Úvod

Co rozumíme stvořením? Jak chápeme úlohu lidských bytostí ve stvořeném světě? Jakou odpovědnost vůči stvoření máme jako křesťané? Tyto otázky nabyly nové naléhavosti. Mají-li církve adekvátně odpovědět na současnou ekologickou krizi, je pro ně zásadně důležité, aby jasně porozuměly Božímu stvoření, jakož i údělu a povolání lidských bytostí v něm.

Je rozšířen názor, že za současnou ekologickou zkázu nese do určité míry odpovědnost židovsko-křesťanská tradice. Poukazuje se na to, že na základě biblické zvěsti příroda ztratila božský charakter; stala se objektem a lidé dostali příkaz, aby „si podmanili zemi“. Je jasné, jak uvidíme, že tato obvinění vycházejí z nesprávného čtení biblických textů. Ale není pochyby o tom, že křesťané po dlouhou dobu téma stvoření ve své teologické reflexi a ve svém učení zanedbávali a přijímali hodnoty a perspektivy, jež jsou cizí biblické tradici. Nekriticky podporovali moderní ovládání přírody.

Hlasy chválící Boží stvoření existovaly vždy, ale ekologická krize probudila církve zvláštním způsobem. Opět si uvědomily důležitost biblického odkazu, který znovu začal v církvích hovořit. Mnozí křesťané byli aktivní v ekologickém hnutí od samotného začátku. Spontánně pociťovali nutnost, aby se stavěli proti sebevražednému vývoji, v němž se lidstvo nachází. Je však nutno také říci, že angažovanost ve věci ekologie není křesťanskými církvemi přijímána zdaleka jednomyslně. Mnohé mají stále podezření, že s ní do jejich středu proniká „politika zelených“ nebo perspektivy „new age“. Nevidí základní souvislost mezi biblickou zvěstí a ekologickou odpovědností. Diskuse – někdy má dokonce  podobu konfliktu – v církvích pokračuje a je zásadně důležité, aby se v ní pokračovalo s největší rozhodností a angažovaností.

Po druhé světové válce, a zvláště po roce 1970, se teologové a křesťanští myslitelé intenzivně snažili obnovit biblické učení o stvoření a rozvinout nový přístup k „ostatnímu“ stvoření. Nastal „rozkvět eko-teologií“. V posledních desetiletích bylo získáno velké množství nových poznatků.

Evropské křesťanské ekologické sdružení (ECEN), volná asociace křesťanů, osob a institucí, řídící ekologické aktivity jménem církví v Evropě, pocítila, že přišel čas, aby byl tento vývoj shrnut a zachycen. Vyzvala určitý počet teologů z celé Evropy, aby se setkali a společně uvažovali o „současném stavu diskuze“. Kde jsme v našem křesťanském myšlení a v ekologické odpovědnosti církví v Evropě? To byly otázky, s nimiž jsme se na ně nejprve obrátili.

Následující memorandum je výsledek třídenní konzultace, která se konala v Mezinárodním protestantském středisku Johna Knoxe v Ženevě (28. března – 1. dubna 2004). Zúčastnilo se jí dvacet pět teologů, přestavujících různé disciplíny, různé konfesní tradice a různé části Evropy. Předem byl rozeslán určitý počet referátů a na konzultaci se o nich diskutovalo. Zvláštní pozornost byla věnována třem oblastem:

a) Stvoření ve Starém a Novém zákoně. V posledních letech se ve výzkumu věnovala velká pozornost místu tématu stvoření v Bibli. Vzrůstá souhlas v celé řadě nových poznatků a perspektiv.

b) Současné chápání stvoření ve třech hlavních konfesních tradicích v Evropě – ortodoxní, římsko-katolické a protestantské – a nové teologické přístupy k tomuto tématu, jako je eko-feminizmus. Všechny konfesní tradice v Evropě rozvinuly ve svém myšlení o stvoření nové perspektivy. I když vycházejí z různých předpokladů, v mnoha oblastech došly k podobným závěrům. Důraz se sice klade různě, ale téma stvoření tvoří široký základ pro ekologické hnutí. Pro teologickou diskuzi přicházely nové stimuly od nových teologických přístupů. Eko-feminizmus reflektuje zkušenost a senzibilitu žen v jejich vztahu k Božímu stvoření a podařilo se mu důrazně poukázat na základní nezbytnosti pro udržitelnost života.

c) Jak odpovídáme na současnou ekologickou krizi? Podmínky běžné v době, kdy byly napsány biblické texty, už neexistují. Došlo k základní změně v našem chápání přírody, včetně přirozenosti člověka. Začaly často nevratné ekologické změny. Nemůžeme a nesmíme jednoduše reprodukovat přístupy biblických dob. Jsme voláni, abychom odpovídali na dnešní výzvy. Jak hodnotíme současný „stav planety“ a její budoucnost? Jak interpretujeme teologicky pojmy „udržitelnost“ a „postačitelnost“? Jak může křesťanská etika brát v úvahu „potřeby“ celku stvoření? Jaké jsou naše vyhlídky do budoucnosti?

Memorandum, které teď prezentujeme členům ECEN, netvrdí, že podává úplnou zprávu o naší diskusi a ještě méně úplnou „teologii stvoření“. Ukazuje jednoduše teologické problémy, které podle našeho názoru vyžadují novou pozornost v křesťanské komunitě. Je to pokus definovat teologické myšlení, pokud jde o téma stvoření dnes.

