Přehled čísla 2011/VI/3 - ČJ 

Vážení naši příznivci, čtenáři Envigogiky,

znovu máme za sebou jeden rok, i rozjímání v přechodu času, kdy události minulé k nám promlouvají, přinášejí vzkazy pro budoucnost. Tentokrát se zamyšlení nese v duchu „pravdy a lásky“, která pro mnohé z nás měla – a stále má – zvláštní, velmi osobní význam. Tento mocný impulz z doby před dvaceti lety k nám znovu přišel (vykoupen bolestným odcházením) jako předznamenání toho, co by nastat opět mohlo, pokud se o to přičiníme: má tedy být znovu promyšlen. A tak bychom se mu měli věnovat nejen po stránce filosofické (politická moc filosofů bývá jen dočasná), ale i v duchu věd a oborů mnohem pragmatičtějších. Sice například v pohledu ekonomickém vypadá analýza vyčíslitelné hodnoty „pravdy a lásky“ poněkud absurdně, ovšem jen dokud nedojde na výpočet ceny volebních kampaní (kdo ze současných politiků by dokázal přivést davy voličů na náměstí?). Sociálně se působení této „pravdy a lásky“, alespoň v našich končinách, nijak výrazně neprojevuje (jejich význam bývá většinou rozeznán až za horizontem jednoho lidského života), avšak zkoumáme-li je jako princip ekologický, mohli bychom dojít k novým pravidlům efektivity. Lež je totiž (sebe)klamem, který je nejen nákladný, ale i všeobecně náročný na prostor, energii atd. – musí přece zakrýt a zahlušit vše, co by ji mohlo usvědčit. Tak je lež sice jaksi přirozenější a dokonce silnější – je většinou jen obtížně překonávána pravdou, která vykazuje znaky bezmoci – ale protože pravda „nakonec“ zvítězí, musí lež být zjevně dlouhodobě neúčinná; upřednostněním pravdy od samého počátku by se tak mohl šetřit čas i prostředky všeho druhu. V dějinách tedy i z tohoto důvodu hraje „pravda a láska“ jistou úlohu, stálo by ale za to se zabývat otázkou, zda je (tato role a její pozitivní orientace) skutečně historicky doložitelná či je pouze ztělesněným našich (často nenaplněných) přání. Pravidlo „pravdy a lásky“ by se prostě mělo stát pevnou součástí vědeckého bádání, a to i jako způsob sebereflexe: je úsilí vědce skutečně vedeno nějakou formou lásky k pravdě? Je právě tato láska k pravdě tím, co (nejen vědcům) vždy nově otevírá oči, zahlcené pravidly starých paradigmat?

A právě otevírání očí, myslí a dalších smyslů pro nové pohledy a přístupy je (skrytým) obsahem tohoto čísla. K tomu míříme dvěma směry: jednak v popisu takových změn ve výuce, které by osvědčené postupy rozvinuly, modifikovaly a následně vyhodnocovaly s ohledem na současné potřeby; za druhé též filosoficko-politickými úvahami o pevnosti našich zásad a jejich praktických důsledcích v různých historických kontextech. Za první, vzdělávací tým „hraje“ Renata Ryplová, která píše o badatelsky orientované výuce na ZŠ, a Jan Činčera, který zkoumá vliv pobytového programu o Jizerských horách na formování proenvironmentálních postojů a hodnot, představuje zkušenosti z evaluace jiného programu, který má rozvíjet znalosti a výzkumné dovednosti dětí, a ukazuje výsledky výzkumné reflexe ročního programu Ekocentra Podhoubí, ve kterém děti vstupují do fiktivní země Turo. „Protihráčem“, který uvažuje spíše hodnotově a směřuje k využití dostupných politických prostředků pro uskutečnění svých vizí, je tentokrát Mikuláš Huba, který rozhodně nechce kolaborovat spolu s mlčící (intelektuální) většinou, protože si je vědom, že začala 3. světová válka s možnými, dalekosáhle pozitivními dopady. Namísto (víceméně) pravidelného rozhovoru necháme tuto osobnost slovenské vědy a politiky samostatně se zamyslet nad tím, co bylo v bezprostřední minulosti roku 2011; co (s naším přičiněním anebo bez něj) bude v roce příštím; a jak to on osobně může ovlivnit například v nadcházejících volbách, anebo ve snaze změnit poněkud pasivní postoj slovenské vlády k připravované světové konferenci o udržitelném rozvoji „Rio+20“, která se má konat v červnu roku 2012. Mikuláš Huba také autorecenzuje knížku Genius loci - (roz)hovory o Slovensku, jejímž je editorem, a představuje výsledky soutěže studentských esejí na téma udržitelný způsob života, kterou spoluorganizuje. Odhlédneme-li od informací o nově vycházejících číslech spřízněného časopisu Bedrník (č. 5, a č. 6), a úvahy na téma krajina a její změny, Envigogika se stává téměř výhradní tribunou dvou autorů. Ti ovšem vyvažují její vědecký a politicko-filosofický obsah a pokoušejí se navíc utvářet nové česko-slovenské spojenectví, které by mohlo být formováno sdílenou představou společného, v odpovědnosti a péči spočívajícího světa.

Pocit takového smysluplného společenství do nového roku přeje (a o něj se zasazuje)

Envigogika

Jana a Jirka Dlouzí, Lenka Parkánová, Jana Šauerová

Pocit smysluplného společenství do nového roku přeje (a o něj se zasazuje)

Envigogika

Jana a Jirka Dlouzí, Lenka Parkánová, Jana Šauerová