Recenze „Výzkumu odcizování člověka přírodě“. H. Vostradovská, J. Krajhanzl, E. Strejčková.

2006-12-12 13:08:29

Markéta Braun Kohlová

Recenze projektu Výzkum odcizování člověka přírodě. In: Kolektiv autorů (2005). Děti, aby byly a žily. Praha: Ministerstvo životního prostředí. ISBN 80-7212-382-3.

Recenzované části:

Helena Vostradovská, s. 8 – 10.

Jan Krajhanzl, s. 37 – 44.

Emilie Strejčková, s. 61 – 78.

Stostránkový sborník je vyústěním výzkumného projektu zabývajícího se odcizováním dětí přírodě. Nejedná se o analytickou zprávu, která by čtenáře podrobněji seznámila s cíli, postupem a výsledky výzkumného projektu, ale o jakousi volnou reflexi jednotlivých autorů nad problematikou současné výchovy a vývoje dětí v městském prostředí.

V recenzi se podrobněji věnuji pouze vybraným příspěvkům, které mají nejblíže k mému profesnímu sociologickému zaměření. Jsou to příspěvky Heleny Vostradovské, Jana Krajhanzla a Emilie Strejčkové.

Text je velmi poučnou a zajímavou příručkou pro všechny, kteří se chtějí zamyslet nad výchovou (nejen svých) dětí a ve smyslu principu předběžné opatrnosti usilují o omezování jevů, které by mohly (jejich) děti ochudit o množství přírodních a přirozených podnětů. Z hlediska lidského a společenského je projekt i jeho výstupy velmi chvályhodnou snahou všech zúčastněných nepřihlížet pouze okolnostem vývoje dětí, které se obecně považují za nežádoucí, ale snažit se na ně na společenské úrovni poukazovat a v co možná největší míře jim vzdorovat. Z hlediska výzkumného nebo chcete-li vědeckého lze však vydané publikaci a nepřímo celému výzkumnému projektu mnohé vytýkat.

Za velký nedostatek považuji nedostatek průkaznosti předkládaných závěrů, který lze do značné míry připsat na vrub ne zcela propracované metodě nebo jejímu nedůslednému uplatňování. V textu se pouze útržkovitě dozvídáme, jakým způsobem byly takové jevy jako „zapoudřování tvořivosti, představivosti a fantazie do jednostejnosti konzumního světa; absence povědomí o souvislostech, vazbách a vztazích mezi člověkem a přírodou, které byly pro jejich ‚historické vrstevníky‛ samozřejmostí; nebo snižování citlivosti smyslového vnímání dětí“ (Vostradovská, 9) zkoumány, neřku-li měřeny. V příspěvku E. Strejčkové se sice dozvíme, že bylo provedeno pozorování (64) a že se použily dotazníky, není však jasné, jakým způsobem byl proveden výběr dětí a kolektivů a především jak bylo ono „odcizení“, jako ústřední téma projektu pro účely empirického výzkumu definováno, operacionalizováno a měřeno. Takové kroky by měly předcházet jakémukoliv dotazníkovému šetření, aby bylo možné výsledky interpretovat bez nebezpečí, že budou v interpretaci zdůrazňovány pouze takové výsledky, které námi testovanou hypotézu potvrzují a opominuty takové, které ji mohou vyvracet. Tomu se bohužel autoři mnohdy nedokáží vyvarovat.

Také v interpretaci dat ze zúčastněného pozorování chování dětí (67) – jedná se spíše o experiment, kterým autoři shromáždili obrovské množství cenného empirického materiálu, jsou příliš akcentovány singulární jevy na úkor kolektivních jevů, které mají být předmětem výzkumu. Popisu pozorovaného chybí teoretické zarámování a konceptualizace a to překvapivě navzdory velmi systematické snaze Jana Krajhanzla pojem „vztah člověka k přírodě“ vymezit a jeho analytickou využitelnost problematizovat.

Krajhanzl „vztah člověka k přírodě“ staví na pěti elementech: 1) osobním obrazu přírody, 2) potřebě kontaktu s přírodou, 3) schopnostech pro pobývání v přírodním prostředí a zacházení s přírodními prvky, 4) postojích a vztahování se k přírodě a 5) ekologickém vědomí. Nabízí tak (byť bez odkazu na autora kategorizace) solidní základ pro možnou operacionalizaci proměnných dále využívaných v dotazníku nebo pro interpretaci dat získaných kvalitativními metodami.

Větší pozornost by si zasloužila jeho úvaha o vztahu ekologického vědomí a chování, které má významné dopady na životní prostředí. Závěr, že ekologické vědomí „ve většině případů pak vede i k šetrnějšímu a ohleduplnějšímu chování k přírodě“ je přinejmenším zjednodušený. Na skutečnost, že tento vztah není přímočarý a že k přírodě příznivým postojům se více vzdaluje chování, které vyžaduje větší náklady – tzv. low-cost hypotéza poukazují např. Diekmann a Preisendörfer (2001, 2003)[1].