Stvoření ve Starém a Novém zákoně

Téma stvoření má ve Starém zákoně význačné postavení, a také v Novém zákoně má mnohem větší důležitost, než se obecně soudí. V minulosti existovala tendence snižovat význam starozákonních textů týkajících se stvořeného světa. Zvláště v germanofonní oblasti byla Bible interpretována jako svědectví o Božích skutcích v dějinách. Bůh se zjevuje v historických událostech, jako je exodus, dobytí země, vyhnanství a návrat z vyhnanství. Starý zákon se podle tohoto přístupu má číst jako svědectví o těchto událostech. Víra v Boha Stvořitele se pokládala za sekundární. Vyprávění o stvoření, relativně rozsáhlý text, se má chápat jako rozšíření víry v Jahve, pána dějin.

Ale svědectví o Bohu Stvořiteli je ve Starém zákoně fakticky prvotně důležité. Bůh je předpokladem veškerého života a chvála Stvořitele patří k jádru starozákonního svědectví. Silné zdůrazňování Božího působení v dějinách vede k zastiňování tohoto základního předpokladu víry Starého zákona.

Creatio prima – creatio continua

Pozornost se obvykle věnuje první kapitole Bible – vyprávění o stvoření Bohem v sedmi dnech. Jiné texty týkající se Boha jako Tvůrce byly čteny ve světle tohoto creatio prima (prvního stvoření), třebaže mnohé jsou starší než úvodní kapitola Bible a popisují Boha jako trvale tvořícího (creatio continua). Bůh povolává stvoření k životu a neustále je obnovuje. Je pramenem života a udržuje a chrání ho proti útokům sil chaosu. Bez této tvořivé síly by stvořený svět upadl zpět do chaosu. Stvoření je tedy ustavičný proces. Mnohé texty, zvláště žalmy, chválí Boží přítomnost a spolehlivost. Sapienciální literatura vidí stvoření jako zdroj moudrosti – vede člověka v každodenním životě.

Některé texty Starého zákona se zabývají počátkem světa. Vyprávění o stvoření v Genesi 1 bylo sepsáno v pozdějším období dějin Izraele. Představuje teologickou reflexi o Bohu Stvořiteli. Ukazuje, že Bůh Izraele je všeobecný Bůh. Celý vesmír mu vděčí za svou existenci a on je původcem jeho souvislosti a řádu. První kapitolu Genese je třeba chápat jako součást kapitol, které následují (1-11) a jež také obsahují prvky týkající se stvoření – vyprávění o Adamovi a Evě, Kainovi a Ábelovi, o potopě, o smlouvě s Noemem, která uvádí nový řád stvoření. Úvodní kapitola je částí sekvence „stvoření, zkáza a nové stvoření“.

Pro správné chápání starozákonní víry ve stvoření je podstatné pochopit, že Bůh působí ve svém stvoření neustále. Výlučná pozornost věnovaná creatio prima v Genesi 1 může snadno zabránit, abychom adekvátně hodnotili jiné texty týkající se stvoření. Starý zákon nepodává teorii o původu světa, ale vybízí Izrael, aby odpověděl ve víře na tvůrčí moc Boha. Kreacionistické teorie nechápou vyprávění Genese 1 správně, a ještě méně celé svědectví Starého zákona o stvoření.

Povolání člověka do společenství tvorů

Lidé jsou na jedné straně jedineční mezi Božími tvory a mají ve stvoření plnit zvláštní mandát. Na druhé straně jsou také součástí celého stvoření.

Výrok Genese 1, že lidé – muž a žena – byli stvořeni k obrazu a podobenství Boha, podněcoval ve všech dobách k úvahám o přirozenosti a povolání lidských bytostí. Co znamená „obraz“? Onen výrok nepodává žádné dodatečné vysvětlení, a je tedy otevřený mnoha interpretacím. Novější starozákonní bádání klade zvláštní důraz na skutečnost, že termín „obraz“ byl vyhrazen východním králům. Genese 1 tento pojem „demokratizuje“ tím, že ho přisuzuje všem lidským bytostem – mužům a ženám – bez rozdílu pohlaví. Jako byli východní králové považováni za představitele božství na zemi, tak byli všichni lidé stvořeni k obrazu Boha a mají děsivý úkol být Boží vicarii (zástupci) na zemi. Králové vykonávají moc – ale mají ji vykonávat odpovědně. Důraz spočívá na odpovědnosti, kterou jsou lidské bytosti povolány zachovávat.

Starý zákon zároveň zdůrazňuje fakt, že lidské bytosti jsou částí celého stvoření. Podle Genese 1 Bůh žehná živočichům (22) a je významné, že živočichové i lidské bytosti byli stvořeni v tentýž – šestý – den. Oba species sdílejí tentýž životní prostor; tvoří společenství. Podle Genese 9 Bůh uzavírá smlouvu s „veškerým tvorstvem, které je s tebou“. V některých žalmech se na chvále Boha podílejí všichni tvorové, zvířata, a dokonce slunce a měsíc. Lidské bytosti konají svou službu uvnitř společenství všech tvorů.

Významné je také, že vyprávění o stvoření uznává tvůrčí sílu země. „Země vydala zeleň.“ Bůh působí skrze zemi; dává zemi sílu růstu.

