Co mohou věštci a proroci říci dnešku

Každá doba s sebou přináší určitý zájem o věci božské, numinózní. My žijeme v době jakéhosi nástupu zájmu o záležitosti týkající se božského a neznámého, už třeba v souvislosti s oteplováním naší planety, jak to s námi vlastně dopadne. Vznikají knihy, které vědecky dokumentují, co se stane, když se planeta Země zahřeje v průměru o jeden, dva, tři... stupně. Zde může člověku pomoci větší přimknutí k bytí a přírodě, která se odedávna chápala jako posvátná. S ní byli vždy ve větším kontaktu různí věštci, druidové, zřeci vyšších skutečností, básníci, kteří jako mytický Orfeus mohli veršem a písní vyjádřit svou otřesenou zkušenost ze světa.

Známí jsou starozákonní proroci, kteří se snažili ovlivňovat své společnosti s jejich králi; byli ve styku s posvátnem a z této výlučné pozice pranýřovali zlořády své doby. Dnes tuto funkci zastávají filosofové a významní myslitelé, kteří se snaží naslouchat duchu doby a vyjadřovat pravdu bytí, kterou nahlédli ve svých probuzených subjektivitách. Proroci a věštci byli „muži boží“, kteří měli odkrytou schopnost podstatně vidět a zřít skutečnost samu. Byli v kontaktu s božstvím boha, s posvátnem samým a jako vskutku vidoucí předávali své poznatky druhým, snažili se svými viděními ovlivnit rozbujelou světskost a modloslužebnictví doby. Dnes pravý filosof a básník probouzí z rozpoutaného nihilismu technovědné civilizace, kdy se dbá jen na ještě větší spotřebu a zapomíná se na hlubší dimenzi života, na ochranu země samé. Tato numinózní zóna se začíná opět otevírat s návratem k přírodě, k přirozenějšímu vztahu k přírodě a kosmu, kdy se chápe nutnost šetrnějšího přístupu ke světu. Příroda se znovu začíná chápat jako posvátná.

Možná, že dnes je třeba více než kdy jindy předávat lidem poznatky o starých věštcích, divotvůrcích, šamanech, neboť oni jsou schopni vskutku se přiblížit hlubině bytí a z ní čerpat jako z původního zdroje života. Nezbytná je tedy znovu probouzená účast na tajemství bytí, neboť jen z této účasti může vzejít skutečná schopnost vidět a tázat se, klást správné otázky i naší době: co musíme udělat, abychom zabránili vposledku ničivému konzumerismu, jak přerušit pokračující devastaci planety Země, jakým způsobem účinně očišťovat vodu, půdu, ovzduší země, abychom zde mohli žít jako lidé schopní vůbec vnímat krásu přírody i sebe sama.

Jako by dnes bylo zřejmé, že jsme zanedbali svoji intuici, svou schopnost spojení s posvátnem, že jsme se nechali příliš ovlivnit pouhopouhým logickým racionalismem a osvícensky jsme se vrhali na vymycování všech projevů posvátna (stejně jako dodnes lidstvo zběsile vymycujeme v onticky konkrétní rovině životodárné pralesy či jen naše lesy a jednotlivé stromy). Znovu bude tedy asi třeba probojovat cestu k numinóznu, a tedy i cestu k sobě samým, neboť jen z náležitě probuzeného nitra jedince může vzejít ona schopnost vůbec se ladit na posvátnou krajinu bytí, vcházet do kontaktu dokonce i s božským. Bůh starých racionalistických metafyzik je mrtev, živ nechť je náš zájem o zažehování jasnozřivějších a moudrých subjektivit, které ze sebe jsou s to získávat inspirovanou pravdu v naladění na pravdu bytí. Recenzovaný sborník příspěvků vhodně podněcuje ono hledačství, které se váže na hledání posvátna, líčí prorocky inspirované muže a vědmy, kteří jsou schopni ze svého osamocení naslouchat tichu bytí a ze svého usebrání, ze své unio mystica předávat své záznamy druhým. Je to druh sebeoběti, druh intuitivního rituálu nekonečného myšlení a básnění, kdy to, co se skrývalo, se náhle projeví, zjeví se v „božské inspiraci“ jako píseň, báseň a radikální filosofické zamyšlení.

Vhodně koncipovaný sborník tak přispívá svým obrácením pohledu do pradávné minulosti k tomu, že jedině opětným nalézáním počátků lze pro lidstvo nalézat spásnou cestu z rozbujelého pouze technokratického a manipulativního myšlení a konání, které hlásá svobodu jen pro další a stupňované ničení zbytků země. Je třeba znovu zahlédnout náš osud, náš prostý (jednotně-jednoduchý) lidský úděl a neuspávat se molochem pouze smyslové bezprostřednosti a zdivočelého hedonismu, který vede do pekel. Z hlubokého zamyšlení, které vidí jasně i naši odpovědnost za život planety Země, se může utvářet příznivější budoucnost. Naši myslitelé se budou asi muset zase naučit vskutku „vidět a slyšet“ (ne jen zoufale kmitat po povrchu svého diletantismu a zdánlivého mnohoznalectví). Recenzovaný sborník právě vhodně přispívá k rozvíjení našich ztracených schopností, naší ryzí intuice a spontánní inspirace, našeho prohloubeného a odpovědného myšlení, které je s to jasnozřivě vyjadřovat pravdu bytí.