Země prázdná jen zdánlivě

Jiří Sádlo je biolog, ale především bytostný pozorovatel vnějších malých „ročních“ dějů. Je to však jeho vnitřní pohled, který činí z jeho textů velmi osobitý útvar, kompaktní a přesto ne chtěně sevřený, ale nechaný, aby atmosféra jeho pozorování sama vytvořila kompozitum a ucelenost. Jsou to texty, s kterými můžeme pobývat v krajině nebo cestách, vtáhnou nás svou hloubkou a básnickým jazykem někam od botanicko-přírodních pozorování k prožívanému.

Texty připomínají zápisky jednotlivých dnů, přerývané, tu den po dni, tu nějaký čas bez zápisu. Krajina se nám mění před očima, pomalu, některé motivy, zimy nebo přicházejícího jara se opakují, ale především upoutávají nevšední popisy: „přepředjarní syrovina večer“  (str. 33) nebo „Bude březen, ale dosud je ounorek... Je mráz, ale nebe je živé, pole jsou zmrzlá, někde je sníh, ale barva hlíny ožila“ (str. 32).  Tak mnohdy začínají jeho krátké úsporné a přesto lyrické texty, nastíněním počasím, dějů v přírodě, pozorováním ptáků, abychom pak zahlédli samotného autora, jak kamsi putuje, v onom dni a v sobě. Je opravdu velmi vnitřním „rostlinným sociologem“, což je jeho profese, ale zde účastníkem všech procesů a jevů, kterým se diví, nechává je uplývat, ne je vysvětlovat, jsme vtaženi do jeho světa, povětšinou suburbánní a příměstské přírody kolem Prahy. Jen tu a tam nalézáme místní určení jako vrch Ládví nebo v textu Nic na straně 42: „Je po sněhu, nejaro, nezima... Však také bezčasím a blátem se může projevovat rozhraní ročních dob! Z fialek čouhají oschlé lupeny polorozpadlé... andělé z břečtanu...jasany...šel jsem na Floru přes Olšany“.  A na druhé straně až skoro odborný jazyk z nějaké vědecké studie zde zjemněný onou lyrizací geologických průzkumů: „Na téměř  světlém pozadí složité přetrhované ornamenty v různých tónech černi. Grafit, granit i granulit: temné zlato, grafitická čerň, těžké kusy granitu i světlá tříšť mylonitizovaných andělů, na okamžik zasvitne intenzivní modř. Difuzní hnízda plazmatu, při obzoru jazyky kryoturbací“ (str. 67). To neustálé pnutí mezi jeho profesí biologa, ale také geologa ale též  suburbánního chodce a lyrického zaznamenavatele malých přírodních dějů a meteorologických změn vnáší do jeho textů, krátkých próz něco osobitě zvláštního. Jeho jazyk, v některých pasážích sofistikovaně vědecký, se náhle překlopí do básnivých obratů: „Kontinentální předjaří, velmi suché, chladné, necitelné, krásné jak stará pevnost. Vše je jako z kovu, vše je jako neživé... ta přísnost patří ještě do zimy. Vysoká, téměř bílá tráva podél trati, pruty akátů, koruny akátů. Ve stínu někde dosud trvá sníh“ (str. 37).

A jako by se i autor stával součástí celého biologického světa, ekosystému, který pozoruje, do kterého vstupuje, očekávaje mnoha překvapení, ale i básnická potvrzení svých vědeckých zkoumání, je živočichy, připodobňuje se k nim: „Přece jsem vždy rosomákem (Gulo gulo), který se na jedné straně mrštně prosmýká terénem, plískanicí. Který naprázdno zabuší na prázdná vrata bazaru...“ ( str. 36).

Jiří Sádlo je spjat s přírodou, nejkrásnější pasáže v jeho miniprózách nacházíme, když pozoruje led, nebo křehkost a zároveň pevnost sněhové vrstvy, po které mu bylo dáno jít, zase jinak, zcela nově:

„Jdu například po slabé vrstvě sněhu, ne po zemi.  Jdu nad zemí, dělí mě od ní půl centimetru, z čeho jsem také já. To si říkám až do odpoledne, pak dojdu na nijaké nádraží mezi poli“ (str. 26). A jen o několik řádku výš na téže straně nalezneme nádherný příměr: „Hlavní princip zimy: kázeň“. Kolik jen přirovnání k přísnosti, ostrosti zimy, nebo pozorování různých hromad a pak popisy návratů z oněch příměstských toulání, to nacházení teplých čajů a loupání přinesených ořechů odkazuje k neustálému a přesto volnému se připoutání se k přírodě, je její součástí, jako by jen přespat a zase se vydat do keřů a klestí v periferních oblastech a také k textům, které na něho někde čekají, nikdy neví kde, je jimi překvapen, stejně jako nálezy, které si přináší večer domů. Možná to jsou jen miniatury, ale výstižné, přesné, přesto plné záhad neuchopitelnosti oněch venkovních procházek, jako dar, který se objeví, stejně jako mihnutí lesní zvěře nebo vodního ptactva: „Rybník je dosud zamrzlý, je tam šedivý hustý led, ale na led by se už nikdo neodvážil, a nad ledem zpívají ptáci. Kratičce mžilo“ (str. 43). Tento text je z 25. března kdovíkolikátého roku, jako všechny tyto krátké lyrické prózy mají své přesné časové určení, a tak tato útlá kniha má opravdu ještě jeden rozměr, nesoustavně psaný fenologický deník, o pozorování přírody a sebe sama v ní v průběhu jednoho roku, kdy podzimní až předjarní zápisy dominují, možná pro onu šeď, led, sněhové vrstvy, ale také pro jisté zastavování se v čase, kdy je krajina osamělá a lidmi opuštěná, pozorovatel je nerušen jinými návštěvníky, je tichá, stejně jako celá kniha. Jsou to vlastně tichá pozorování v ztišené přírodě, se šedobílými konturami, ze které občas vysvitne hnědá barva polí, tichá skromností a pokorou autora, který takovouto krajinou prochází a který nám, čtenářům, nabízí nevšední zážitek spolupobývání, alespoň v textech, s ním.