Podmaňte si zemi

Mandát daný lidem v Genesi 1,28 byl často interpretován jako vyhlášení panování člověka nad stvořeným světem – nad zemí a všemi živými bytostmi. Podle Bible, jak se tvrdí, jsou lidé povolání, aby ovládali svět. Onen mandát ve skutečnosti povolává lidi k tomu, aby byli odpovědnými správci – locum tenentes Boha na zemi.

V této souvislosti jsou důležité dvě úvahy. Není pochyby o tom, že popis úlohy lidí ve vztahu k ostatnímu stvoření užívá silných termínů. Pokusy oslabit význam sloves „podmanit si“ a „panovat“ byly marné. Důležité však je interpretovat význam mandátu v kontextu doby, kdy byl formulován. Izrael prožíval přírodu jako nepřátelskou a Genese 1,28 dává lidem moc, aby zřídili svůj „habitat“ v této nepřátelské přírodě. Dnes jsou úlohy obrácené; příroda je vydána na milost lidskému panování.

Text nesmí být čten izolovaně od kapitol Genese, které následují. Popisují lidskou vzpouru a degradaci; země se stává nepoddajnou (Genese 3,18). Vyprávění o Kainovi (zvláště Genese 4,17-26) zdůrazňuje ničivé účinky násilí. Genese podává ideální obraz – lidé jsou vegetariáni (1,29), ale po potopě je ustaven nový řád. Lidem je dovoleno jíst maso, třebaže Bůh zároveň uzavírá smlouvu s celou zemí. Mandát daný lidem musí být realizován za této smlouvy.

Darování země

Boží smlouva se nakonec projeví darováním země. Boží láska a vyvolení jsou neoddělitelné od země, jež byla dána Izraeli. Země je místem, kde lidé jsou povoláni vzdávat chválu Bohu a poslouchat Boha s nerozděleným srdcem. Mají si být vědomi skutečnosti, že země je darem Božím: neposlušností může být a bude ztracena. Přikázání „ctít otce a matku“ je proto doprovázeno větou „abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Exodus 20,12). Vyhnanství – odloučení od země – bylo prožíváno jako odloučení od Boha (Žalm 137).

Úzký vztah lidu k půdě se odráží v mnoha textech Starého zákona. Země je jen částečně úrodná a vyžaduje velkou péči, aby rodila úrodu nezbytnou k přežití, a tak se neustále dotýká každodenního života. To se také odrazilo v mnoha starozákonních zákonech.

Přítomnost zákonů, jež přinášejí prospěch nejen samotným Izraelitům, ale také zemi a jejím ne-lidským obyvatelům, naznačuje, že Izraelité měli zemi považovat za součást smluvního společenství s Bohem. Tato smlouva byla ve skutečnosti smlouva kosmická. Když bude izraelský lid uskutečňovat pokyny dané Bohem pro jejich společnost, země bude vzkvétat. A naopak, když Izrael bude odmítat uctívat Jahve a nebude dbát požadavků Boží spravedlnosti, účinky nebudou omezeny na lidskou společnost, ale zasáhnou také životní prostředí. Izajášovo vyprávění ukazuje přímý kauzální vztah mezi nedbáním lidí o prostředí a ekologickým úpadkem.

Truchlit, vadnout bude země,

chřadnout, vadnout bude svět.

Zhanobena je země svými obyvateli,

neboť přestoupili zákony, změnili nařízení,

porušili věčnou smlouvu. (Iz 24,4-5; srov. také 5,8-10)

Sabat

Po této stránce je zvláště důležité ustanovení sabatu a zákony, jež se ho týkají. Ať je původ sabatu jakýkoli, jeho slavení má implikace pro vztah lidí k ostatnímu stvoření. Každý sedmý den je zaručen odpočinek nejen lidu, ale také zvířatům a zemi. Přestává zasahování lidí do přírody: slavení soboty je součástí kosmického řádu. Zachovávání sabatu má základní význam pro integritu Božího lidu. Ve Starém zákoně se nemluví tak často o žádném jiném přikázání.

Sabat a milostivá léta vyjadřují hlubokou starost jak o obnovení spravedlnosti v lidu, tak o zachování úrodnosti země. Každý sedmý rok nemá být země obdělávána. Po sedmkrát sedmi letech se slaví další jubilejní léto. Vědci nejsou jednotní v názoru, zda se tato přikázání skutečně zachovávala. Ale i když představují pouze ideál, ukazují smysl Izraele pro odpovědnost vůči zemi.

Nový zákon

Víra v Boha Stvořitele existuje i v Novém zákoně. Neboť důvěra Ježíše a jeho učedníků v přítomnost Boží tvůrčí síly se zdá být zcela zřejmá. V kázání na hoře se Ježíš výslovně odvolává na Boží péči o všechny živé bytosti jako na důkaz, že učedníci nemusí mít starost o příští den. Bůh Otec, Stvořitel všech věcí, se o ně postará. Učí učedníky, aby prosili o každodenní chléb – v důvěře, že Bůh se postará o jejich hmotné potřeby. Varuje před hromaděním bohatství, jež zavádí srdce i mysl a nepřináší žádné uspokojení.