V každém případě čtenář vzhledem k obsahu dalších příspěvků dostává dojem, že je Krajhanzlův rozbor „vztahu člověka k přírodě“ ve sborníku obsažen samoúčelně (bez vazby na empirické studie) a to je jistě škoda.

Někde je také otázkou, zda byla použitá metodologie vhodně zvolena. Pokud zkoumané děti nedokáží odpovědět na otázku: „co jsi dělal pro přírodu?“ měl by se výzkumník spíše ptát, jak chování dětí ve prospěch přírody zkoumat jinak (např. analýzou dat ze zúčastněného pozorování nebo interpretací vyprávění dětí), než učinit přímočarou interpretaci odpovědí na kognitivně náročnou otázku: „že děti nechápou, že je třeba přírodu chránit a starat se o ni“ (Vostradovská, 9).

Má hlavní výtka však směřuje k definování cíle „výzkumného projektu“ a jeho naplňování. Autoři se rozhodli zabývat „odcizováním dětí přírodě“ a to dětí současných a městských. Že k odcizování dochází, však berou jako předpoklad výzkumu a nikoliv výzkumnou otázku. Takové tvrzení však není samozřejmé a v projektu navíc chybí důvěryhodná reference, jak na tom byly děti v minulosti, nebo jak jsou na tom současné děti na venkově. Bez toho lze však pouze stěží poukázat na nějaký proces. A procesem změna vztahu dětí k přírodě jistě je. Domnívám se navíc, že odvolávání se autorů na pojem odcizení jim způsobilo více problémů než užitku. Místo snahy analyzovat jednotlivé složky vztahu člověka k přírodě, jak to na teoretické úrovni velmi zdařile provádí Krajhanzl, a snažit se vysvětlit jejich příčiny, se autoři v empirickém výzkumu příliš násilně snaží naplnit pojem odcizení pozorovatelným chováním. Uniká jim tak možnost identifikovat, jaké děti mají výrazně negativnější či méně intenzivní vztah k přírodě a čím se např. jejich výchova liší od výchovy těch ostatních. Takové vysvětlení a testování vztahu mezi odcizováním, jeho příčinami (výchovou, nedostatkem kontaktu s přírodou) anebo následky (sociální patologií, o které tak samozřejmě mluví H. Vostradovská) má být nepochybně předmětem výzkumu. Autoři však často končí u pozorování dětí, vyzdvihování jednotlivostí v jejich chování a spekulacemi, jak se na nich jistě podílí projevy modernizace (jako rozšiřování počítačů, nárůst času stráveného u televize a růst obchodních center) - pozorované na obecné a nikoliv individuální úrovni (např. v příspěvku H. Vostradovské - str. 9, 10, J. Krajhanzla 42, E. Strejčkové 61, 64, 66). Toto nesystematické promíchávání pozorovaných jevů na různých úrovních obecnosti neumožňuje objasnit vztah dětí k přírodě, natož testovat, co ho ovlivňuje, a vede z metodologického hlediska ke značně neprůkazným závěrům.

Z hlediska formálního jsou texty příspěvků přes zdánlivě jasnou strukturu danou otázkami:

1) Jak se přihodilo, že se zajímáte o problematiku odcizování dětí přírodnímu prostředí?

2) Co bylo těžištěm Vaší práce v projektu?

3) Co jste v průběhu práce na společném projektu ve svých průzkumech očekávali a co Vás udivilo, překvapilo, zarazilo, šokovalo, rozradostnilo, dodalo optimismus, či naopak…?

4) A co vyhlídky do budoucna, jaký bude další vývoj procesu zcizování dětí přírodnímu prostředí?

…velmi nesystematické. Jsou v nich smíchány popisy pozorovaného chování dětí a teoretické sociálně-psychologické poznání s normativními hodnocením autorů, nářky nad nedostatkem finančního a institucionálního zázemí pro právě jimi preferovaný typ výchovy a katastrofickými vizemi. Texty jsou na jednu stranu pouhým zamyšlením autorů (5), na druhou stranu se však neustále odvolávají k výsledkům výzkumu a aktivitám ve výzkumném projektu. Domnívám se proto, že by výzkumnému charakteru projektu měla odpovídat i forma výstupu. Pravidlem by mělo být např. důsledné uvádění zdrojů (např. Krajhanzl 40, Strejčková 74) a jasná struktura obsahující vymezení výzkumného cíle, popis metodologie, prezentaci výsledků a třeba také hodnocení výsledků a možná doporučení pro pedagogickou praxi.

Na závěr bych už jen shrnula, že je v příspěvcích všech citovaných autorů příliš okatá snaha prokázat negativní trendy současné výchovy městských dětí a pořídit tak střelivo, jímž bude možné bombardovat příslušné úřady, na úkor poskytnutí důsledné analýzy tohoto významného společenského jevu, kterou by však na rozdíl od stávajícího přístupu bylo možné také mířit. Pokud však autoři nechtějí nic menšího než „požadovat značné změny v našich školách a školkách“ (61), měli by více usilovat o to, aby jimi předkládané výzkumné závěry vycházely z důvěryhodných postupů a metod a dali tak svým případným oponentům jen minimum argumentů, proč jejich legitimní požadavky odmítat.

---