejdůležitější byl Baal - dešťodárce. Země byla ovšem také bohyně, veliká ležící žena. Prameny a studánky byly její oči, hory její prsy, propasti, strže a jeskyně její lůno. Kulaté osamělé hory, jako je náš Říp a v Kenaanu Tábor, se považovaly za její břicho a pupek. Slůvko tábor, které dalo jméno i známému českému městu, znamená v hebrejštině původně "pupek".

Tam, kde plodivá síla Země vyrazila na povrch, vyrostl strom, jedna z mnoha odnoží prastarého bájného "stromu života". Ten byl zobrazován jako cypřiš nebo jako stále zelený břečťan. Chrámů bylo v tehdejším Kenaanu málo, ale na výšinách a památných místech byla božiště, vybavená oltářem. Někdy tam byl i pramen. A slušelo se, aby tam byl i strom jako znamení toho, že toto místo je vybaveno životní silou, prýštící zde z hlubin Země.

Jenomže živých stromů bylo už tehdy v Kenaanu málo. Tak se na božišti vztyčil nějaký suchý, mrtvý strom, ověsil se božskými symboly či milodary, jakoby na něm vyrostly, a pak se kolem něho k poctě bohů tančilo. To vše je archeologicky dobře doloženo, dokonce i takový tanec kolem stromu či spíše kůlu. Moderně řečeno, živá příroda se nahrazovala virtuální realitou, místo živých plodů byly napodobeniny a amulety. A tanec kolem takového stromu předstíral život. Nemohu tu nevzpomenout na krásné, živé a velké stromy, které daly zcela svévolně pokácet některé hypermarkety před prodejnami. Kdyby to bylo jako za stara, tak by tam teď alespoň daly plátno a na ně promítaly obraz stromu - samozřejmě střídavě s reklamami.

Vzpomeňme na Eliášův zápas na Karmelu [1.Kr 18]. Ctitelé Baalovi poskakovali či tančili, aby se tak uvedli do vytržení, kolem Baalovy hranice. To bylo přibližně o sto let dřív před Ozeášem, tedy kolem r. 850 před Kristem. Severní Izrael čili Efrajim byl modlářstvím prosáklý vlastně po celou dobu, dokud trval, až do r. 721, kdy jej zničili Asyřané. Na jihu, v Judsku, to bylo trochu lepší, pravověří tam alespoň poněkud střežil jeruzalémský chrám a kněží v něm.

Jenomže nešlo jen o obřady, šlo o víru. Ctitelé Baala a bohyně Ašery, zobrazované ozdobeným kůlem, třeba Hospodina nepopírali. Ale už od něho nic neočekávali. Byli ochotni k tomu, co jim už dříve vytýkal Eliáš: "Jak dlouho budete poskakovat na obě strany?" [1.Kr. 18,21] Tak trochu Hospodinu a trochu Baalovi?

Není divu, že se tím nevěrný Izrael zbavoval Boží pomoci a upadal pod moc nepřátel. To líčí Ozeáš 13,1 až 14,4. Ale pak (od 14,5) se Boží hněv od Izraele odvrací a Hospodin slibuje, že jejich odvrácení sám uzdraví, takže rozkvetou jako lilie, jako cedr i jako réva. Hospodin už nebude vzpomínat na ty modly, ke kterým se Efrajim utíkal. Jméno Efrajim má v této souvislosti zvláštní význam. Původně pochází z akkadštiny, kde epiru či epéru znamená provincie, území. Ozeáš a jeho současníci je však chápali hebrejsky ve významu "dvojúroda" (tak je vykládá Martin Buber). Jakoby tu Hospodin řekl: Ty, Efrajime, jsi sice modlařil, ale já tvou neúrodu nyní proměním v dvojúrodu. Modly ti nepomohly. Upadal jsi do bídy, nic se ti nedařilo. To známe. Jsou chvíle, kdy se nám jakoby pod rukama láme to, oč jsme se opírali, kdy nepomáhá to, k čemu jsme se upírali. Což když to byla jen uschlá třtina, mrtvý kůl, náhražka a pozlátko. Třeba jsme se věcmi kolem sebe dali tak oslepit, oslnit jejich leskem, že jsme nedokázali rozeznat, co je živé a co mrtvé, co vede k životu a co do smrti. Potřebujeme, abychom byli znovu obdarováni schopností rozeznávat, co slouží životu a co ne. Nejen k životu jednotlivce, ale k životu celého Božího stvoření, všech Božích tvorů.

V další části v úvodu kázání citovaného verše z Oz. 14 Hospodin říká ústy proroka: "Ze mne pochází tvé ovoce" nebo podle Ekumenického překladu "Ode mne budeš mít ovoce, které poneseš". V Izraeli bude opět úroda, na polích i v srdcích. Ježíš říká: "Poznáte je po jejich ovoci" [Mt 7,16-20]. Jenže, tu by mohl někdo snadno propadnout pýše a libovat si: Podívej se, Pane Bože, jak krásné ovoce Ti přináším. Kam se na ně hrabe ten fík, na kterém jsi nic nenašel (Mt 21,18-23). Takové chloubě se tu činí přítrž: Ze mne, říká Hospodin, pochází tvé ovoce, Izraeli! Je to ovoce, pocházející z mého odpouštění a mého požehnání, ne z tvého úsilí a výkonu. Všechno, co dobrého máme a co děláme, od počátku až do konce, je Boží dar. Kde se otvíráme životu, pečujeme o něj, vycházíme vstříc svým bližním, a láskou oslovujeme ty, koho nemůžeme (zatím) oslovit slovem, tam je při díle Bůh sám, jeho slovo i Duch. Ani ten nejmenší drobeček lásky nebude ztracen, protože - třeba skrytě - pochází z Boha a vede k němu ty, kdo jej nesli a rozdávali, i ty, kdo jej přijímali.

Vše opravdu dobré pochází od Boha, říkají křesťané všech druhů a skupin, i všech časů. Je jen třeba setrvat ve službě a nedat se znovu spoutat svým sobectvím, když už jsme z něho byli mocí Kristovy lásky vysvobozeni.

Modlitba
Dobrotivý Stvořiteli,
přemáhej nás, nevěrné a malověrné, svou láskou, abychom rozpoznali, že vše dobré pochází z tvého odpuštění a požehnání, a posiluj nás ve vděčné radosti, že je smíme nést dál.
Amen