Zvěstování křesťanské církve zdůrazňuje skutečnost, že hmotný svět je Boží stvoření. V Ježíši Kristu se Bůh stává člověkem: prvotní pohyb vychází od Boha ke světu. Osvobození začíná tím, že Bůh se identifikuje se světem: nabídka spasení není adresována výlučně lidské duši, ale celé bytosti – duši i tělu. V tom je hluboký význam vzkříšení Ježíše Krista a nakonec všech lidí. Skrze Ježíšovo vtělení a vzkříšení Bůh přemáhá smrt a lidé jsou obnoveni k pravému obrazu Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu. Spolu s lidmi bude osvobozeno veškeré stvoření, nyní však sténá a pracuje k porodu a toužebně očekává poslední Boží čin (Řím 8,22). Raná církev důsledně učila, že Bůh Stvořitel a Bůh, který se zjevil v Ježíši Kristu, je jeden a týž Bůh, jak je to vyjádřeno v učení o Trojici. Ježíš nezavádí žádného nového Boha. Raná církev pevně odmítala učení, jako je učení Marcionovo, a rozlišovala mezi démiúrgem a pravým Bohem, který se zjevil v Ježíši Kristu.

Nové stvoření

Dějiny, které známe, jednou skončí. Možnost konce je přítomna už ve Starém zákoně. Při pohledu na zvrácenosti své doby mluví tzv. „Izajášova apokalypsa“ (Iz 24-27) o hrozící katastrofě, jež zničí Boží stvoření. V Iz 34 čteme: „Nebesa se svinou jako kniha a všechen jejich zástup bude padat, jako opadává listí z vinné révy a padavče z fíkovníku“ (v. 2-4). V očích autora těchto textů se smlouva z Genese 9 nemusí chápat jako záruka, že známý svět nikdy neskončí. Autor Izajáše 65 jde dokonce ještě o krok dále a ohlašuje, že Jahve stvoří nová nebesa a novou zemi (v. 17). Genese 1 možná líčí vidění budoucího světa – světa zamýšleného Bohem „na počátku“, který má být naplněn na konci.

Představa nového stvoření však není omezena na budoucí čas. Mnozí křesťané chápali v dějinách příslib nového stvoření jako slib, který je realizován už nyní skrze dar Ducha svatého. A jako Duch působí vykoupení a uzdravení mysli a těla v životě věřících, tak také působí obnovení a uzdravení stvoření. Tento ekologický duch inspiroval mnoho světců, aby přebývali s divokými zvířaty, a svatého Františka, aby nazýval slunce a měsíc svými bratry a sestrami a aby kázal ptákům. Jako křesťané žijeme v naději na konečné nové stvoření všech věcí, ale tato naděje je také pobídkou k našemu vlastním úsilí o ekologické obnovení a k našemu boji proti nespravedlnosti.

Problémy a perspektivy v systematické teologii a v etice

Stvoření bylo vždy důležitým tématem teologické reflexe. Kdekoliv je křesťanská víra prezentována v souvislosti, musí být probíráno také téma stvoření. Ale v poslední době se v teologické reflexi objevily nové problémy a nové perspektivy. Zčásti byly vyvolány výzvami ze strany přírodních věd a zčásti zkušeností ekologické krize.

Konfesní tradice – ortodoxní, římsko-katolická a protestantská – čelily týmž výzvám. V dialogu s dnešním světem se spolu sblížily. I když se jejich závěry liší, pokud jde o základní východiska, zděděná z minulosti, jejich odpovědi jsou stále podobnější.

V teologickém bádání a myšlení byly zároveň vyvinuty nové přístupy. Na křesťanské myšlení měly silný vliv směry jako procesní teologie a eko-feminizmus. Jejich zásluhou je, že uvedly do diskuse nové problémy a staly se neodmyslitelnými partnery teologické diskuse o stvoření.

Evoluce a stvoření

Křesťané pokládali pojem evoluce po dlouho dobu za neslučitelný s vírou ve stvoření. Mnohým působí tato idea obtíže i dnes. Ve skutečnosti je teorie evoluce jako přijatý způsob popisu vývoje přírody s křesťanským pojetím stvoření zcela slučitelná. Jak jsme viděli výše, stvoření znamená dynamický a nepřetržitý proces spíše než jediný akt na počátku.

Existuje dvojí pohled na stvoření. Jako křesťané věříme v Boží stvořitelkou moc. Ta povolala svět do existence a my věříme, že Boží akt stvoření se neustále obnovuje. Když mluvíme o přírodě, máme na mysli stav, kterého stvořený svět dosáhl v průběhu svého vývoje. Příroda je stvoření, jaké existuje dnes. Křesťanská naděje se zakládá na stvořitelské Boží moci.

Na základě tohoto základního přesvědčení se domníváme, že může a musí být realizován dialog s přírodními vědami. Vědy jsou schopné osvětlit víru, ale je nutno také uznat, že jejich kompetence určovat směr jejich výzkumu má své hranice. Každá vědecká iniciativa podléhá principu opatrnosti či šířeji tradičnímu principu nepůsobit škodu.

Imago Dei

Tento pojem z Genese 1,27 má v dnešní teologické diskusi stále důležitou úlohu. Obecně se má za to, že se primárně netýká zvláštní kvality nebo stavu lidství, ale jeho údělu a mandátu. Důraz je na povolání lidí. Jsou povoláni k tomu, aby zviditelňovali Boha ve světě, aby ho představovali – a to nepochybně zahrnuje moc.

Lidem je dána svoboda, aby jednali. Jsou povoláni, aby milovali Boha a chválili jeho jméno. Ale mohou své svobody užívat také ve svém vlastním jménu. Místo aby setrvávali ve společenství s Bohem, mohou jít svými vlastními cestami. Lidské dějiny jsou dějinami lidské svobody k dobru i ke zlu.

Dnes máme co činit s výsledky této svobody. Na jedné straně existují úspěchy umění, kultury, vědy a technologie, na druhé straně rozvrat a destrukce současného světa. Oblast „svobody“ nesmírně vzrostla, v lidské moci je stále více a více oblastí života. Užívání a zneužívání svobody vede postupně k nevypočitatelným důsledkům. Vlivem lidské aktivity se mění klimatické podmínky planety. Příroda může být „měněna“ manipulací s genetickým kódem. Proto je dnes ústřední otázkou teologické antropologie odpovědné užívání lidské svobody. Je nutná nová reflexe o užívání lidské schopnosti „měnit“ svět.

Místo člověka v celku stvoření

Jaké je místo lidí ve stvoření? Mohou si nárokovat ústřední úlohu? Křesťanství je z mnoha stran obviňováno z upřílišněného antropocentrizmu. Je třeba vzít v úvahu dvě věci.

Není pochyby o tom, že antropocentrizmus ve smyslu antropomonizmu je nutno zavrhnout. Představa, že lidé jakožto koruna stvoření mohou užívat všech věcí – zvířat, rostlin, hmotných zdrojů – pro své vlastní cíle, je cizí biblickému svědectví a nelze ji hájit. Antropocentrizmus v tomto smyslu přímo odporuje úctě, jíž jsme povinni Božímu stvoření, a je jedním z důležitých kořenů dnešní ekologické krize. Není pochyby, že podle biblického vyprávění o stvoření vstoupily lidské bytosti do existence jako poslední. To však nutně neimplikuje přední postavení před všemi ostatními tvory. Také nám to připomíná skutečnost, že ostatní stvoření je dřívější než lidský život, který se objevuje uprostřed společenství tvorů.

Jestliže však se antropocentrizmus týká faktu, že lidské bytosti jsou povolány k tomu, aby ve světě plnily zvláštní a specifickou úlohu, je nutno ho zachovat. Lidem je totiž dána ústřední úloha, kterou jsou povoláni plnit. A v dnešní ekologické krizi mají lidé speciální odpovědnost přispívat ke smíření všech věcí. Pouhý fakt, že lidstvo dnes vládne dostatečnou mocí, aby na planetě zničilo život, mu ukládá odpovědnost, jíž se lidé nemohou vyhýbat. Už v tomto smyslu nesou jedinečné břemeno odpovědnosti. Mnozí vidí v lidech „kněze stvoření“. Jsou povoláni, aby obětovali tvůrci to, co je „dobré“.

V křesťanské tradici byla význačná úloha lidí potvrzena skutečností, že Kristus, druhá Osoba Trojice, se stal člověkem a že budoucnost celého stvoření je závislá na osvobození „synů Božích“ (Řím 8).

Diskuze o tomto problému není zdaleka u konce. Mnozí zastávají názor, že tradiční křesťanské učení stále přiznává lidským bytostem příliš velkou důležitost a že bude – nebude-li odmítnuto – posilovat věc antropomonistické praxe, jež dnes převažuje. Máme-li „naslouchat úpění stvoření“, je třeba radikálně zpochybnit ústřední úlohu člověka. Vztah mezi lidskou odpovědností a úctou ke všem živým bytostem zůstává problémem další diskuze.

Vnitřní hodnota

Jinou otázkou vyžadující další reflexi je problém vnitřní hodnoty každého tvora. Co myslíme tímto termínem?

Podle křesťanského učení stvořený svět vděčí za svou existenci příčině mimo sebe, tj. nemá důvod své existence sám v sobě. Být stvořený je dar. Skutečnost, že lidé byli stvoření na konci procesu stvoření, zdůrazňuje pravdu, že jsou součástí tvorstva a závisí na něm. Neexistují mimo stvoření, a proto nemají schopnost posuzovat hodnotu nebo užitečnost jiných tvorů. Jsou postaveni do světa stvořeného Bohem a mají uznávat, že každá forma života zasluhuje být žita.

Avšak v čem záleží hodnota a specifická důstojnost stvoření? Vnitřní hodnota základně pochází z toho, že každý živý tvor je subjektem své vlastní existence a že Bůh chtěl, aby existoval. Můžeme tedy hovořit o imanentní kvalitě dané Bohem, a to znamená, že vnitřní hodnota každého tvora má základ ve vztahu, který Bůh ustavil mezi tvorem a sebou. Respektování vnitřní hodnoty všech tvorů je předpokladem pro život ve společenství se stvořením.

Etika životního prostředí – nové výzvy

Etika životního prostředí nepochybně zpochybňuje exitující moderní etické systémy, jako je utilitarismus nebo etika založená na právech a povinnostech. Tyto systémy musí být rozšířeny směrem k ne-humánnímu světu, takže například utrpení zvířat se stane morálně hodno úvahy vedle utrpení lidí. Problémem je, že tyto struktury byly redukovány na lidský svět. Termín „společné dobro“ se týká lidské společnosti a lidských interakcí. Moderní Já jako mravní činitel stále více chápe společné dobro tak, že je odděluje od Boha a od kosmu.

Křesťanské pojetí společného dobra vychází z chápání Boha jako Tvůrce a původce všech věcí. Bůh je základ dobrého řádu stvoření. Hřích znamená odloučení od Boha, a tedy odmítnutí Božího pořádání stvoření. Vzkříšení znovu potvrzuje Boží péči o celek stvoření. Stvoření je nejen tématem prvního článku Kréda, ale je něčím, co bylo vykoupeno. Křesťanská etika proto vychází z Božího záměru vyléčit nejen lidský život, ale celou Zemi.

Toto východisko má dalekosáhlé implikace pro osobní, ekonomickou a politickou etiku: rozšiřuje rámec etického uvažování. Křesťanská etika vždy bude zahrnovat obhajobu trpícího stvoření.

Práva budoucích generací a práva přírody

Ekologická krize zaměřuje naše etické vědomí speciálně k potřebám budoucích generací. Zatímco dřívější křesťanská etika se týkala primárně vztahů mezi lidmi za jejich života, současná ohrožení budoucnosti nás nutí, abychom lidskou odpovědnost rozšířili na budoucí generace. Požaduje se chování, které zajišťuje, aby budoucí generace měly pro utváření svého života stejné podmínky jako generace současné. Stvoření je Boží dar nejen pro naši generaci, ale je určen také našim dětem a dětem našich dětí.

Nestačí zdůrazňovat, že musí být hájeny požadavky budoucích generací. Mnozí zastávají názor, že mají být chráněny právní formou. Budoucí generace mají právo žít. Mají právo na dostatečné množství obnovitelných přírodních zdrojů. Zasahování do životního prostředí, zvláště zasahování do ekosystémů živočichů a rostlin a genetická manipulace vyžaduje ospravedlnění. Kulturní dědictví a stejně i jiné prvky lidského dědictví musí být chráněny zákonem.

Někteří jdou ještě dále a mluví o nutnosti uznat práva přírody. Některé pokusy v tomto směru se zakládají na přesvědčení, že je nutno brát v úvahu společný původ lidských bytostí a přírody. I příroda má právo existovat. Živé bytosti musí být chráněny a musí být zajišťováno jejich rozmnožování.

Náš právní systém je založen na lidských subjektech požadujících svá práva. Lidé neschopní obhájit sami své zájmy, tj. děti nebo lidé hendikepovaní, mohou být zastupováni osobami, které jednají jejich jménem. To prakticky znamená, že budoucí generace lze chránit odvoláním se na smysl pro odpovědnost generací současných. Ale stačí to? Budoucí generace budou muset samy rozhodovat jak utvářet svůj život. Odpovědnost současné generace zabezpečit pro lidstvo budoucnost neznamená ukládat budoucím generacím naše vlastní pravidla. Musí být respektováno jejich vlastní právo. Bude důležité vést o tomto problému diskuzi s právníky. Jak mohou mít budoucí generace a příroda práva na určitý status a ne pouze práva na uznání?

Stvoření a bohoslužba

Stvoření je dar přijatý od Boha. Dar existuje pouze ve společenství se svým dárcem. Dar, který existuje mimo vztah s osobou, která ho poskytuje, ztrácí svůj význam jako dar. Existuje snad dále jako určitá věc, ale už to není dar. Je podstatně důležité uznávat Boha jako dárce stvoření. Pro křesťanský přístup ke stvoření má proto základní význam bohoslužba. Liturgií chválíme Boha a za to opět dostáváme jeho dar.

Zděděné liturgie církví obsahují mnoho prvků, jež se vztahují ke stvoření. Mnohé z nich byly v průběhu dějin ztraceny a musí být obnoveny. Naše způsoby bohoslužby mohu být obohaceny na základě současné zkušenosti.

Privilegovaným momentem křesťanské bohoslužby je eucharistie. Silně ukazuje na naši závislost na Stvořiteli. V chlebě a víně přijímáme dary stvoření, znovu je obětujeme Dárci a sdílíme je s druhými. Je politováníhodné, že tento vztah s Tvůrcem a celkem je v dnešním slavení eucharistie často zatemněn.

Společné slavení eucharistie má základní význam pro věrohodné svědectví v ekologické krizi. Jsme sice povoláni, abychom společně svědčili o Božím daru, ale u stolu Páně jsou křesťané stále rozděleni. Je nutno všemožně usilovat o přípravu cesty ke společnému slavení eucharistie všemi křesťany.

Podporujeme ideu zvláštní doby v církevním kalendáři pro slavení Božího daru stvoření, speciálně návrh sdružení ECEN zachovávat „dobu stvoření“ od 1. září do začátku října. Církevní kalendář dnes neobsahuje žádné období vztahující se explicitně k prvnímu článku Kréda. Doba soustřeďující se na Boha Stvořitele a na stvoření může připomínat dar stvoření a dávat příležitost k společné liturgické obnově, jež by plně využívala bohatého biblického dědictví týkajícího se stvoření.

Úděl stvoření

Co můžeme říci o budoucnosti stvoření? Jakou naději můžeme mít v hrozbě pokračující ekologické zkázy? Na tyto otázky neexistuje jednomyslná odpověď.

Na jedné straně stojíme před možností zániku. Lidé jsou s to zničit svůj příbytek na své planetě, a je tedy možné, že zneužívání svobody lidmi vyústí ve smrt a nicotu. „Lidstvo se může vyhnout obrácení v nicotu jedině ve společenství s Tvůrcem.“ Jak by Bůh neměl vynést soud nad lidskou vzpourou a ukončit lidské dějiny – nebo spíše dopustit, aby byly ukončeny?

Na druhé straně existuje Boží příslib, že bude věrný svému stvoření. „Hospodin za mě dokončí zápas“ (Ž 138,8): Bůh neopustí své stvoření, ale přivede je k naplnění. Bible mluví o soudu (Matouš 25), ale obsahuje také příslib Božího království s jeho pokojem a harmonií. Mluví o nových nebesích a o nové zemi.

Ale co toto očekávání implikuje? V jakém smyslu mluví Bible o „nových“ nebesích? Očekáváme nový svět v kontinuitě s dnešním světem? Bude spíše „obnoven“ než „nový“? Bude mezi současností a budoucím věkem diskontinuita?

Budoucnost můžeme chápat analogicky podle událostí kříže a zmrtvýchvstání. Ježíš, který přišel na svět, byl popraven a zabit: lidé zničili Boží dar daný lidstvu. Ale Boží věrnost se stala zjevnou ve vzkříšení. Jeho dar je silnější než lidská necitelnost a násilí. Kontinuita mezi současností a budoucností je zcela v jeho rukou.

Ať je povaha nového života jakákoli, biblickou nadějí je, že bude zahrnovat celé stvoření.

Jak můžeme anticipovat naplnění Božího království a připravovat se na ně? Jsme povoláni k tomu, abychom na tomto světě svědčili o lásce. V plnění tohoto povolání jsme posilováni viděním Božího království a nového stvoření. To se stává ohniskem našeho životního stylu. Žijeme v jistotě, že každý čin lásky je přijímán u Boha a že nic se nakonec neztratí.

Svědectví v současné ekologické krizi

Nežijeme už v tomtéž světě jako autoři biblických textů. Lidská vláda nad světem vzrostla. Příroda je hluboce poznamenána lidskými zásahy a všechny známky ukazují, že proces destrukce bude pokračovat i v budoucnosti. Jak odpovídáme na současnou situaci a současné výhledy?

Jak hodnotíme současnou situaci?

Současná situace je charakterizována hlubokým rozporem. Informace o ohrožení budoucnosti jsou k dispozici. Vědci varují před smrtelnými důsledky současného kurzu a bylo učiněno mnoho pokusů vyvinout alternativní scénáře. Ale odpověď na tyto informace je stále neadekvátní. Existuje jistá mlčenlivá dohoda snižovat velikost krize. Přes všechna varování dále trvají scénáře „všechno jde normálně dál“.

Zpráva G. H. Brundtlandové a Summit Země v Rio de Janeiro (1992) se zasloužily o to, že byl široce publikován pojem udržitelného rozvoje. Byly navrženy principy pro politické rozhodování a naznačeny oblasti činnosti (Agenda 21). O deset let později summit v Johannesburgu (2002) ukázal, že bylo dosaženo jen malého pokroku. Diskuse valného shromáždění OSN o změně klimatu se dostaly do slepé uličky. Byly dokonce znovu zpochybněny některé principy dohodnuté v Rio de Janeiro.

Prvním příspěvkem církví proto musí být poukaz na skutečnou velikost krize. Křesťané musí mít odvahu otevřeně čelit hrozbě a vyzývat společnost, aby přijala realistická opatření.

Ekologická spravedlnost

Příčiny ekologické krize nelze přičítat jednoduše lidstvu vůbec. Vývoj, který vedl k současné situaci, začal na Západě – zvláště v zemích, jež se hlásí ke křesťanskému dědictví. Pro křesťany v Evropě je základně důležité, aby si připomněli svou úlohu. Západní národy byly nejen hlavními původci ekologické krize, ale i dnes dále působí chudobu a ekologickou destrukci v chudších zemích světa.

„Ekologická stopa“ Evropy je zcela nepřiměřená. Životní styl průmyslových národů je zdrojem mnoha utrpení na světě; představuje fakticky novou formu vykořisťování. Dobrou ilustrací je změna klimatu. Silné emise CO₂ v průmyslových zemích přispívají ke skleníkovému efektu. Účinky změny klimatu se dotýkají primárně zemí Jihu.

Negativní úloha průmyslových zemí bývá v diskusích o ekologických opatřeních často snižována. Církve mají odpovědnost neustále světu připomínat požadavky spravedlnosti a solidarity.

Ekonomický systém

Požadavky ekologické krize vyvolávají základní otázky týkající se oprávněnosti současného ekonomického systému. Snaha o neustálý ekonomický růst vede k využívání zdrojů bez realistického uvážení ekologických důsledků. Ekologická opatření mají malý účinek, dokud obecný kurz výroby a spotřeby stále pokračuje současným tempem. Pojmu udržitelného rozvoje se nesmí užívat (či spíše zneužívat) k tomu, aby se současný systém činil přijatelnějším drobnými „ekologickými korekcemi“. Ekologická krize vyžaduje radikální změnu orientace. Ekonomické aktivity musí být řízeny uznáním míry využívání. Pojem udržitelnosti musí být doplňován pojmem postačitelnosti.

Křesťané proto mají odpovědnost angažovat se v kritické analýze současného systému. To zahrnuje také kritiku utilitaristických úvah, jež ovládají ekologické diskuze – jako by krize mohla být nakonec překonána na základě rozhodnutí o výsledném zisku.

Ekologický étos a ekologické principy

Základním předpokladem účinné ekologické činnosti je to, co bychom mohli nazvat ekologickým étosem. Primárně nejde o soubor mravních pravidel a ekologických směrnic, ale o postoj úcty k Božímu daru stvoření.

Hlavním úkolem církví je proto podporovat a udržovat při životě víru v Tvůrce jako zdroj hnutí odporu ve jménu planety. Potřebu této základní angažovanosti vyjádřila četná prohlášení církví a ekumenických sdružení. Pro Evropu je z těchto prohlášení nejvíce reprezentativní Charta Oecumenica (2001):

Ve víře v lásku Boha Stvořitele vzdáváme díky za dar stvoření a za velkou hodnotu a krásu přírody. Jsme však zděšeni při pohledu na to, jak jsou přírodní zdroje využívány bez ohledu na jejich vnitřní hodnotu nebo na jejich meze a bez ohledu na blaho budoucích generací. Společně chceme pomáhat při vytváření udržitelných podmínek života pro celé stvoření.

Ale takové stanovisko nám dovoluje potvrdit hodnotu určitých základních principů činnosti. Základně jsme vybízeni, abychom se přednostně snažili osvobodit a podporovat ty, kteří jsou nejslabší, nejbezbrannější, nejchudší, nejvíce zranění (Lk 4,18; Iz 58,6-7) – je to způsob chování shrnutý ve formulaci „přednostní opce pro chudé“. Tato opce byla rozvinuta v principu solidarity a v některých dalších principech, jež byly vyjádřeny v mezinárodních instrumentech, zvláště:

• Subsidiarita – Stanoví, že rozhodnutí mají být přijímána na úrovni, jež je nejblíže občanům nebo danému problému. Dále požaduje, aby občané měli přístup k informacím, které potřebují, musí být zajištěn tok informací. Důležitý krok po této stránce představuje pro Evropu Aarhusská konvence (1998).
• Princip opatrnosti – Lze ho definovat takto: kde hrozí vážná a nezvratná škoda, tam se nesmí užívat vědecké nejistoty jako důvodu k odkládání opatření pro předcházení ekologické škody (Bergenská ministeriální deklarace, navazující na zprávu Světové komise pro životní prostředí a rozvoj, květen 1990).

Životní styly

Jsme povoláni, abychom podávali osobní svědectví. To, co říkáme o Tvůrci a stvoření, má nalézt výraz ve způsobu, jímž se snažíme upravit svůj osobní život. Stejně důležitý je životní styl křesťanských společenství.

Vlivem ekologické krize jsme si uvědomili, že přírodní zdroje nejsou neomezené. Musíme respektovat míru a meze jejich využívání. Je jasné, že nároky průmyslových zemí Evropy tyto meze překročily. Dosud platí výrok, který pronesl Charles Birch na pátém shromáždění World Council of Churches (WCC), totiž že „bohatí musí žít prostěji, aby chudí mohli prostě žít“. Pro průmyslové národy je nezbytné, aby uznaly určitou úroveň dostatečnosti. Křesťanská společenství mohu být prostotou životního stylu vzorem, který anticipuje společnost budoucnosti.

Inspirací po této stránce je křesťanská spiritualita. Ježíš učí své učedníky prostotě: nevyžaduje přísný asketizmus. Těší se z daru stvoření a vzdává za něj díky. Ale součástí jeho života je také modlitba a půst: Ježíš energicky odmítá hromadění statků. Význam života není v materiálních dobrech; varuje před modlou mamonu.

Křesťanská spiritualita zdůrazňuje hodnotu společenství; Ježíš se dělí o jídlo s lidem. Ježíš sice zpochybňuje zákonický přístup k životu, ale slavení sedmého dne zůstává důležitým prvkem křesťanské spirituality. Den odpočinku a chvály působí proti idolu „čas“ a obnovuje správný význam času jako Božího daru.

Odpor a naděje

Bude mít odpor proti kurzu destrukce úspěch? Změní se současný směr dějin? To nevíme. Na první pohled má boj individuálních osob a společenství malou naději na změnu kurzu událostí. My se však nemusíme řídit „realistickým“ hodnocením našich šancí. Budoucnost je v rukou Božích a naše důvěra se zakládá na tvůrčí moci Boha.

Hodnota odporu nezávisí na budoucím úspěchu. Přináší naplnění a radost, protože styly života a činnost, které se vyžadují, mohou vyjevit pravé Boží záměry s jeho stvořením.

Literatura

• Aarhurská konvence : úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na razhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Aarhus : EHK OSN, 1998. ECE/CEP/43. Kompletní text v oficiálním českém překladu. Dostupný z WWW: < http://www.ecn.cz/pen/aarhus/konvence.htm >.
• Agenda 21. Praha : MŽP ČR, 1998. Překlad dokumentu. ISBN 80-7212-039-5.
• BRUNTLANDOVÁ, Gro Harlem. Naše společná budoucnost. Překlad Pavel Korčák. Praha : Academia, 1991. ISBN 80-85368-07-02.
• Charta Oecumenica : směrnice pro růst spolupráce mezi církvemi v Evropě. Praha : Sekretariát české biskupské kenference, 2001. 12 s. Dostupný z WWW: < http://www.cirkev.cz/res/data/004/000530.pdf >.
• Konference OSN o životním prostředí a rozvoji Rio de Janeiro : 3.–14. června 1992. Editoval Bedřich Moldan. Praha : MŽP ČR, 1993. ISBN 80-85368-54-X.
• Summit Země 92. Praha : MŽP ČR, 1992. ISBN 80-85368-31-5.